33 Cdo 3046/2025-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Krbkem ve věci žalobce Jana Pavlíčka, se sídlem v Kosořicích 14 (identifikační číslo 647 23 470), zastoupeného JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalované ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8 (identifikační číslo 247 29 035), za účasti vedlejší účastnice na straně žalované ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425 (identifikační číslo 272 32 433), o 743 559 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 117/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2025, č. j. 4 Cmo 70/2025-510, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Rozsudkem ze dne 18. 11. 2024, č. j. 61 Cm 117/2012-480, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o zaplacení 743 559 Kč s 7,75 % úroky z prodlení od 10. 2. 2009 (výrok I), žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 115 093 Kč (výrok II) a soudu znalečné ve výši 145 264 Kč (výrok III). V záhlaví citovaným rozhodnutím vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, nákladové výroky změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalované 77 913 Kč a státu 150 104,10 Kč, žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z nich.
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Žalobce přípustnost dovolání vymezil tak, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Žádnou otázku hmotného práva – při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla dovolacím soudem dosud řešena – však neuvedl a nelze ji dovodit ani z obsahu podaného dovolání.
Přípustnost dovolání (jakožto povinná součást tohoto podání) je vymezena řádně, pokud dovolatel nejen cituje příslušnou část § 237 o. s. ř., ale také skutečně právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí a jíž rozporuje, formuluje. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání žalobce pro vady podání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu