33 Cdo 2781/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně D. Š. proti žalovanému
J. H. o zaplacení částky 137 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 268/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2000 č. j. 39 Co 628/99-74, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. prosince 1997 č. j. 8 C 268/97-20
zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 137
000 Kč s úroky z prodlení ve výši 0, 01 % za každý den od 1. 10. 1993 do 7. 5.
1996 a dále ve výši 0, 01 % z dlužné částky za každý den prodlení od 8. 5. 1996
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zaplacení uvedené částky se
žalobkyně domáhala s tím, že jde o nevrácenou částku, kterou žalovanému půjčila
podle smlouvy o půjčce ze dne 30. 6. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce podle § 657 a
násl. občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
19. června 1998 č. j. 14 Co 178/98-30 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ke zjištění
skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohou být
provedeny v odvolacím řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby
provedl další dokazování.
Soud prvního stupně poté po doplnění řízení dalšími důkazy rozsudkem ze dne 11.
března 1999 č. j. 8 C 268/97-50 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil
částku 137 000 Kč S 16% úroky od 1. 10. 1993 do zaplacení, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 10. května 2000 č. j. 39
Co 628/99-74 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen
tak, že se zamítá žaloba ohledně 13% úroku z prodlení z částky 137 000 Kč od 1.
10. 1993 do 14. 7. 1994, jinak ho potvrdil. Odvolací soud současně rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že účastníci uzavřeli počátkem července 1992 ústní formou
smlouvu o půjčce podle § 657 občanského zákoníku, podle níž žalobkyně půjčila
žalovanému částku 137 000 Kč. Po ukončení spolupráce pak účastníci uzavřeli 30.
6. 1993 písemnou smlouvu, ve které žalovaný uznal převzetí této půjčené částky
a zavázal se ji žalobkyni zaplatit do 31. 8. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. d) a § 238 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. Dovolání přitom podal z důvodů upravených v § 241 odst. 3 písm. a), b) a
d) o. s. ř. Žalovaný uvedl, že žaloba byla v této věci podána u Obvodního soudu
pro Prahu 9 dne 13. 5. 1996, tedy době, kdy již bylo zahájeno řízení na základě
návrhu stejné žalobkyně proti žalované P. spol. s r. o., která byla právní
nástupkyní žalovaného jako fyzické osoby. Žaloba byla podána pro částku 247 955
Kč, přičemž součástí této částky byla i částka 137 171, 88 Kč, kterou podle
svého tvrzení žalobkyně poukázala s. r. o. P. Tyto prostředky měly být firmě P.
s. r. o. k dispozici jako vklad oběžných prostředků pro financování nákupu
zboží. Protože se jednalo o stejný nárok vznesený proti právnímu nástupci
žalovaného, byla zde překážka litispendence podle § 83 o. s. ř. Tato překážka
trvala až do 27. 8. 1997, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997 č. j. 64 Ro 988/95. Soud prvního stupně v
původním rozsudku žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že smlouva o půjčce
mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena. Teprve na základě pokynu
odvolacího soudu dospěl k opačnému názoru. Za situace, kdy žalovaný nepopírá
přijetí žalované částky, je podanou žalobou proti s. r. o. P. prokazováno, že
žalovaná (zřejmě žalobkyně) tuto částku vložila do této firmy k dispozici jako
vklad oběžných prostředků. Žalobkyni bylo přitom vráceno o 107 000 Kč více, než
skutečně vydala. Soudy obou stupňů zcela pominuly důkazy svědčící pro
žalovaného a na základě této skutečnosti došlo i k nesprávnému právnímu
posouzení věci, nejen pokud jde o základ nároku, kdy soud přisoudil částku,
která byla vrácena, ale i v otázce promlčení nároku. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné v případech
uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková
situace v dané věci nenastala. Soud prvního stupně sice v rozsudku ze dne 11.
března 1999 č. j. 8 C 268/97-50 rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ze dne
11. prosince 1997 č. j. 8 C 268/97-20, nikoliv však proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu. Odvolací soud totiž v usnesení ze dne 19. června 1998
č. j. 14 Co 178/98-30 stanovisko k právnímu posouzení nezaujal, nelze tedy
dospět k závěru, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí
věci soudem prvního stupně.
soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud
v přezkoumávané věci dovolání nepřipustil a ani žalovaný před vyhlášením
rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání nenavrhl.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst.
2 o. s. ř.) je dovolání přípustné, trpí-li řízení a rozhodnutí odvolacího soudu
vadami vyjmenovanými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že je dán důvod
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť v téže věci
bylo již dříve zahájeno řízení. Námitka žalovaného však není opodstatněná. O
stejnou věc se jedná tehdy, jestliže v pozdějším řízení jde o tentýž nárok nebo
stav, o němž již bylo zahájeno řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a
těchže osob. V dané věci překážka litispendence nenastala. Účastníkem řízení u
Krajského obchodního soudu v Praze vedeného pod spisovou značkou 64 Ro 988/95
na straně žalované byla totiž s. r. o. P. , nikoliv J.H. Není tedy dán ani
důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud
ze spisu neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o.
s. ř.
Z výše uvedených důvodů tedy dovolání není přípustné proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu. Dovolání však není přípustné ani proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. V
tomto rozsahu není žalovaný k dovolání subjektivně oprávněn /§ 243b odst. 4, §
218 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma. Odvolací
soud však změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve prospěch žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto podle §
243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová