USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně J. O., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Křížákem, MBA, LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalovanému D. P., zastoupenému JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o zaplacení 160 435 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla, vedené u Obvodní soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 224/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 11 Co 53/2024-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Avantgarde, VIN XY, XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 11 Co 53/2024-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba co do 8,25% úroku z prodlení z částky 10 435 Kč od 5. 8. 2020 do zaplacení zamítá; jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu účastníci uzavřeli dne 24. 1. 2020 kupní smlouvu podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), kterou žalovaný prodal žalobkyni předmětné vozidlo za 150 000 Kč. Ještě téhož dne se na vozidle projevily závady, na které žalobkyně v kupní smlouvě nebyla upozorněna. Potvrzením autoservisu Mercedes Benz AUTO JIHLAVA plyne, že vozidlo bylo přistaveno k neplánované opravě dne 24. 1. 2020, byl zjištěn vysoký tlak turbodmychadla, únik oleje z turbodmychadla, netěsný výfukový svod za turbodmychadlem, prasklý šroub turbodmychadla a nefunkční regulace turbodmychadla, závada regulace způsobuje chybové hlášení v řídící jednotce motoru a jeho přepnutí do nouzového provozu s omezeným výkonem.
Znaleckým posudkem Ing. Antonína Váchala ze dne 20. 6. 2020, č. 999/2020/S, bylo prokázáno, že tyto závady na vozidle byly již při uzavření kupní smlouvy, nemohly vzniknout v následném období, přičemž je žalobkyně nemohla při uzavření smlouvy zjistit a neprojevily se ani při zkušební jízdě. Vozidlo s těmito vadami nelze bezpečně provozovat, což lze považovat za porušení smlouvy podstatným způsobem ve smyslu § 2106 o. z. Žalobkyně uplatnila vady bez zbytečného odkladu u žalovaného textovou zprávou z 26.
1. 2020, kde uvedla, že je rozbité turbo, ze kterého teče olej, což je dostatečnou specifikací dané vady. Předestřela dvě možnosti nápravy, buď opravit vozidlo na náklady žalovaného, anebo je vrátit oproti vrácení peněz, přičemž se přiklonila k opravě vozidla. Žalovaný však svou odpovědnost odmítl s tím, že vozidlo prodal bez vad a nyní je již ve vlastnictví žalobkyně a že vady neodstraní. Proto žalobkyni vzniklo právo odstoupit od smlouvy podle § 2106 odst. 2 o. z. Toto právo žalobkyně realizovala dopisem ze dne 21.
7. 2020 poté, co k jejímu zadání byl vypracován znalecký posudek znalcem Ing. Váchalem, který vady zjištěné v servisu Mercedes Benz AUTO JIHLAVA potvrdil. Odstoupení od smlouvy žalobkyní bylo důvodné, v jeho důsledku došlo ke zrušení závazku od počátku ve smyslu § 2004 odst. 1 o. z., a nastupuje tak povinnost k vrácení vzájemných plnění podle § 2993 o. z. Poté, co za účelem zjištění vad při znaleckém zkoumání byl z vozidla demontován motor, vozidlo již není v původním stavu, a žalobkyni tak stíhá povinnost při vrácení vozidla žalovanému tento stav obnovit, tedy namontovat motor zpět do vozidla a opatřit vozidlo registračními značkami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, případně se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takové považuje otázky:
1) zda je textová zpráva ve znění „je rozbité turbo, ze kterého teče olej“ dostatečně určitým právním jednáním způsobilým vytknout vadu věci (§ 547 o. z.),
2) zda žalobkyně „bez zbytečného odkladu“ (§ 2106 odst. 2 o. z.) odstoupila od smlouvy, když vadu vytkla už půl roku před odstoupením od smlouvy, 3) zda je platné odstoupení od smlouvy, způsobí-li kupující svým následným jednáním nemožnost vrácení v nezměněném stavu nad rámec oprávnění za účelem zjištění vady věci [§ 2110 písm. c) o. z.], 4) zda může kupující odstoupit od smlouvy, jestliže věc dále užíval, ač po zjištění vady věc podle znalce neměla být dále užívána (§ 2110 věta první o. z.),
5) a zda má předžalobní výzva žalobce podle § 142a odst. 1 o. s. ř. použitá v jiné věci tytéž účinky jako v další věci mezi týmiž účastníky? Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 239 o. s. ř.
přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné pro řešení dovolací otázky č.
1. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu právních jednání a k posuzování jejich platnosti se podává, že a) Každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. b) Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např.
v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. c) Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. d) Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). e) Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (§ 556 odst. 1 věta první o.
z.), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). f) Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o.
z. g) Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (jenž byl uveřejněn pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, či ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Závěr odvolacího soudu, že zprávou SMS ze dne 26. 1. 2020 žalobkyně určitě vytkla (popsala) vadu vozidla způsobem, jakým se projevuje v jeho provozu, odpovídá pravidlům pro výklad právních jednání vyloženým výše a je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení otázek č. 3 a 4, neboť dovolatel jejich zodpovězení staví na vlastní skutkové verzi, kdy podle jeho verze žalobkyně měla následným jednáním způsobit nemožnost vrácení vozidla v nezměněném stavu (nad rámec oprávnění zjistit vadu věci) a automobil užívala i po zjištění vady, ač jej podle znalce neměla dále užívat. K takovýmto skutkovým závěrům však odvolací soud nedospěl. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.
s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Formuluje-li dovolatel pod bodem č. 5 svého dovolání otázku procesního práva vztahující se k předžalobní výzvě podle § 142a odst. 1 o. s. ř., tj. k otázce nákladů řízení, přehlíží, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti výroku o nákladech řízení přípustné.
Jen jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu se závěry formulovanými v usnesení ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, v němž se Nejvyšší soud k této otázce obšírně vyjádřil a mimo jiné dovodil: „jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením).
Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit (…), není dán sebemenší důvod sankcionovat 'pochybení' věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění“. Přípustnost dovolání nezakládá ani posouzení otázky č. 2, zda žalobkyně bez zbytečného odkladu (§ 2106 odst. 2 o. z.) odstoupila od smlouvy s půlroční prodlevou od vytčení vady. Podle § 2106 odst. 2 o. z. kupující sdělí prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení vady, nebo bez zbytečného odkladu po oznámení vady.
Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího; to neplatí, žádal-li kupující opravu vady, která se ukáže jako neopravitelná. Neodstraní-li prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. Podle § 2111 o. z. neoznámil-li kupující vadu věci včas, pozbývá právo odstoupit od smlouvy.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jakož i podle obsahu spisu) vyplývá, že žalobkyně bez zbytečného odkladu dne 26. 1. 2020 (tzn. včas - § 2112 odst. 1 věta první o. z.) oznámila (notifikovala žalovanému) vadu vozidla a zároveň zvolila právo z odpovědnosti za vady spočívající v opravě vozidla [§ 2106 odst. 1 písm. b) o. z.]. Jelikož však žalovaný odmítl svou odpovědnost a sdělil jí, že vady vozu neodstraní, mohla žalobkyně provedenou volbu práva z odpovědnosti za vady změnit bez jeho souhlasu (§ 2106 odst. 2 věta třetí in fine o.
z.), a požadovat odstoupení od kupní smlouvy, kteréžto právo vykonala dopisem ze dne 21. 7. 2020. Z uvedeného je zřejmé, že na otázce, zda žalobkyně bez zbytečného odkladu odstoupila od kupní smlouvy není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a pro řešení této otázky tak nemůže být dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl jeho výslech a že se nezabýval všemi jeho odvolacími námitkami, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož
posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu