33 Cdo 2704/2019-1146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Metal PRODEX, s. r. o., se sídlem Plzeň, Lobzy, Republikánská 153/2,
identifikační číslo osoby 626 22 510, zastoupené JUDr. Pavlem Stroleným,
advokátem se sídlem Plzeň, Nárožní 547/14, proti žalovanému J. H., bytem XY,
zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Praha 5, Petržílkova
2707/38, o zaplacení 588 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 247/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2019, č. j. 61 Co 365/2016-1042, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 6. 5. 2011, č. j. 35 C
247/2004-601, uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku 649.610,90 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítl žalobu na
zaplacení 218.209 Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech
řízení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 61 Co
355/2011-667, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Okresní soud Plzeň - město v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j.
35 C 247/2004-866, ve spojení s usnesením ze dne 17. 5. 2016, č. j. 35 C
247/2004-1005, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku 675.800,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z
této částky jdoucím od 14. 6. 2005 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení
192.019,40 Kč a úroku z prodlení ve výši 2% ročně z částky 867.819,90 Kč
jdoucím od 1. 1. 2004 do 13. 6. 2005 a úroku z prodlení ve výši 2% ročně z
částky 192.019,40 Kč jdoucím od 14. 6. 2005 do zaplacení, rozhodl o náhradě
nákladů účastníků a státu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 61 Co 365/2016-1042,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 588.613 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 2 % ročně z této částky od 14. 6. 2005 do zaplacení (výrok I),
zamítl žalobu na zaplacení dalších 87.187,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 14. 6. 2005 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výroky III až VIII). Odvolací soud po zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný si v
průběhu roku 2003 u žalobkyně postupně objednával stavební úpravy na svém
rodinném domě v XY; strany ústně dohodly předmět a rozsah díla, výše ceny díla
dohodnuta nebyla. Žalovaný průběh provádění díla pravidelně kontroloval a o
postupu prací byl veden stavební deník. Stavební práce byly dokončeny v srpnu
2003. Dne 29. 8. 2003 žalovaný vytkl vady díla, které žalobkyně v září
odstranila. Po skončení díla žalobkyně (v prosinci 2003) vyfakturovala dodávku
a montáž sedmi střešních oken a speciálních tašek Bramac, dodávku a montáž
tepelné izolace střešní konstrukce, záklop a půdní schody, dodávku a montáž
stavebních úprav, omítání zdí, parapety u okna, dodávku a montáž stavebních
úprav – dostavbu komína, štukování zdí, sádrokarton, betonové podlahy,
instalaci betonových skruží, dodávku tříděného písku pro zásyp a odvoz sutě na
skládku; celkem požadovala 867.819,90 Kč včetně DPH. Dne 10. 6. 2004 žalovaný
reklamoval vady díla (vady betonové mazaniny, kvalitu omítek, nedostatky
tepelné izolace, zakončení fólií u komína a střešních oken, vadu vzniklou při
osazení OSB desek, špatné ukotvení parapetů a hydroizolace balkonu) s
požadavkem na slevu z ceny s tím, že je ochoten uhradit 458.585 Kč bez DPH. Odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně jako
zhotovitelka a žalovaný jako objednatel uzavřeli ústní formou několik smluv o
dílo podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), žalobkyně dílo provedla a
dokončila, žalovaný je převzal. Protože si strany výši ceny díla nesjednaly,
náleží zhotovitelce cena přiměřená ve smyslu § 634 odst. 1 obč. zák., která
byla vyčíslena znaleckým posudkem v částce 588.613 Kč. Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou jeho zamítavého výroku) napadl žalovaný
včasným dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud;
skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu
nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Žalovaný uvedené zjevně přehlíží,
neboť svou dovolací argumentaci zakládá výhradně na nesouhlasu se zjištěným
skutkovým stavem věci, respektive nesouhlasí s hodnocením v řízení provedených
důkazů, ústícím ve skutkový závěr, že účastníci projevili shodnou vůli
směřující k uzavření několika smluv, jejichž předmětem bylo provedení
stavebních úprav rodinného domu žalovaného v dojednaném rozsahu, že tyto úpravy
byly provedeny a dokončeny a žalovaný je převzal. Svým vlastním hodnocením v
řízení provedených důkazů dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového stavu,
že smluvní strany nesjednaly předmět a rozsah díla a že dílo nebylo řádně
provedeno a dokončeno. Teprve na takto vybudovaném skutkovém podkladu staví
vlastní právní argumentaci, že smlouvy trpěly neurčitostí a jsou tudíž neplatné
ve smyslu § 37 obč. zák., že žalobkyně závazek dílo dokončit a předat nesplnila
a tudíž nemá nárok na úhradu ceny. Dovolatel ve skutečnosti napadá primárně
skutková zjištění, nikoliv právní posouzení odvolacího soudu. Předestřená
argumentace nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Otevřel-li žalovaný k dovolacímu přezkumu otázku „zohlednění vad díla a určení
výše slevy“ a posouzení jím v řízení učiněné „kompenzační námitky“ odvolacím
soudem, domáhá se revize otázek, u nichž nedostál své povinnosti uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Absence údaje o tom, v čem podle
dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit a jež
znemožňuje dovolacímu soudu zabývat se dovolatelem vytýčenou problematikou.
Navíc dovolatel i tuto svou argumentaci buduje na odlišném skutkovém závěru
oproti tomu, k čemu dospěl odvolací soud, který vyšel ze zjištění, že žalovaný
sice dne 10. 6. 2004 uplatnil reklamaci vad díla s požadavkem na slevu z ceny
díla, neučinil však výslovný projev vůle - hmotněprávní úkon (právní jednání)
vedoucí k započtení slevy z ceny díla oproti ceně díla, v jehož důsledku by
zanikly pohledávky v rozsahu, ve kterém se vzájemně kryjí, přičemž nic takového
neplyne ani z obsahu podání učiněného vůči soudu dne 2. 6. 2006. Dovolací soud
nemá nic, co by tomuto závěru vytkl, jestliže v podání ze dne 2. 6. 2006 (č.l.
132 až 135 spisu) se žalovaný vyjadřuje k tvrzením žalobkyně a důkazům, které
předložila při předchozím jednání, a doplňuje svá obranná tvrzení tak, že dne
10. 6. 2004 písemně reklamoval vady s tím, že „na jejich reklamaci trvá i
nadále“, uvádí jejich výčet a výši slev, jež požadoval. Z obsahu dotyčného
podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nevyplývá, že by žalobce jeho součástí učinil
projev vůle směřující k započtení pohledávek.
Námitkami, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivý, vnitřně rozporný a
nepřezkoumatelný, žalovaný nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu
vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci
založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem
přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyni, která by podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo
sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Právo na náhradu
nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
dopadá jen na takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování
nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného
důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo odmítnuto, hradil
protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis vyjádření k
dovolání není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li polemiku s dovolatelem
tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením
důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze rekapituluje
skutkovou podstatu sporu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu