33 Cdo 2852/2023-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, proti žalované Guaranteed investment a. s., se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, identifikační číslo 03312682, zastoupené JUDr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 159/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2023, č. j. 21 Co 16/2023-310, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 20 C 159/2018-260, určil že, žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parcelní číslo st. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY - rodinný dům; 37/1 - ostatní plocha (zeleň) a 37/2 - zahrada; se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v katastrálním území XY [XY], okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec a kat. území XY (dále jen „nemovitosti“, „předmětné
nemovitosti“, nebo „sporné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 21 Co 16/2023-310, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva na nemovitosti je neplatná podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a je rovněž absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o.
z. Jelikož jde o neplatnost absolutní, odvolací soud k ní přihlédl bez dalšího. Žalobkyně je osobou zvýšeně důvěřivou, méně obezřetnou, snadněji ovlivnitelnou a manipulovatelnou aktuální situací, podléhající nátlaku ostatních (viz znalecký posudek PhDr. A. Vojtíškové z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie). Domnívá se, že i ostatní lidé jednají stejně jako ona nesobecky a nezištně. V době, kdy byla kontaktována R. Š., tj. v březnu 2015 (od kteréhožto setkání se odvíjel sled dalších událostí vrcholící uzavřením kupní smlouvy), se nacházela v nelehké situaci, pod tlakem dluhů, případně exekucí a obecně řečeno ve finanční tísni.
Přijala proto s důvěrou jeho nabídku k uzavření úvěrové smlouvy, podle které jí měl být poskytnut úvěr, jímž by své existující dluhy splatila, a svoji finanční tíseň tak vyřešila. Nicméně R. Š. jí současně sdělil, aby tento úvěr nesplácela. Podle smlouvy jí měl být poskytnut úvěr ve výši 550.000,- Kč, ve skutečnosti ovšem z tohoto titulu obdržela pouze částku 45 000,- Kč, jíž byl umořen její dluh u společnosti Deprint s. r. o. ve výši 172.372 Kč. V rozporu se svým očekáváním a smyslem smlouvy o úvěru se tak fakticky dostala do horšího postavení, než v jakém se nacházela před jejím uzavřením.
Její dosavadní dluhy se ještě zvýšily minimálně o částku, která jí fakticky z úvěru nebyla vyplacena (resp. nebyla vyplacena jejím tehdejším věřitelům). V návaznosti na uzavření úvěrové smlouvy R. Š. žalobkyni nabídl vyřízení dalšího úvěru dne 27. 8. 2015, vytvořil na ni úmyslně časový tlak a předložil jí k podpisu listiny, které si v důsledku takto vyvolaného tlaku nepřečetla a podepsala je. Mezi nimi byla i kupní smlouva na předmětnou nemovitost, jejíž stejnopis po podpisu smlouvy neobdržela, a ztrátu svého vlastnictví k nemovitosti zjistila až na katastru nemovitostí, kde se také poprvé seznámila s obsahem kupní smlouvy.
Kupní cena jí fakticky vyplacena nebyla. Podle smlouvy měla být složena na účty subjektů, mezi nimiž nebyl ani jeden původní věřitel žalobkyně. Dne 2. 3. 2017 účastnící řízení uzavřeli dohodu o narovnání, ve které se žalobkyně (mimo jiné) zavázala, že do budoucna nebude žádným způsobem zpochybňovat platnost uzavřené kupní smlouvy nebo napadat skutečnost, že žalovaná je vlastníkem nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že na rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy nemůže tato dohoda nic změnit (nemůže tuto nemravnost zhojit).
Jejím cílem a účelem bylo nespravedlivý následek (převod vlastnického práva) potvrdit.
Je-li kupní smlouva na nemovitosti absolutně neplatná, nevyvolala žádné právní účinky, vlastnické právo na žalovanou podle ní nepřešlo a žalobkyně je i nadále vlastníkem sporných nemovitostí. Odvolací soud neměl žádné výhrady vůči závěru soudu prvního stupně, že důvody neplatnosti se vztahují i na dohodu o narovnání ze dne 2. 3. 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v praxi dovolacího soudu je tato otázka řešena odlišně. Za takovou považuje otázku aplikace § 1903 a § 1904 o. z. ve vztahu k dohodě o narovnání uzavřené dne 2.
3. 2017, protože z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Řešení dovolatelkou předestřené právní otázky přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že dohoda o narovnání je stejně jako kupní smlouva absolutně neplatná. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, uzavřel, že důvody neplatnosti (kupní smlouvy) se vztahují i na dohodu o narovnání ze dne 2. 3. 2017. Konkrétně konstatoval, že kupní smlouva (a tedy i dohoda o narovnání) se zcela zjevně příčí dobrým mravům, a dokonce významným způsobem (zjevně) narušuje veřejný pořádek, a je tak absolutně neplatná podle § 588 o.
z. Jako obiter dictum dovolací soud považuje za vhodné poukázat na to, že k účinkům dohody o narovnání podle § 1903 odst. 1 o. z. v případě (jako je tento) týká-li se věcného (vlastnického) práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání až zápisem do tohoto seznamu, což žalovanou v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno. Zároveň podle § 1755 o. z. platí, že se nepřihlíží k tomu, vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy. Jak důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., tak i respektovaná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že práva napadnout smlouvu s odkazem na její absolutní neplatnost se nelze vzdát vůbec (vzdání se práva by v takovém případě bylo neplatné pro rozpor se zákonem).
K absolutní neplatnosti (tj. neplatnosti v důsledku zjevného rozporu právního jednání s dobrými mravy, případně rozporu právního jednání se zákonem a současně s veřejným pořádkem - § 588 o. z.) totiž soud přihlíží ex offo; ke zdánlivému (nicotnému) právnímu jednání se nepřihlíží vůbec (srov. § 554 o. z.). V té souvislosti nutno podotknout, že obsahem listiny ze dne 2. 3. 2017 je ze strany žalobkyně všeobecné vzdání se námitek proti lichevní smlouvě (§ 1796 o. z.). Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že s lichevní smlouvou se pojí její absolutní neplatnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněný pod číslem 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod číslem 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze uzavřít, že u absolutně neplatných (a nicotných právních) jednání přitom nelze ani teoreticky uvažovat o možnosti platného vzdání se námitky neplatnosti (případně nicotnosti). Tento závěr je výrazem pravidla, podle něhož s kogentními ustanoveními zákona nelze disponovat, což znamená, že smluvní strany se nemohou od takových ustanovení zákona dohodou odchýlit.
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.