U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
R. R., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci –
Nové Ulici, Na Sřelnici 1212/39, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr.
Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o 100.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 175/2009,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.
11. 2010, č.j. 11 Co 697/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení 7.656,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr.
Ing. Petra Konečného, advokáta.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek
(pro uznání) ze dne 12. 8. 2009, č.j. 9 C 157/2009-13, kterým Okresní soud v
Teplicích uložil žalovanému zaplatit žalobci 100.000,- Kč se specifikovanými
úroky z prodlení a nahradit mu náklady řízení. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Žalovaný dovoláním prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že byly splněny podmínky
pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. Podání, jímž se na
výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřil, dovolatel pokládá co do obsahu za
dostačující, neboť vznesl „věcnou námitku“. Soudům obou stupňů vytýká, že se
nezabývaly nesrovnalostmi v datech uvedených v dlužním úpise. Takto vymezená
otázka však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2006 pod č. 21, nebo v rozsudku ze
dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor,
že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do
základu, popřípadě jej – jako v posuzované věci – neuzná vůbec), musí jeho
písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví
svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o
skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany
žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost
tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil,
na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu
proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností;
postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá
tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti
žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li
prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný
úspěch. Z uvedeného je zřejmé, že vyjádření ve věci podle § 114b odst. 1 o.s.ř. nelze
ztotožňovat s podáním, v němž žalovaný pouze uvede, že „popírá ... žalobu“ s
konstatováním, že „důkazní materiál uložený ve spise není průkazný, protože se
jedná pouze o kopii,“ a vznáší proto „námitku věcnou“ s tím, že žádá o nařízení
jednání; takové vyjádření okruh sporných skutečností, které by měly být
předmětem dokazování, nijak nevymezuje. Nenamítal-li žalovaný ve vyjádření rozpor v datech uvedených v listině
předložené k důkazu žalobcem, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že se touto
okolností nezabýval a z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající
závěry, tedy ve věci rozhodl v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání.
Odvolací
soud nemohl námitku v tomto smyslu posuzovat, jelikož takové výhrady nejsou u
rozsudku pro uznání způsobilým odvolacím důvodem (§ 205b o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je
proto podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1,
§ 2, § 3 odst. 1 bodu 4, odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst.
1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, tj. částkou 6.080,-
Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v rozhodném znění) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve
výši 1.276,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. července 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu