33 Cdo 2969/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Ž., zastoupeného JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo náměstí 2/2, proti žalovaným 1) R. H., 2) K. H., a 3) Mgr. J. Ž., zastoupeným JUDr. Antonínem Holubem, advokátem se sídlem v Rumburku, Královská 17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 148/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 8. října 2009, č. j. 35 Co 24/2009-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 14. května 2008, č. j. 20 C 148/2003-140, jímž Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu o určení, že ve výroku blíže specifikované nemovitosti v k. ú. V., zapsané na LV č. 3384 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Rumburk, jsou ve společném jmění žalobce a třetí žalované (bývalých manželů), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); přestože jeho předchozí rozsudek ze dne 10. května 2005, č. j. 20 C 148/2003-80, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 35 Co 998/2005-95, zrušen, rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze 14. května 2008, č. j. 20 C 148/2003-140, shodně jako v původním rozsudku (tj. žalobu zamítl). Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Správnost právního posouzení věci zpochybňuje dovolatel námitkou, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže nekvalifikovaly v řízení zjištěné chování prvé žalované a zejména druhé žalované vůči němu jako hrubé porušení dobrých mravů. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 28. listopadu 2000, a sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. října 2004, které se vyjadřují obecně k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. Ze shora uvedeného je zřejmé, že výklad pojmu hrubého porušení dobrých mravů je v každé posuzované věci zcela jedinečný a závislý na individuálních okolnostech daného případu, a tak závěr o hrubém porušení dobrých mravů v konkrétní věci nelze zobecnit. Řešení dovolatelem předestřené právní otázky tak postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah (má význam právě a jen pro projednávanou věc). Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným, které by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měly právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze za účelné ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat, jelikož toto vyjádření neobsahuje žádnou právní polemiku s přípustností dovolání a pro rozhodnutí dovolacího soudu bylo tudíž bez významu. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r. předseda senátu