33 Cdo 2976/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně IREKO stavební, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Děkanská 5/225, identifikační číslo 25653512, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/III, proti žalované PhDr. M. M., zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, o zaplacení příslušenství z částky 132.116,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 41/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 64 Co 297/2010-547, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Fiedlera, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656.
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 64 Co 297/2010-547, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. ledna 2010, č. j. 13 C 41/2000-522, v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % z částky 132.116,40 Kč od 1. 7. 1999 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2001, č. j. 13 C 41/2000-125, jímž nebylo rozhodnuto o příslušenství žalované pohledávky (které je nyní samostatným předmětem řízení) odvolací soud zrušil usnesením ze dne 31. července 2001, č. j. 35 Co 227/2001-147, pro vadu řízení spočívající v absenci poučení podle § 118 a o. s. ř. a z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci; pokud zavázal soud prvního stupně, pak pouze v tom směru, aby zjistil skutečnosti nezbytné pro
právní posouzení věci, konkrétně pro posouzení platnosti odstoupení od smlouvy. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 13 C 41/2000-447, rozhodl soud prvního stupně o příslušenství žalované pohledávky (v rozsahu, v jakém je předmětem tohoto řízení) stejně jako ve výroku rozsudku, jenž byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Ačkoli žalovaná v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnila pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Vytýká totiž odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil a vyhodnotil obsah ujednání účastnic, o němž byl dne 29. 6. 1999 pořízen zápis. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z obsahu zápisu nevyplývá její vůle převzít od žalobkyně dílo a doplatit jí cenu díla (pozastávky snížené o vlastní vyčíslení vad, tj. o částku 123.550,- Kč). Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (v daném případě dohody účastnic z 29. 6. 1999), resp. činí-li zjištění o tom, co bylo smluvními stranami ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů jejich vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně – nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jejímu tvrzení, že se s žalobkyní dne 29. 6. 1999 nedohodla na ukončení jejich smluvního vztahu a na způsobu konečného vypořádání, musel by následně dospět k odlišnému právnímu závěru, tedy dovodit, že žalobkyni dosud nevznikl nárok na doplacení ceny díla a tudíž ani na úrok z prodlení. Jak již bylo shora zmíněno, uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, resp. k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se nepřihlíží. Současně je třeba dodat, že o nároku žalobkyně na zaplacení zadržovaného nedoplatku za provedené práce a o výši tohoto nedoplatku bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 64 Co 198/2009-477. Přípustnost dovolání pak nejsou způsobilé založit ani námitky žalované směřující proti vyčíslení tohoto nedoplatku, neboť i ony vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Přestože je v dovolání výslovně uvedeno, že směřuje rovněž proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku dovolání neobsahuje. I kdyby žalovaná nesouhlas s tímto výrokem odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.000,- Kč (§ 14 odst. 3 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 29. 2. 2012), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 260,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu