33 Cdo 2889/2024-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně OHLA ŽS, a. s., se sídlem v Brně, Tuřanka 1554/115b (identifikační číslo osoby 463 42 796), zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Památníku národního písemnictví, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 132/1 (identifikační číslo 000 23 311), zastoupenému JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/17 , o zaplacení 39 649 559,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 28/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 4 Cmo 128/2021-119, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 73.180,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Miloše Olíka, Ph.D., LL.M, advokáta.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 5. 2024, č. j. 12 Cm 28/2022-110, podle § 111 odst. 4 o. s. ř. zastavil řízení, které bylo jeho usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Cm 28/2022-98, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. 4. 2023, č. j. 12 Cm 28/2022-99, přerušeno podle § 110 o. s. ř. a účastníkům marně uplynula lhůta jednoho roku k podání návrhu na
pokračování v řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 19. 6. 2024, č. j. 4 Cmo 128/2021-119, usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení po přerušení, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při jíž řešení se Vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu“.
Formuluje přitom otázku, „zda může být usnesením soudu, kterým je rozhodnuto o opravě protokolu z jednání, zároveň rozhodnuto o přerušení řízení, a to za situace, kdy je takové usnesení dle jeho odůvodnění opravným usnesením dle § 164 o. s. ř. Je přesvědčena, že v posuzované věci pochybil soud prvního stupně tím, že neobdržela řádně vyhotovené usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. (protokol o jednání, usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Cm 28/2022-98, ani usnesení ze dne 6. 4. 2023, č. j.
12 Cm 28/2022-99, nesplňují požadavky, které na usnesení o přerušení řízení podle § 110 klade občanský soudní řád); k zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. tak (aspoň prozatím) neměl soud přistoupit. Odvolací soud procesní postup soudu prvního stupně nesprávně právně posoudil, neboť usnesením, kterým soud rozhodl o opravě protokolu z jednání, nemůže být zároveň rozhodnuto o přerušení řízení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť procesní postup soudu prvního stupně je zákonný a správný.
Argumentaci žalobkyně, která nikdy nebrojila proti (opravenému) usnesení o přerušení řízení (nepodala proti němu odvolání, ani neučinila jakékoliv další procesní kroky), považuje za účelovou i nepřípadnou. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání de facto vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné.
Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). V nálezu ze dne 6.
9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, pak Ústavní soud dovodil, že použije-li dovolatel k vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jeden ze zákonných předpokladů (odklon od ustálené judikatury s odkazem na konkrétní rozhodnutí) a druhý (absence judikatury) in eventum, vedl by závěr dovolacího soudu, že tak učinil označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ (kritérií) navzájem se vylučujících, k porušení práva na soudní ochranu a přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z textu posuzovaného dovolání se podává, že žalobkyně považuje formulovanou otázku za neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu spatřuje v dílčích podotázkách (rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1918/2016, zmiňuje v souvislosti s námitkou, že v opravném usnesení není možné rozhodovat o nových právech a povinnostech účastníků, rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1456/11, či ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2678/13, spatřuje v posouzení „zjevnosti opravené nesprávnosti“, která podle ní má být hodnocena nikoli z pohledu soudu, ale z pohledu účastníka řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, a nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2956/07, podpořila námitku, že opravným usnesením nelze opravit chybu v aplikaci zákonného ustanovení).
Dovolací soud dospívá k závěru, že takové vymezení přípustnosti není vadné a obstojí v intencích rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je artikulace otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Již v usnesení ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné, jestliže dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Otázka, kterou žalobkyně v dovolání formuluje („zda může být usnesením soudu, kterým je rozhodnuto o opravě protokolu z jednání, zároveň rozhodnuto o přerušení řízení, a to za situace, kdy je takové usnesení dle jeho odůvodnění opravným usnesením dle § 164 o.
s. ř.“), takovou není, napadené rozhodnutí na ní nespočívá, neboť k vytýkanému procesnímu postupu nedošlo. V posuzované věci soud prvního stupně při jednání dne 28. 2. 2023 vyhlásil usnesení, že „jednání se v souladu s návrhy obou účastníků podle § 109 o. s. ř. přerušuje“; z protokolu o jednání, který byl účastníkům doručen (spolu s písemným vyhotovením usnesení), se podává, že předsedkyně senátu (samosoudkyně) vyhlášené usnesení stručně odůvodnila a účastníky poučila, že odvolání proti usnesení není přípustné.
Žádost o opravu protokolu či námitky proti jeho obsahu ve smyslu § 40 odst. 8 o. s. ř. podle obsahu spisu uplatněny nebyly. Téhož dne, tj. 28. 2. 2023, bylo usnesení o přerušení řízení č. j. 12 Cm 28/2022-98, vyhotoveno písemně, přičemž obsahovalo výrok totožný s výrokem usnesení, které bylo vyhlášeno při jednání.
Odůvodnění usnesení obsahuje poznámku, že „soud současně opravil dle § 164 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. zjevnou nesprávnost ve výroku“, což se však nestalo (ani v záhlaví není usnesení označeno jako opravné). Písemné vyhotovení usnesení již obsahuje správné poučení, že se lze proti němu odvolat do patnácti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu prvního stupně. Účastníci jsou v usnesení dále poučeni, že jestliže je řízení přerušeno podle § 110 o. s. ř., pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců, případně dříve, jsou-li pro to závažné důvody, na návrh účastníků a není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení podle § 111 odst. 4 o.
s. ř. zastaví; usnesení bylo doručeno oběma účastníkům řízení do datových schránek (zástupci žalobkyně dne 13. 3. 2023). Odvolání proti tomuto usnesení nebylo podáno. Shora popsaný postup soudu respektoval požadavek na doručení písemného vyhotovení usnesení (oproti situaci, kterou řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3057/2019, kdy byl účastníkům řízení doručen pouze protokol o jednání obsahující výrok o přerušení řízení). Usnesením ze dne 6. 4. 2023, č. j.
12 Cm 28/2022-99, Městský soud v Praze opravil výrok svého usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Cm 28/2022-98, tak, že „řízení se přerušuje podle § 110 o. s. ř.“; postup podle § 164 o. s. ř. odůvodnil tím, že se při specifikaci zákonného ustanovení, podle něhož bylo řízení přerušeno, dopustil zjevné nesprávnosti, neboť z obsahu usnesení jasně vyplývá, že účastníci shodně navrhli, aby řízení bylo přerušeno, a byli poučeni o tom, že soud řízení zastaví, nebude-li ve lhůtě jednoho roku podán návrh na jeho pokračování; je tudíž zcela zjevná vůle soudu řízení přerušit podle § 110 o.
s. ř. nikoli podle § 109 o. s. ř. Účastníci byli poučeni o možnosti podat proti tomuto usnesení, které bylo doručeno do datových schránek jejich právních zástupců dne 13. 4. 2023, odvolání. Protože účastníci proti němu nepodali odvolání, nabylo usnesení právní moci dne 29. 4. 2023. Při formulaci otázky „zda může být usnesením soudu, kterým je rozhodnuto o opravě protokolu z jednání, zároveň rozhodnuto o přerušení řízení“, dovolatelka zjevně pomíjí, že o přerušení řízení soud nerozhodl usnesením ze dne 6.
4. 2023, č. j. 12 Cm 28/2022-99, jímž postupem podle § 164 o. s. ř. opravil zřejmou nesprávnost obsaženou v usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Cm 28/2022-98, nýbrž již posledně zmíněným usnesením. Na řešení dovolatelkou předestřené právní otázky tak napadené rozhodnutí nespočívá, dovolatelka ji staví na vlastní skutkové verzi. Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil při hodnocení procesního postupu soudu prvního stupně, jestliže nevzal v potaz, že opravným usnesením nemůže být současně rozhodnuto o přerušení řízení, nenapadá regulérně právní závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, a to, že důvod pro přerušení řízení byl v daném případě materiálně přiřaditelný výlučně ustanovení § 110 o.
s. ř. a že uplynula-li účastníkům lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení přerušeném podle § 110 o. s. ř., nese její marné uplynutí neodvratitelný následek v podobě zastavení řízení podle § 111 odst. 4 věty třetí o. s. ř. Jak bylo již výše zmíněno, žalobkyně (teprve v dovolacím řízení) prosazuje, že o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. soud nerozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2023, nýbrž (a to nepřípustně) teprve usnesením ze dne 6. 4. 2023, jímž usnesení ze dne 28. 2. 2023 postupem podle § 164 o.
s. ř. opravil. V této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že postup soudu při přerušení řízení žalobkyně v době takového rozhodování nezpochybňovala, ačkoli nebyl bezchybný, proti usnesení ze dne 28. 2. 2023, kterým soud prvního stupně rozhodl o přerušení řízení, nebrojila a nezpochybnila ani usnesení ze dne 6. 4. 2023, jímž bylo usnesení ze dne 28. 2. 2023 postupem podle § 164 o. s. ř. opraveno, přestože k tomu měla k dispozici řádné opravné prostředky (odvolání), v rámci nichž mohla uplatnit všechny námitky i odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Rozhodnutí o přerušení řízení nabylo v opraveném znění dne 16. 5. 2023 právní moci, stalo se tak závazným a nezměnitelným. Zákonné poučení podle § 111 o. s. ř., že je-li řízení přerušeno podle § 110 o. s. ř.
(postup podle § 110 o. s. ř. žalobkyně spolu s žalovanou navrhly), pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců a že není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví, žalobkyně vzala na vědomí, návrh na pokračování v řízení nepodala a nesouhlas se závěrem odvolacího soudu reflektujícím právní důsledky marného uplynutí lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení spojila s kritikou postupu soudu při přerušení řízení. Rozhodl-li Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.
5. 2024, č. j. 12 Cm 28/2022-110, o zastavení řízení pro marné uplynutí lhůty jednoho roku k podání návrhu na pokračování řízení, učinil tak v souladu s procesními předpisy. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 4 Cmo 128/2021-119, o podaném odvolání proti usnesení o zastavení řízení, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, tak obstojí, přestože lhůta k podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení se neodvíjí od právní moci usnesení o přerušení řízení (v tomto případě od 16.
5. 2023), ale již od doručení písemného vyhotovení usnesení, kterým o něm bylo rozhodnuto a stalo se vykonatelným (viz
§ 171 odst. 2 o. s. ř.; i usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2218/07, a jak shodně dovozuje též komentářová literatura, např. Hrnčiřík, V. Komentář k § 171 [Lhůta k plnění a vykonatelnost usnesení]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).