33 Cdo 2900/2022-213
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Generali České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované J. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni - Jižní Předměstí, Borská 588/13, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 40/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 345/2021-167, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 345/2021-167 (vyjma výroku, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 C 40/2019-91 (vyjma výroku o zastavení řízení), se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 C 40/2019-91, Obvodní soud pro Prahu 1 – mimo jiné – nahradil nález finančního arbitra ze dne 25. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-14, ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 12. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-20, tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované úroky z prodlení 8,05 % z částky 34.000 Kč od 5. 6. 2017 do 23. 7. 2019, a ve zbytku žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 345/2021-167, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že v rozsahu úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky 34.000 Kč od 5. 6. 2017 do 23. 7. 2019 žalobu zamítl, a jinak je potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že pojistná smlouva je neplatným právním úkonem, neboť neobsahuje konkrétní – určité – ujednání o výši rizikového pojistného (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Plnila-li žalovaná podle ujednání neplatné smlouvy pojistné, žalobkyně se bez právního důvodu obohatila (§ 451 odst. 2, § 457 obč. zák.). V řízení před finančním arbitrem se žalobkyně dovolala promlčení práva uplatněného žalovanou. O skutkových okolnostech, z nichž mohla dovodit, že se žalobkyně na její úkor bezdůvodně obohatila, získala žalovaná vědomost již v okamžiku uzavření (neplatné) smlouvy a následného plnění sjednaných plateb pojistného. Od té doby jí nic nebránilo podat u soudu žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.
Všechny platby pojistného uskutečněné před 2. 8. 2015, tj. dva roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi, jsou promlčené (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.). Námitka promlčení práva neodporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Včasné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v řízení před finančním arbitrem nebo před soudem bylo podle odvolacího soudu zcela v rukou žalované a z provedeného dokazování nevyplývá, že žalobkyně „svým jednáním způsobila či spoluzpůsobila marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty“.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná požaduje, aby dovolací soud jinak posoudil – jím již dříve vyřešenou – právní otázku vědomosti o skutkových okolnostech bezdůvodného obohacení a o počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení - plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19.
1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022 [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně (pojistitelka) a žalovaná (pojištěná) uzavřely 20. 4. 2012 pojistnou smlouvu „Životní pojištění PROFI Invest“ č. 7135633116. Nedílnými součástmi pojistné smlouvy byly nejen Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění (ŽV-VPP-DIM-0001), ale i Doplňkové pojistné podmínky (ŽP-DPP-DIM-0003), které rizikové pojistné definovaly jako „úplatu za pojištění rizika smrti nebo jiného rizika pojištěného pojištěním sjednaným pojistnou smlouvou“. Závěr o neplatnosti pojistné smlouvy soudy obou stupňů opřely o ujednání bodů 2.5, 1/6, 1/7 a 3/1 článku 1 Doplňkových pojistných podmínek.
Žalovaná zaplatila na účet žalobkyně k 20. 3. 2019 na pojistném celkem 108.500 Kč. Dne 24. 7. 2019 poukázala žalobkyně na účet žalované 57.000 Kč. V řízení zahájeném na návrh žalované 2. 8. 2017 (§ 8 odst. 1, 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů) nálezem ze dne 25. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-14, finanční arbitr – mimo jiné – určil, že pojistná smlouva je neplatná, žalobkyni uložil zaplatit žalované 57.000 Kč (platby pojistného od 2. 8. 2014 do 15. 3. 2019) a ve zbývající části návrh zamítl. Námitky účastnic proti nálezu finanční arbitr rozhodnutím ze dne 12. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-20, zamítl.
Skutečná subjektivní vědomost o tom, že se žalobkyně na úkor žalované obohacuje bezdůvodně, spojená s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., nemůže být bez dalšího určena jen uzavřením pojistné smlouvy a následnými platbami pojistného. Tyto okolnosti svou povahou objektivní o okamžiku, kdy se oprávněný poprvé dozví o možnosti uplatnit své právo u soudu, nevypovídají. Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu proto uzavřel: „Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“.
Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Posouzení neplatnosti pojistné smlouvy z hlediska § 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 obč. zák. a promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v objektivních lhůtách podle § 107 odst. 2 obč. zák. takovými otázkami nejsou, protože na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nad rámec rationis decidendi (jen jako obiter dictum) dovolací soud poznamenává, že na projednávanou věc nedopadá závěr rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021, C-485/19, o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, v němž Ústavní soud zdůraznil, že je nezbytné vést dělící linii mezi poskytnutým spotřebitelským úvěrem a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu).
Ve vztahu k tvrzené nemravnosti uplatnění promlčení práva žalobkyní dovolatelka nedostála požadavku na vymezení jak předpokladu přípustnosti dovolání, tak dovolacího důvodu; odvolacímu soudu pouze vytknula, že se nevypořádal s její argumentací a že své rozhodnutí řádně neodůvodnil (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila žalovaná po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože se kasační důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu