33 Cdo 2632/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce O. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v
Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem
Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo náměstí 2, o zaplacení částky
100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.
zn. 5 C 28/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. února 2010, č. j. 19 Co 606/2009-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č. j. 19 Co 606/2009-70,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
28/2009-41, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že dne 16. 3. 2005 uzavřela žalovaná jako kupující a právní
předchůdce žalobce Z. K. jako prodávající kupní smlouvu ohledně domu čp. 56 s
pozemky parcelních čísel 35, 36, 38, 60/2, 83 a 1159 v katastrálním území P.
Sjednanou kupní cenu ve výši 1,370.000,- Kč, resp. 1,410.000,- Kč se kupující
(žalovaná) zavázala uhradit prodávajícímu do 21 dnů od doručení smlouvy s
vyznačenou doložkou vkladu do katastru nemovitostí. Ve smlouvě bylo sjednáno,
že pokud kupující nedodrží ujednání o kupní ceně, zaplatí prodávajícímu do
jednoho měsíce od uplynutí lhůty k zaplacení kupní ceny smluvní pokutu ve výši
100.000,- Kč a na vlastní náklady převede nemovitosti zpět do vlastnictví
prodávajícího. Vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl povolen
Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm Kutná Hora
dne 28. 11. 2007 pod č. j. V 4002/2007-205 s právními účinky ke dni 2. 11.
2007. Žalovaná nezaplatila kupní cenu včas a 25. 2. 2008 podepsala se Z. K.
„souhlasné prohlášení o zrušení kupní smlouvy a o zpětném převodu nemovitostí
do vlastnictví p. Z. K.“. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 4. 2008
Z. K. postoupil pohledávku za žalovanou z titulu smluvní pokuty ve výši
100.000,- Kč žalobci. Žalované bylo následně toto postoupení písemně oznámeno.
Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta
byla podle smlouvy spojena s porušením povinnosti žalované převést do jednoho
měsíce nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího. Tento postup však zvolen
nebyl, neboť po povolení vkladu a nezaplacení kupní ceny nedošlo ke zpětnému
převodu vlastnického práva, nýbrž bylo postupováno tak, že smluvní strany
vyhotovily souhlasné prohlášení o zrušení kupní smlouvy. Po žalované nelze
tudíž zaplacení smluvní pokuty požadovat.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 19 Co 606/2009-70,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
uzavřel, že smluvní strany od kupní smlouvy odstoupily ve smyslu § 48 odst. 1
obč. zák. Tím byla kupní smlouva od počátku zrušena a do katastru byl zapsán
jako vlastník předmětných nemovitostí opět Z. K. V důsledku zrušení kupní
smlouvy zanikl závazek kupující (žalované) zaplatit prodávajícímu kupní cenu,
který byl zajištěn smluvní pokutou. Bez existence hlavního závazku nemůže
existovat akcesorický závazek. Pohledávka Z. K. na zaplacení smluvní pokuty v
době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky neexistovala a nemohla být tudíž
na žalobce platně převedena. Žalobce proto není ve věci aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zpochybnil závěr
odvolacího soudu, že závazek žalované zaplatit smluvní pokutu v případě, že
neuhradí ve sjednané lhůtě kupní cenu, zanikl spolu se zajišťovaným (hlavním)
závazkem. Prosazuje názor, že nárok na smluvní pokutu vznikl již nezaplacením
kupní ceny a stal se vymahatelným předtím, nežli smluvní strany učinily
souhlasné prohlášení o zrušení kupní smlouvy. Nesprávným shledává rovněž závěr
odvolacího soudu, že lze mít pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a dodává, že žalobce by mohl
mít na smluvní pokutu nárok pouze v případě, pokud by vznikl před zrušením
smlouvy souhlasným prohlášením. Prosazuje názor, že povinnost zaplatit smluvní
pokutu byla podle smlouvy vázána kumulativně na splnění dvou podmínek - na
včasné nezaplacení kupní ceny a na převod předmětných nemovitostí zpět do
vlastnictví Z. K. Jelikož souhlasným prohlášením došlo k obnovení původního
stavu a nikoli k převodu vlastnického práva v důsledku jejího právního úkonu,
nevznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 236 odst. 1, § 237 odst. 1
písm. c/ odst. 3 o. s. ř.; ten je dán tím, že odvolací soud posoudil právní
otázku zániku závazku žalované zaplatit smluvní pokutu v případě zrušení kupní
smlouvy jinak, než je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu.
Smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení,
akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného)
závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o
smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně
domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale není, na rozdíl od úroků z prodlení
a poplatků z prodlení, příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním,
nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Odborná literatura a rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením
(§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a povinnosti
vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění,
nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od
smlouvy (resp. před zrušením smlouvy). V důsledku porušení smluvní povinnosti
totiž vznikl mezi smluvními stranami nový - dosud neexistující a původní
smlouvou bez dalšího nezaložený - právní vztah, který již nemá ve vztahu k
zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik
zajištěného závazku vliv (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
1607 s., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo
131/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2029).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, jestliže dovodil, že souhlasným
prohlášením smluvních stran o zrušení kupní smlouvy bez dalšího zanikl rovněž
nárok prodávajícího Zdeňka Kulíška na zaplacení smluvní pokuty, která byla
sjednána ve zrušené kupní smlouvě. Neobstojí tudíž ani závěr, že žalobce není
ve věci aktivně legitimován, protože Z. K. neměl za žalovanou v době uzavření
smlouvy o postoupení pohledávky pohledávku z titulu smluvní pokuty a nemohl ji
tudíž na žalobce převést.
V novém řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda žalované vznikla
povinnost zaplatit smluvní pokutu. V této souvislosti se sluší uvést, že nelze
přisvědčit žalované, že podle kupní smlouvy byl vznik její povinnosti zaplatit
prodávajícímu Zdeňku Kulíškovi smluvní pokutu vázán kumulativně na splnění dvou
podmínek. Smluvní pokuta byla sjednána pouze pro případ, že kupující nedodrží
ujednání o kupní ceně. Sjednaná povinnost kupující (žalované) převést předmětné
nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího je, vedle povinnosti zaplatit
smluvní pokutu, pouze dalším důsledkem porušení povinnosti zaplatit včas kupní
cenu, nikoli kumulativní podmínkou pro vznik povinnosti zaplatit smluvní
pokutu. Na povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu tedy nemohla mít vliv
skutečnost, že místo splnění (resp. vynucení splnění) povinnosti žalované
převést předmětné nemovitosti zpět do vlastnictví prodávajícího zvolily smluvní
strany k dosažení shodných účinků po vzájemné dohodě jiný postup, tedy dohodly
se na zrušení kupní smlouvy, v důsledku čehož byl prodávající opětovně zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, § 243 odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu