33 Cdo 2730/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně P. J., zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem Brno,
Novobranská 14, proti žalovanému A. J., zastoupenému JUDr. Vladimírem Medkem,
advokátem se sídlem Frýdek-Místek, U Staré pošty 744, o 500.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 319/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince
2007, č. j. 11 Co 664/2007-176, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č. j. 23 C
319/2004-95, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 500.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10% ročně z
částky 500.000,- Kč od 1. 12. 2000 do zaplacení (výrok I.), řízení o zaplacení
úroků z prodlení ve výši 6% ročně z částky 500.000,- Kč od 1. 12. 2000 do
zaplacení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2000, č. j. 19 C 100/99-29,
který nabyl právní moci dne 18. 9. 2000. Pro potřeby tohoto řízení účastníci
uzavřeli před notářem dne 30. 8. 2000 dohodu o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů, jakož i práv a povinností společného bydlení pro dobu po
rozvodu (dále jen „dohoda“). V ní se dohodli, že dnem právní moci rozsudku o
rozvodu manželství přejdou z jejich společného jmění manželů do výlučného
vlastnictví žalovaného mimo jiné dům č. p. 101 na pozemku parc. č. 27/6 a
pozemky parc. č. 27/6 o výměře 187 m2, parc. č. 156/4 o výměře 252 m2, parc. č. 156/5 o výměře 101 m2, parc. č. 156/40 o výměře 74 m2 a parc. č. 156/43 o
výměře 112 m2, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem ve
Vyškově na LV č. 471 pro katastrální území a obec P. (dále jen „nemovitosti v
P.“), a že na žalovaného přejde mimo jiné závazek ve výši 295.000,- Kč vůči
Komerční bance, a. s. ze smlouvy o hypotéční půjčce na pořízení nemovitostí v
P. Článek 4.1. dohody obsahuje prohlášení účastníků, že je jim známa
skutečnost, že pohledávka z této hypoteční půjčky byla zajištěna zřízením
zástavního práva k domu rodičů žalobkyně v B. Podle ujednání v článku 4.2. dohody se žalovaný zavázal do pěti dnů od právní moci rozsudku o rozvodu
manželství podniknout veškeré potřebné právní úkony k tomu, aby do 90ti dnů od
uzavření této dohody zaniklo zástavní právo k domu rodičů žalobkyně. V článku
4.3. dohody účastníci sjednali závazek žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní
pokutu ve výši 500.000,- Kč, jestliže nesplní svou povinnost uvedenou v článku
4.2., nebo nedojde-li ve sjednané lhůtě k zániku zástavního práva uvedeného v
článku 4.2. Žalovaný do 30. 11. 2000 neučinil žádné kroky k tomu, aby zástavní
právo k domu rodičů žalobkyně zaniklo. Nesplnil ani svůj závazek vůči Komerční
bance, a. s.; ta svou pohledávku vůči žalovanému ve výši 295.000,- Kč včetně
jejího zajištění zástavami nemovitostmi v P. a v B. postoupila P. B. Protože
uvedená pohledávka byla zpeněžením zastavených nemovitostí v P. uspokojena
pouze částečně a postupník hodlal zbytek pohledávky uspokojit zpeněžením druhé
zástavy, začala mu žalobkyně pohledávku žalovaného splácet. Z takto zjištěného
skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli dohodu
o smluvní pokutě v souladu s § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a že žalobkyně
má právo na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaný nesplnil povinnost, na
jejíž porušení byl vznik tohoto práva vázán.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, č. j. 11 Co
664/2007-176, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud po zopakování důkazu dohodou dospěl k odlišnému právnímu
posouzení věci než soud prvního stupně. Připomenul, že k platnosti právního
úkonu, tedy i dohody o smluvní pokutě, je třeba, aby splňoval podmínku
určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Je-li povinnost žalovaného, na jejíž
porušení je vázán vznik práva na smluvní pokutu, vyjádřena v článku 4.2 dohody
jako povinnost „učinit veškeré potřebné právní úkony k tomu, aby (…) zaniklo
zástavní právo k domu“, je takové vyjádření právního úkonu z hlediska věcného
obsahu neurčité; není totiž zřejmé, jaké konkrétní právní úkony vedoucí k
zániku zástavního práva je žalovaný povinen učinit. Ustanovení § 170 odst. 1
písm. a/ až g/ obč. zák. sice stanoví, ve kterých případech zaniká zástavní
právo, nicméně pojem „veškeré potřebné právní úkony“ z hlediska určitosti
neobstojí. V dohodě podle § 24a zákona o rodině, která je obligatorně písemná,
musí být přesně uvedeno, jakou povinnost má její účastník, neboť práva a
povinnosti účastníků smlouvy musí být seznatelné přímo z jejího textu. Pojem
použitý v dohodě je neurčitý, neboť z hlediska posouzení práva na smluvní
pokutu z něj nelze jednoznačně dovodit, zda a jakou konkrétní povinnost
žalovaný porušil. Ujednání o smluvní pokutě proto oproti soudu prvního stupně
shledal pro neurčitost absolutně neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že k závěru o
neplatnosti ujednání účastníků dospěl, aniž je vyložil podle výkladových
pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. Poukazuje na to, že způsoby možného
zániku zástavního práva jednoznačně vymezuje § 170 obč. zák., a proto jejich
dohoda upravovala pouze cíl a termín, do kterého mělo zástavní právo zaniknout;
bylo ponecháno na vůli žalovaného, jakým způsobem tohoto cíle dosáhne. Vyjmenovává jednotlivé možné způsoby, jimiž mohl žalovaný splnit svou
povinnost, s tím, že kdyby byla k některým z nich zapotřebí její součinnost,
žalovanému by ji na požádání poskytla. Zdůrazňuje, že žalovaný neučinil žádné
kroky, k nimž se v dohodě zavázal. Ve včas podaném doplnění dovolání žalobkyně
vyjadřuje názor, že povinnost uhradit smluvní pokutu byla vázána na splnění
dvou podmínek, které nemusely nastat kumulativně, a to nesplnění povinnosti
podniknout veškeré potřebné právní úkony k zániku zástavního práva a
skutečnost, že ve sjednané lhůtě nedojde k zániku zástavního práva. Předpoklady
pro vznik práva na smluvní pokutu nastaly. Namítá, že řízení bylo zatíženo
vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu vytýká,
že v rozporu se zákonem změnil svým usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 11 C0
109/2007-149, usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 12. 2006, č. j. 23 C
319/2004-140, tak, že žalovanému prominul zmeškání lhůty k podání odvolání
proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 23 C
319/2004-105, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního
poplatku. To poté usnesením ze dne 31. 8. 2007, č. j. 11 Co 383/2007-163,
změnil tak, že se odvolací řízení nezastavuje, a vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně napadeným rozsudkem změnil. Prominutí zmeškání lhůty k podání
odvolání odvolací soud dostatečně neodůvodnil, pouze konstatoval, že důvody,
pro které žalovaný zmeškal lhůtu, jsou omluvitelné. Konkrétními okolnostmi se
však nezabýval. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek
II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení
otázky, zda je dovolání důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zatímco existenci zmatečností žalobkyně netvrdí (a ani z obsahu spisu
nevyplývá), naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud neopodstatněně prominul žalovanému zmeškání
lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo
zastaveno odvolací řízení. Dovolací námitce žalobkyně nelze přisvědčit, neboť není naplněna podmínka, že
jde o vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Argumentace
žalobkyně totiž směřuje výhradně proti správnosti usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, a nikoli proti
jeho postupu v řízení, v němž šlo o přezkum rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 19. 4. 2005, č. j. 11 C 664/2007-176. Žalobkyní namítaná vada se tudíž
nemohla projevit v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je
nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně
napadla správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že ujednání o smluvní
pokutě obsažené v dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jakož i
práv a povinností společného bydlení ze dne 30. 8. 2000 (dále opět jen
„dohoda“), je absolutně neplatné pro neurčitost vymezení povinnosti, která má
být smluvní pokutou zajištěna.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle
sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je
jeho věcný obsah (má věcné nedostatky).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Jen právní úkony, u nichž neurčitost obsahu nelze odstranit výkladem podle
stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro
neurčitost neplatné. Pakliže jde o právní úkon, pro který je pod sankcí
neplatnosti stanovena písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat
z textu listiny, na níž je zaznamenán; není podstatné a nestačí, že účastníkům
právního vztahu je jasné, co je předmětem právního úkonu (jaké jsou jejich
práva a povinnosti), nemohou-li to objektivně seznat z jeho písemného vyjádření
i osoby, které nejsou účastníky tohoto právního vztahu (srovnej rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v
časopisu Soudní rozhledy č. 8/1998, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998,
a ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněné v časopisu Soudní
rozhledy č. 6/1997).
V daném případě jde o posouzení určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě,
která je jako jeden ze zajišťovacích prostředků upravena v § 544 a § 545 obč.
zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli
v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti
věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.).Vznik práva věřitele na
zaplacení smluvní pokuty je tedy vázán na porušení povinnosti, k níž se dlužník
na základě smlouvy zavázal; proto jednou z podmínek platnosti ujednání o
smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem
vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení má věřitel právo vůči dlužníku
na zaplacení smluvní pokuty.
Účastníci se v článku 4.2. dohodli, že „Pan A. J. je povinen do 5-ti dnů od
právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků této dohody podniknout
veškeré potřebné právní úkony k tomu, aby do 90-ti dnů od uzavření této dohody
zaniklo zástavní právo k domu rodičů P. J. podle č. 4.1. této dohody.“ Článek
4.3. pak obsahuje ujednání, že „Nesplní-li pan A. J. svoji povinnost, uvedenou
v čl. 4.2. a nebo nedojde k zániku zástavního práva, uvedeného v čl. 4.2. ve
lhůtě uvedené v témže článku, je povinen zaplatit paní P. J. smluvní pokutu ve
výši 500.000,- Kč, čímž není dotčeno právo paní P. J. k náhradě škody vůči panu
A. J. Povinnosti zaplatit smluvní pokutu se nelze zprostit.“
Z výkladu tohoto ujednání vyplývá, že vznik práva na smluvní pokutu byl sjednán
pro dva případy. V prvním z nich se jednalo o porušení smluvní povinnosti
žalovaným učinit „veškeré potřebné právní úkony“ k zániku zástavního práva, ve
druhém pak byl vznik práva na smluvní pokutu vázán na skutečnost, že do 90-ti
dnů ode dne uzavření dohody nedojde k zániku zástavního práva. Co se týče
prvního případu, lze žalobkyni přisvědčit, že záměrem smluvního ujednání
účastníků vyjádřeného v textu písemné dohody bylo, aby žalovaný docílil zánik
zástavního práva váznoucího na domě jejích rodičů. Za tím účelem se zavázal ve
sjednané lhůtě podniknout „veškeré potřebné právní úkony“ k tomu, aby zástavní
právo do stanoveného termínu zaniklo. Je-li v dohodě závazek žalovaného
vyjádřen tímto slovním spojením, aniž by bylo uvedeno, k jaké konkrétní
povinnosti směřující k zániku zástavního práva se žalovaný zavázal, je takové
vymezení ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neurčité, neboť v tomto směru je
věcný obsah dohody nejednoznačný a uvedený nedostatek nelze překlenout ani za
použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. Při výkladu
takto formulované dohody nelze totiž vystačit pouze s určitě vyjádřenou vůlí
účastníků ohledně zamýšleného cíle, je-li ho, tak jako v posuzovaném případě,
možno dosáhnout několika způsoby, přičemž ke každému z nich je třeba učinit
jiný právní úkon. Způsoby zániku zástavního práva jsou definovány v § 170 odst.
1 písm. a/ až g/ obč. zák.; nejenže v dohodě není uvedeno, jaké konkrétní
právní úkony vedoucí k zániku zástavního práva se žalovaný zavázal učinit, ale
dohoda neobsahuje ani údaj o konkrétním způsobu zániku zástavního práva, a to
ani odkazem na příslušné ustanovení zákona, který by za použití výkladových
pravidel umožňoval odstranit nejistotu o obsahu pojmu „veškeré potřebné právní
úkony“ v tom smyslu, že každému (tedy nejen účastníkům dohody) bude z textu
dohody seznatelné, jaký právní úkon se žalovaný zavázal učinit, resp. který
konkrétní právní úkon žalovaného je zajištěn smluvní pokutou. Jen v tom případě
by z hlediska práva na smluvní pokutu bylo určitě vyjádřeno, s porušením jakého
konkrétního závazku žalovaným je vznik práva na smluvní pokutu spojen.
Argumentace žalobkyně tím, že úmyslem účastníků bylo ponechat na žalovaném, aby
zvolil, kterým způsobem zániku zástavního práva dosáhne, se nemůže prosadit,
neboť takový úmysl není v dohodě slovně vyjádřen. Projevuje-li žalobkyně v
dovolání ochotu poskytnout žalovanému součinnost v případě, že by jí k zániku
zástavního práva bylo třeba, nelze přehlédnout, že v dohodě na tento případ
není pamatováno a z ujednání v ní obsažených žádný takový závazek pro žalobkyni
nevyplývá. Obdobně ani ujednání o vzniku práva na smluvní pokutu v případě, že
ve stanoveném termínu nedojde k zániku zástavního práva, dostatečně určitě
nevymezuje žádnou povinnost žalovaného, kterou by svým jednáním či opomenutím
mohl porušit. Jelikož zánik zástavního práva je podmíněn zpravidla též vůlí a
aktivním jednáním zástavního věřitele, a nelze vyloučit ani situaci, že
zástavní právo nezanikne, ačkoli zástavní dlužník učinil právní úkon k tomu
směřující, nelze výkladem tohoto ujednání nahrazovat absenci závazku
žalovaného, jehož splnění měla zajišťovat smluvní pokuta. Lze uzavřít, že
požadavek určitosti závazku, na jehož nesplnění je v posuzovaném případě vázán
vznik práva na smluvní pokutu, by byl naplněn jen tehdy, bylo-li by za pomoci
výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák.) možno určit, o které z právních
úkonů směřujících k zániku zástavního práva uvedených v § 170 odst. 1 písm. a/
až g/ obč. zák. šlo.
Jak bylo výše vysvětleno, v posuzovaném případě podmínka určitosti vymezení
závazku, který měl být zajištěn smluvní pokutou, splněna nebyla. Protože z
akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek
nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného)
závazku, je správný závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je v
posuzovaném případě neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé,
že žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. neuplatnila
opodstatněně; dovolací soud proto její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu