ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce Mgr. D. B., proti žalované České advokátní komoře se sídlem v Praze 1,
Národní 16, identifikační číslo 660 00 777, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, o uložení povinnosti zapsat
žadatele do seznamu advokátních koncipientů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 17 C 261/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 30 Co 379/2013-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ladislava Kryma, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. února 2013, č. j. 17 C
261/2011-60, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal, aby ho s
účinností od 1. 1. 2009 zapsala do seznamu advokátních koncipientů; současně
rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 30 Co
379/2013-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce doručil žalované dne 14. 12. 2007 a 6. 8. 2009 dvě žádosti o zápis do seznamu advokátních koncipientů;
uvedl v nich, že vystudoval magisterský obor právo na Jagellonské univerzitě v
Krakově, fakultě právnické a administrativní, a současně předložil Osvědčení o
uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vydané
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Žalovaná jeho žádosti opakovaně
odmítla a setrvala na stanovisku, že studium žalobce neodpovídá svým obsahem
studiu na české právnické fakultě; vzala přitom na vědomí, že v pořadí druhou
žádost podpořil zaměstnavatel žalobce Mgr. M. J. Odmítnutí žádosti žalovaná
odůvodnila tím, že žalobce sice formálně splnil požadavek vysokoškolského
studia práva v magisterském studijním programu, fakticky však studiem nabyl
znalosti polského a nikoliv českého práva. Oznámila mu, že pokud by složil
zkoušky z profilových předmětů v rámci (doplňujícího) studia českého práva,
byla by jeho žádost znovu projednána. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy shodně uzavřely, že žalobce
nesplnil podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů stanovené v § 37
odst. 1 písm. b/ zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to jak ve znění účinném
do 31. 8. 2009, tak ve znění po novele provedené zákonem č. 219/2009 Sb.,
účinným od 1. 9. 2009, (dále jen „zákon o advokacii“). Soud prvního stupně se v prvé řadě zevrubně zabýval podřazením zjištěného
skutkového stavu pod příslušné právní normy. Konstatoval, že zákon č. 8/2004
Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků
členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o uznávání
odborné kvalifikace“), upravuje postup profesních komor při uznávání odborné
kvalifikace a jiné způsobilosti vyžadované pro výkon regulované činnosti na
území České republiky, pokud byla odborná kvalifikace získána nebo tato činnost
byla vykonávána v jiném členském státě Evropské unie tehdy, pokud ustanovení
zvláštního zákona neupravují problematiku uznávání odborné kvalifikace a jiné
způsobilosti pro výkon regulované činnosti jinak (§ 1 odst. 1 a 3 zákona o
uznávání odborné kvalifikace).
Při rozhodování o uznání odborné kvalifikace se
uznávací orgány řídí veřejným zájmem a zájmy fyzických a právnických osob,
které by mohly být porušeny výkonem regulované činnosti osobami s nedostatečnou
odbornou kvalifikací a které jsou chráněny zvláštními právními předpisy
upravujícími za tímto účelem podmínky výkonu regulované činnosti; těmito
chráněnými zájmy jsou zejména ochrana života a zdraví, ochrana majetku, ochrana
spotřebitele, ochrana životního prostředí, ochrana národního kulturního
pokladu, ochrana před závažným porušováním zvláštních právních předpisů nebo
před jiným závažným následkem (§ 2 odst. 2 zákona o uznávání odborné
kvalifikace). Na základě Směrnice 2005/36/ES ze dne 6. 7. 2005 zůstává uznávání
odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání v kompetenci národních států. Ze sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. ČR SK22/2009 ze dne
28. 5. 2009, kterým se vydává seznam regulovaných činností (povolání),
vyplývalo, že pod kompetenci České advokátní komory spadalo uznávání
kvalifikace pro „výkon advokacie“; z aktualizovaného seznamu č. SK26/2011 ze
dne 31. 7. 2011 vyplývá, že pod kompetenci České advokátní komory spadá
uznávání kvalifikace pro výkon povolání „advokát“. Soud prvního stupně
nepřisvědčil názoru žalobce, že výkon činnosti advokátního koncipienta není -
na rozdíl od výkonu advokacie - regulovaným povoláním. Je-li cílem činnosti
advokátního koncipienta dosáhnout po splnění praxe, složení předepsané zkoušky
a slibu zápisu do seznamu advokátů, jinak řečeno je-li jejím cílem příprava na
výkon advokacie, pak je na místě uzavřít, že rovněž výkon činnosti advokátního
koncipienta je regulovaným povoláním. V opačném případě by měl k výkonu
činnosti advokátního koncipienta přístup kdokoliv a teprve po splnění
předepsaných podmínek by byl podroben přezkumu podle předpisů profesní komory,
což by vedlo k absurdním případům, kdy by někteří uchazeči nebyli úspěšní. Dovodil, že jím zastávané stanovisko není v rozporu s judikaturou Soudního
dvora Evropské unie (dále jen „Soudního dvora EU“), který přijal a odůvodnil
názor, že komunitární právo sice kompetentním orgánům členských států zakazuje,
aby odmítly zapsat do seznamu advokátních koncipientů držitele diplomu z
právnické fakulty jiného členského státu pouze z důvodu, že se nejedná o diplom
vydaný a uznaný za ekvivalentní univerzitou členského státu, v němž se žadatel
uchází o zápis do seznamu advokátních koncipientů, avšak za oprávněné považuje,
aby členský stát, resp. příslušná profesní komora provedla srovnávací přezkum,
v rámci něhož zkoumá, zda znalosti a zkušenosti potvrzené cizím diplomem
odpovídají znalostem a zkušenostem vyžadovaným jeho právním řádem. V případě
negativního závěru je oprávněn požadovat, aby žadatel prokázal, že má znalosti
a kvalifikace, které mu chybí (odkázal mimo jiné na rozsudek Soudního dvora EU
ze dne 13. 11. 2003, C-313/01, ve věci Christine Morgenbesser proti Consiglio
dell’Ordine degli avvocati di Genova).
Uzavřel, že Jagellonská univerzita sice
žalobci poskytla neoddiskutovatelně kvalitní vzdělání, to však svým obsahem
neodpovídá obsahu studia českého práva na právnické fakultě v České republice. Zákon konkrétně nevymezil hranice mezi druhy vzdělání, na základě kterého
žalovaná provede zápis do seznamu advokátních koncipientů a na základě kterého
žadatele odmítne. Případný restriktivní výklad aplikované normy (§ 37 odst. 1
písm. b/ zákona o advokacii) je ospravedlnitelný vysokou mírou ochrany, kterou
žalovaná jako profesní komora zaručuje všem žadatelům o právní pomoc (např. ochrana před závažným porušováním zvláštních právních předpisů nebo před jiným
závažným následkem ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o uznávání odborné
kvalifikace). Právní řády České republiky a Polska jsou přes svůj společný
základ natolik odlišné, že studium polského práva nesplňuje podmínku žadatele
pro zápis do seznamu advokátních koncipientů. Žalobci nic nebránilo ve složení
rozdílových zkoušek na některé z právnických fakult v České republice. Uzavřel,
že žalovaná žalobce svým postupem nediskriminovala; naopak přesvědčivě
vysvětlila, že někteří bývalí studenti oboru právo na právnické a
administrativní fakultě Jagellonské univerzity byli do seznamu advokátních
koncipientů zapsáni na základě individuálních pochybení jejích zaměstnanců. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž některé
podrobněji rozvedl. Zdůraznil, že podmínkou pro zápis do seznamu advokátních
koncipientů jak před novelou ustanovení 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii,
provedenou zákonem č. 219/2009 Sb., tak po ní, bylo (a je), aby žadatel získal
vzdělání odpovídající svým rozsahem a obsahem obecnému vzdělání, které lze
získat v oboru právo na vysoké škole v České republice. Studium (polského)
práva na právnické fakultě v Polsku tento požadavek nesplňuje. Žalobce
nedisponuje odbornou kvalifikací potřebnou pro zápis do seznamu advokátních
koncipientů ve smyslu § 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii; výkon odborné
praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta) nedostatek požadovaného vzdělání
nemůže nahradit. Proto je nadbytečné zabývat se uložením kompenzačního opatření
ve smyslu § 10 zákona o uznávání odborné kvalifikace (toto opatření může být
uloženo pouze před uznáním odborné kvalifikace, kterou žalobce nemá); návrh
žalované na doplnění rozdílových zkoušek není uložením takového opatření. Za
případný označil odkaz žalované na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci
Krzystof Peśla proti Justizministerium Mecklenburg - Vorpommern, C-345/08. Konečně neshledal diskriminačním postup žalované ani samotné ustanovení § 37
odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii. Akcentoval, že v době, kdy žalobce žádal o
zápis do seznamu advokátních koncipientů, žalovaná žádného obdobného uchazeče
nezapsala; předchozí zápisy byly důsledkem pochybení jejích pracovníků v
konkrétních případech. Postavení a přístup k výkonu povolání advokátního
koncipienta a evropského advokáta nelze srovnávat pro specifičnost výkonu obou
těchto povolání a jeho podmínek.
Nelze ani porovnávat postavení absolventů
zahraničních a vnitrostátních právnických fakult; absolvent zahraniční
právnické fakulty není nucen znovu absolvovat celé studium na území České
republiky, nýbrž postačuje, doplní-li si vzdělání pouze v oblasti českého práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/
zákona o advokacii, konkrétně nesprávně dovodil, že vysokoškolským studiem v
magisterském oboru právo na univerzitě v Polsku nezískal vzdělání odpovídající
obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké
škole v České republice, tedy že nesplnil podmínku nutnou pro zápis do seznamu
advokátních koncipientů. Požaduje, aby dovolací soud zaujal výkladové
stanovisko k otázce, zda formulace ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/ zákona o
advokacii, že „vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které
lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice“ znamená, že žadatel
o zápis do seznamu advokátních koncipientů bude úspěšný pouze v případě, že
získal studiem na zahraniční vysoké škole vzdělání v oblasti právního řádu
České republiky. Namítá, že restriktivní výklad uvedeného ustanovení, který
použil odvolací soud, prakticky znemožňuje uznání vzdělání v oblasti práva
získaného v zahraničí pro účely zápisu do seznamu advokátních koncipientů; v
tomto směru odvolací soud nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal v
rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010, a ve svém stanovisku ze
dne 18. 1. 1995, sp. zn. Plsn. 1/95. Je toho názoru, že žalovaná, případně jí
zřízený poradní orgán, má zkoumat každou žádost individuálně, dosažené vzdělání
má posuzovat z formálního a nikoliv materiálního hlediska, a má přihlédnout
rovněž k případné odborné praxi, která doplňuje odbornou kvalifikaci (vzdělání)
potřebnou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů. Při rekapitulaci svých
postojů z předchozích řízení namítá, že mu žalovaná neoprávněně uložila
vyrovnávací opatření podle § 10 zákona o uznávání odborné kvalifikace, jestliže
po něm požadovala, aby si doplnil vzdělání v oblasti českého práva. Vytýká
odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jím doložené praxi v advokátní kanceláři a že
neprovedl důkazy listinami, kterými hodlal prokázat, že žalovaná zapsala do
seznamu advokátních koncipientů neupřesněný počet absolventů Jagellonské
univerzity. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii považuje za
diskriminační z hlediska srovnání postavení advokátních koncipientů a
evropských advokátů, kterým je umožněno vykonávat činnost na území jiného
členského státu, byť nezískali vzdělání v oblasti právního řádu tohoto
členského státu. Je rovněž přesvědčen, že odvolací soud posoudil nesprávně
otázku jeho odborné kvalifikace z hlediska aplikace § 8 odst. 1 písm. a/ zákona
o uznávání odborné kvalifikace; zde uvedenou podmínku totiž splnil. Z uvedených
důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání - pokud je
neodmítne pro nepřípustnost - zamítl.
Otázku, zda žalobce splnil požadavky pro
zápis do seznamu advokátních koncipientů stanovené v § 37 odst. 1 písm. b/
zákona o advokacii, vyřešily soudy správně a postupovaly v souladu s předpisy
Evropského společenství a judikaturou Evropského soudního dvora (nyní Soudního
dvora EU). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod
2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která - byť se jí dovolací soud v některých svých rozhodnutích již zabýval (viz
dále) - nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu v plném rozsahu vyřešena. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že nenaplnil podmínku pro zápis do
seznamu advokátních koncipientů zakotvenou v ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/
bod 2. zákona o advokacii, neboť studiem magisterského oboru právo na
Jagellonské univerzitě v Krakově nezískal vzdělání odpovídající obsahem a
rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v
České republice. Tato námitka předpokládá obecně vyložit obsah zákonného textu:
„vzdělání odpovídající obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v
oboru právo na vysoké škole v České republice“.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii, ve znění účinném od 1. 9. 2009,
Komora zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo získal
vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem
na vysoké škole v České republice (bod 1.), nebo studiem na vysoké škole v
zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné
vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká
republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního
právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem
obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České
republice (bod 2.). Podle § 1 odst. 3 věty první zákona o uznávání odborné kvalifikace se
ustanovení tohoto zákona použijí, pokud ustanovení zvláštního zákona neupravují
problematiku uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti pro výkon
regulované činnosti jinak. Nejvyšší soud předesílá, že žádost žalobce by byla posouzena shodně, ať už by
byla posuzována podle § 37 odst. 1 písm. b/ bod 2. zákona o advokacii, ve znění
účinném do 31. 8. 2009 nebo od 1. 9. 2009. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze
dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2015, konstatoval, že přes formulační změny
provedené novelizací zákona o advokacii zákonem č. 219/2009 Sb. se smysl a účel
dotčeného ustanovení obsahující podmínku, aby uchazeč o zápis do seznamu
advokátních koncipientů měl právnické vzdělání získané studiem na vysoké škole
zaměřené na studium v oborech práva a poskytující úplné právnické vzdělání,
nezměnil. Změna inkriminovaného ustanovení není obsahová, nýbrž jde o zpřesnění
pojmu s ohledem na stávající právní úpravu vysokých škol. Žalobce svoji argumentaci z velké části opírá o ustanovení zákona o uznávání
odborné kvalifikace (§ 8 a 10) a pomíjí, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/
bod 2. zákona o advokacii je ve vztahu k zákonu o uznávání odborné kvalifikace
lex specialis [§ 1 odst. 3 věty první zákona o uznávání odborné kvalifikace;
postup, při němž Česká advokátní komora (dále rovněž jen „Komora“) zvažuje, zda
uchazeč splnil podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů, je
procesem uznávání odborné kvalifikace pro výkon činnosti advokátního
koncipienta]. Skutečnost, že získal Osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání
a kvalifikace v České republice vydané Ministerstvem školství, mládeže a
tělovýchovy (na základě § 89 odst. 1 písm. a/ zákona č. 11/1998 Sb., o vysokých
školách a o změně a doplnění dalších zákonů), není pro žalovanou závazná. Žalovaná jako profesní komora vykonávající veřejnou správu na úseku advokacie
rozhoduje o zápisu žadatele do seznamu advokátních koncipientů na základě
autonomního posouzení toho, zda žadatel splňuje podmínky § 37 odst. 1 písm. b/
bod 2. zákona o advokacii.
Přestože se Nejvyšší soud k výkladu ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/ (dříve §
30 písm. b/ zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii) zákona o advokacii v některých
svých rozhodnutích již vyjadřoval, z jeho závěrů nelze jednoznačně dovodit
všeobecné výkladové vodítko pro interpretaci podmínky, že vzdělání v oboru
právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v
zahraničí má obsahem a rozsahem odpovídat obecnému vzdělání, které lze získat v
oboru právo na vysoké škole v České republice. V rozsudku ze dne 25. ledna
2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 75/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že žalovaná
jako subjekt odpovědný za posuzování žádostí o zápis do seznamu koncipientů má
legitimní právo střežit úroveň vzdělání uchazečů o zápis. Z toho vyplývá, že
Česká advokátní komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40
odst. 3 zákona o advokacii), je povolána v každém jednotlivém případě i k
ověření podmínky uvedené v § 37 odst. 1 písm. b/ bodě 2. zákona o advokacii
(shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1475/2013). Uvedené závěry obstály rovněž v ústavněprávní rovině; Ústavní soud
doplnil (srov. jeho nález ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 110/14), že uvedená
interpretace (§ 37 odst. 1 písm. b/ bod 2. zákona o advokacii z hlediska
autonomie postupu České advokátní komory) směřuje k naplnění legitimního cíle,
tj. vykonávání advokacie vysoce kvalifikovanými osobami, které zajistí
profesionální poskytování právních služeb. Stát jakož i Česká advokátní komora
mají právo, ale zároveň i povinnost dbát toho, aby advokacie byla vykonávána
kompetentními osobami. Zdrženlivý se v tomto směru (tj. ohledně výkladu obsahu podmínky pro zápis do
seznamu advokátních koncipientů zakotvené v § 37 odst. 1 písm. b/ bodě 2. zákona o advokacii) jeví výklad komentářové literatury: kolektiv autorů uvádí,
že za vzdělání potřebné pro zápis do seznamu advokátů, resp. advokátních
koncipientů, nelze považovat vzdělání na jiných školách než právnických
fakultách tuzemských vysokých škol, nicméně s ohledem na mezinárodní smlouvy,
kterými je Česká republika vázána, a s ohledem na právo Evropské unie, zejména
předpisy regulující volný pohyb pracovních sil, zákon připouští získání
vysokoškolského vzdělání i studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové
vzdělání uznáno v České republice za rovnocenné vzdělání získanému studiem v
magisterském studijním programu na vysoké škole v České republice a zároveň je
splněn požadavek, že takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému
vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na
vysoké škole v České republice. Uznat vysokoškolské vzdělání dosažené na vysoké
škole v zahraničí jako rovnocenné vzdělání dosaženému studiem na vysoké v České
republice lze buď obecně mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika
vázána, nebo individuálně na základě osvědčení vydaného příslušnou vysokou
školou působící v České republice nebo Ministerstvem školství, mládeže a
tělovýchovy (tzv. nostrifikací).
V současné době není Česká republika vázána
žádnou mezinárodní smlouvou, která by jí ukládala uznávat zahraniční
vysokoškolské vzdělání pro účely profesního zařazení. V individuálních
případech vysoké školy, případně ministerstvo sice zahraniční studium (pokud
jsou splněny zákonné předpoklady) za rovnocenné uznávají, zpravidla však pro
účely užívání získaného titulu a pro účely dalšího studia. Pokud by vymezení
účelu takové uznání neobsahovalo, je Komora, která vykonává veřejnou správu na
úseku advokacie (§ 40 odst. 3 zákona o advokacii), povolána k ověření poslední
podmínky uvedené v § 37 odst. 1 písm. b/ bodě 2. zákona o advokacii, tj. zda
takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat
v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České
republice. Zkoumání této podmínky provádí Komora vždy individuálně. Není sice
oprávněna uchazeče o zápis do seznamu advokátů přezkušovat, nicméně tak mohou
činit vysoké školy např. v rámci mimořádného studia, pokud ho vypisují. V
takovém případě Komora výsledky zkoušek při posuzování podmínky bere v úvahu. Za odpovídající vzdělání nelze považovat vzdělání získané na jiných typech
vysokých škol, než jsou vysoké školy, jejichž součástí jsou právnické fakulty
poskytující vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním
programu. Studium na jiných typech škol totiž formálně, ale i materiálně právně
nevyhovuje nárokům podle § 5 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii. Dosažené
vzdělání na jiných školách je třeba posuzovat podle geneze, obsahové náplně
vyučovaných oborů a jejich srovnání s právnickými fakultami, orientací a
dimenzí výuky, studijními požadavky, jakož i cílovým zaměřením. Komora odpovídá
za to, že při zápisu do seznamu advokátů jsou u uchazeče splněny všechny
podmínky. Veřejná vysoká škola může uznat ad hoc diplom z vysoké školy na území
jiného státu podle § 89 odst. 1 písm. b/ zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách. Je však na Komoře, aby posoudila, zda takové vzdělání odpovídá
vysokoškolskému vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu na
vysoké škole v České republice (srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L.,
Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 300 a 38-39). V dosavadním právním vakuu, v němž chybí jasný výklad obsahu podmínky pro zápis
absolventů zahraničních vysokých škol zakotvené v § 37 odst. 1 písm. b/ bodě 2. zákona o advokacii, žalovaná v reakci na narůstající počet takovýchto žadatelů
o zápis do seznamu advokátních koncipientů a na základě doporučení Výboru pro
srovnávací přezkum právnického vzdělání získaného v zahraničí vydala k výkladu
tohoto ustanovení dne 23. 6.
2011 Sdělení k žádostem o zápis absolventů
zahraničních vysokých škol do seznamu advokátních koncipientů, v němž uvedla,
že s ohledem na to, že
- koncipientská praxe slouží k získání znalostí a osvojení zkušeností
potřebných k výkonu advokacie a nemůže nahrazovat dobu vysokoškolského studia;
- advokátní koncipient může být pověřován provedením jednotlivých úkonů
právních služeb, musí tedy být již od počátku koncipientské praxe vybaven
potřebnými znalostmi českého právního řádu, včetně procesních předpisů;
dospěla k závěru, že právní řády ostatních členských států EU i států mimo EU
jsou v současné době již natolik odlišné od právního řádu České republiky, že
jejich znalost bez dalšího nepostačuje k řádnému výkonu koncipientské praxe v
České republice. Současně uvedla (doporučila), že uchazečům těch vysokých škol,
které poskytují dostatečné vzdělání v právních předmětech historických a
teoretických a v předmětech mezinárodního a evropského práva postačí doplnit si
znalosti českého práva v základních oborech ústavního práva, trestního práva
hmotného a procesního, občanského práva hmotného a procesního, obchodního práva
a správního práva v rámci některého tzv. mimořádného studia na právnické
fakultě v České republice. Současně dovodila, že její závěry nejsou v rozporu s
Lisabonskou úmluvou ani judikaturou Soudního dvora EU, neboť v případě otázky
profesního uplatnění odkazují mezinárodní smlouvy vždy na vnitrostátní předpisy
přijímajícího státu a rovněž judikatura Soudního dvora EU respektuje v případě
přípravy na výkon advokacie zvláštnosti právních řádů jednotlivých členských
států a umožňuje ověření znalostí tuzemského právního řádu v přijímajícím státě. Text ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/ bod 2. zákona o advokacii je jednoznačný
a výklad tam uvedené podmínky vyplývá již z jeho samotného obsahu. Nelze než
dovodit, že žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v
České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v
rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České
republice. Minimální požadovaný rozsah navrhla žalovaná ve svém stanovisku z
23. 6. 2011 (viz výše). Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v
současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá
důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad tohoto ustanovení. Žalovaná je
odpovědná za udržení profesionální úrovně poskytování právních služeb na území
České republiky. Do této oblasti její činnosti spadá i dohled nad přístupem k
výkonu advokacie, tj. rovněž nad přístupem k výkonu přípravné praxe advokátního
koncipienta. Zákon ukládá, aby žadatelé o zápis do seznamu advokátních
koncipientů byli absolventy magisterského studijního programu právo s rozsahem
znalostí odpovídajícím studiu českého právního řádu. Požadavek vysoké
kvalifikovanosti kladený na výkon advokátní činnosti neumožňuje tuto podmínku
obejít, resp. nahradit výkonem dodatečné praxe (v zaměstnaneckém poměru u
advokáta v českém právním prostředí). Takový výklad uvedené podmínky by byl v
přímém rozporu s dikcí zákonného ustanovení (§ 37 odst.
1 písm. b/ bod 2. advokátního zákona). Nadto absolventi oboru práva na zahraničních vysokých
školách by byli zvýhodněni oproti českým uchazečům (nemuseli by disponovat
znalostí českého právního řádu v rozsahu požadovaném po absolventech českých
vysokých škol). Žalovaná se jasně vyjádřila v tom směru, že v současnosti
studium práva na žádné zahraniční vysoké škole svým obsahem a rozsahem
neodpovídá studiu práva na vysoké škole v České republice. Při náhledu na
narůstající komplexnost a složitost jednotlivých právních řádů, byť jsou zde
porovnávány právní řády dvou členských států Evropské unie, Nejvyššímu soudu
nezbývá, než se ztotožnit s postojem žalované, která v současné době neumožňuje
zápis absolventů zahraničních fakult do seznamu advokátních koncipientů bez
odpovídajícího doplnění vzdělání v oblasti českého právního řádu. Není však
vyloučeno, že se situace změní, bude-li české právo vyučováno v požadovaném
rozsahu na některé vysoké škole v zahraničí. Nelze přisvědčit žalobci, že by mu žalovaná uložila kompenzační opatření -
povinnost složit rozdílovou zkoušku individuálně. Doporučení na doplnění
vzdělání není uložením kompenzačního opatření a doplnění vzdělání v rozsahu
základních předmětů českého právního řádu vyučovaných na českých právnických
fakultách není rozdílovou zkouškou; nadto žalovaná své doporučení na další
postup (doplnění vzdělání) artikulovala paušálně vůči všem absolventům
zahraničních vysokých škol, kteří se ucházejí o zápis do seznamu advokátních
koncipientů. Je sice pravda, že žalobce je dlouhodobě zaměstnán u advokáta, kde
vykonává činnost obdobnou činnosti advokátního koncipienta (resp. v současnosti
pracuje na pozici „právníka advokátní kanceláře“), žalovaná však nikdy
nepřistoupila k možnosti uložit absolvování adaptačního období (§ 10 zákona o
uznávání odborné kvalifikace) pro účely uznání odborné kvalifikace pro zápis do
seznamu advokátních koncipientů; tuto možnost ostatně § 37 odst. 1 písm. b/
advokátního zákona vylučuje. Rozsah, v jakém se žalobce dožaduje individuálního
přezkumu své žádosti (resp. v jakém vytýká žalované, že jeho žádost neposoudila
individuálně), překračuje rámec zákonné úpravy podmínek pro zápis do seznamu
advokátních koncipientů. Žalované nelze vytýkat, že se žádostí nezabývala
blíže, nesplnil-li žalobce základní požadavek dosaženého vzdělání nutný pro
zápis do seznamu advokátních koncipientů. Výjimky z požadavků kladených na
žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů (přihlédnutí k délce
žalobcovy právní praxe) zákon neumožňuje. Uvedené není v rozporu ani s judikaturou Soudního dvora EU. Byť Soudní dvůr EU
rozhodoval (v rozhodnutích, které soudy a žalovaná citují) ve skutkově částečně
odlišných věcech (srov.
rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Krzystof Peśla
proti Justizministerium Mecklenburg - Vorpommern, C 345/08, a ve věci Christine
Morgenbesser proti Consiglio dell’Ordine degli avvocati di Genova, C-313/01), z
jeho rozhodnutí je znatelný - na případ žalobce dopadající - princip, který
Soudní dvůr EU ctí, totiž ponechat úpravu přístupu k výkonu regulovaných
povolání (k nimž výkon činností advokátního koncipienta i advokáta náleží) na
jednotlivých členských státech. Uzavřel, že v rámci srovnání dosaženého
vzdělání se vzděláním dosahovaným na vnitrostátních právnických fakultách
členský stát může zvážit objektivní rozdíly jak v právním rámci předmětného
povolání v členském státě původu, tak v oblasti jeho působení. V případě
povolání advokáta (tj. i advokátního koncipienta) musí členský stát provést
srovnávací zkoušku diplomů a současně zvážit rozdíly mezi relevantními
vnitrostátními právními řády. Pokud ze srovnání vyplyne, že znalosti a
kvalifikace odpovídají pouze částečně, má hostitelský členský stát právo
vyžadovat, aby zájemce prokázal, že má chybějící znalosti a kvalifikaci. V
takovém případě je na příslušných vnitrostátních orgánech, aby posoudily, zda
znalosti získané v hostitelském členském státě, ať již v rámci studií nebo
prostřednictvím praktických zkušeností, mohou být postačující jako důkaz
získání chybějících znalostí. Česká právní úprava přístupu k výkonu činnosti
advokátního koncipienta (§ 37 odst. 1 písm. b/ zákona o advokacii) uvedenému
neodporuje a je výrazem vnitrostátní regulace přístupu k výkonu regulovaných
povolání. Pokud by žalovaná dospěla k závěru, že provedené srovnání vzdělání
dosaženého na některé zahraniční univerzitě se vzděláním dosaženým na vysoké
škole v České republice, by vedlo ke zjištění, že znalosti a kvalifikace
osvědčené zahraničním diplomem odpovídají těm, které jsou vyžadovány
vnitrostátními právními předpisy, byla by povinna konstatovat, že diplom
žadatele splňuje podmínky, které Česká republika stanovila pro přístup k výkonu
činnosti advokátního koncipienta. O takový případ se však v dané věci nejedná. Nepřípadné jsou námitky žalobce, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b/ zákona o
advokacii diskriminuje žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů v
porovnání s uchazeči o výkon činnosti evropského advokáta. Postavení evropského
advokáta je odlišné od postavení advokáta (srov. např. § 35p odst. 1 zákona o
advokacii) a výkon činnosti advokátního koncipienta je přípravou pro výkon
činnosti advokáta, nikoliv evropského advokáta; podmínky pro přístup k výkonu
jejich činnosti na území České republiky nelze porovnávat. Bezpředmětná je výtka žalobce, že odvolací soud vyšel z neúplně zjištěného
skutkového stavu věci, odmítl-li provést důkazy listinami dokládajícími zápis
jiných absolventů Jagellonské univerzity do seznamu advokátních koncipientů. Nepředstavuje totiž uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu, který je
vymezen v § 241a odst. 1 o. s. ř.; směřuje primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci
vycházel. Nesprávná popř.
neúplná skutková zjištění nejsou podle současné
právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že k situaci, kdy
žalovaná v minulosti zapsala blíže neurčený počet absolventů zahraničních
univerzit do seznamu advokátních koncipientů, se vyjádřil Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 110/14; nepřisvědčil stěžovateli
(žalobci), že byl diskriminován tím, že někteří absolventi stejného studijního
oboru na stejné vysoké škole byli na rozdíl od něho zapsáni do seznamu
advokátních koncipientů (Česká advokátní komora vysvětlila, že uvedení uchazeči
byli zapsáni na základě pochybení jejích konkrétních pracovníků, se kterými pro
toto pochybení ukončila pracovní poměr). Dovodil, že došlo-li k neúmyslnému
pochybení, nelze z toho dovozovat, že stěžovatel má na stejné zacházení nárok,
nebo že by byl dokonce diskriminován. Takové jednání (pochybení) by muselo být
záměrné, aby bylo možno konstatovat, že se advokátní komora vůči stěžovateli
zachovala nespravedlivě; nic takového však nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno. Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu § 37 odst. 1 písm. b/ bodu 2. zákona
o advokacii nepochybil a ani se neodchýlil od dosavadních rozhodnutí Nejvyššího
soudu (rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2015, a stanoviska ze dne 18. 1. 1995, sp. zn. Plsn. 1/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 30/1995). Rozhodl v souladu se shora uvedenými závěry a jeho
rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu i obsahového vymezení
správný; dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako
nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované
vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp.
zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s
platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb.,
postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady
sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ cit.
vyhl.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1
a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu