33 Cdo 307/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň
JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NESON, s. r.
o. se sídlem ve Znojmě, Jarošova 1241/7, identifikační číslo 00351385,
zastoupené Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí
18, proti žalované RNDr. M. B., zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou
se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 5, o zaplacení 61.585,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 59/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2011, č. j. 21
Co 50/2010-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2011, č. j. 21 Co 50/2010-70,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. listopadu 2009, č. j. 11 C 59/2009-41, uložil žalované zaplatit
žalobkyni 61.585,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná si dne 26. 9. 2008 u
žalobkyně, vydávající týdeník Znojemsko, objednala k publikaci inzeráty
podporující její kandidaturu do Senátu Parlamentu České republiky, a to v
termínech 7. a 14. 10. 2008 (čísla 41 a 42) za celkovou částku 123.170,- Kč. Po
zveřejnění inzerátů však žalobkyni zaplatila jen polovinu této částky (61.585,-
Kč). Zbytek plnit odmítla s odůvodněním, že žalobkyně jí poskytla vadné plnění,
neboť v č. 42 ze dne 14. 10. 2008 zmíněného periodika byla mimo její objednanou
inzerci publikována za použití její fotografie inzerce třetí osoby. Ta otázkou
„opravdu znáte M. B.?“, při záměně jejího volebního hesla „chci být blíž ke
Znojemsku“ za text „chci být blíže ke korytu“, a s textem znevažujícím její
politickou prezentaci, zmařila pozitivní působení na voliče. Zatímco její
inzerát byl zveřejněn na straně 16 periodika, text, jímž byl snížen efekt
jejího inzerátu, byl publikován již na straně 14. Dopisem ze dne 15. 10. 2008
žalovaná sdělila žalobkyni, že od smlouvy odstupuje. Podle soudu prvního stupně
účastnice uzavřely nepojmenovanou smlouvu podle § 51 a § 491 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Důvod odepřít soudní ochranu
právu žalobkyně podle § 3 obč. zák. neshledal, neboť oba inzeráty byly
publikovány v době a atmosféře „politického zápolení, kde pravidla soupeření
nejsou prakticky regulována žádnou zvláštní normou, a soutěžitelé v politické
konkurenci jsou povinni dodržovat pouze obecně závazné předpisy“. Zdůraznil, že
„v politické ani jiné soutěži si těžko lze představit vyloučení otištění
protichůdných názorů, zvláště v období pro tuto soutěž určeném“. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. září 2011, č. j. 21 Co
50/2010-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl;
současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však již s jeho právním
posouzením věci. Předně konstatoval, že za situace, kdy byly inzeráty již
vytištěny, nemohla žalovaná platně od smlouvy odstoupit – taková možnost nebyla
mezi účastnicemi sjednána a nemá ani oporu v občanském zákoníku. Jelikož
žalobkyně poskytla plnění žalované podle jejího zadání, v požadovaných
termínech a v objednaném rozsahu, nelze uvažovat ani o slevě z ceny plnění z
titulu odpovědnosti za vady; vadnost plnění nutno totiž posuzovat ve vztahu k
jeho obsahovému či technickému zadání, nikoliv však ve vztahu k účinkům, které
měla inzerce vyvolat. Rovněž obsah jiných inzerátů v daném periodiku nebylo
možno pro posouzení vadnosti plnění považovat za rozhodný, neboť podle § 5
zákona č. 46/2000 Sb., tiskového zákona, vydavatel neodpovídá za pravdivost
údajů obsažených v reklamě či inzerci v periodickém tisku.
Žalobkyně tak nemůže
odpovídat za to, zda inzerce žalované splní svůj účel, což v případě volební
kampaně představuje oslovení potencionálních voličů. Tento závěr platí i v
situaci, kdy třetí osoba negativně reaguje na volební inzerát žalované. Zásadní
pro posouzení věci však odvolací soud shledal aspekt dobrých mravů, tj. že
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v
rozporu s imperativem zakotveným v § 3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu
žalobkyně postupovala v rozporu s dobrými mravy, pokud přijala a zveřejnila
negativní inzerci třetí osoby a zveřejnila ji v témže vydání periodika. Tím
zmařila účel inzerce žalované a překročila tak rámec slušných a poctivých
závazkových vztahů. Za tohoto stavu považoval požadavek na doplacení ceny
inzerce za nemravný a vyslovil tezi, že „rozpor s dobrými mravy znamená, že
výkon práva žalobce sice formálně neodporuje zákonu, ale právě pro rozpor s
dobrými mravy mu soud podle § 3 odst. 1 odepře právní ochranu, aniž by se tím
cokoliv měnilo na samotné existenci práva žalobce“.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., odmítá závěr
odvolacího soudu o důvodech aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Akcentuje, že v
demokratické společnosti musí být zachována volná soutěž politických stran,
kterou nelze omezovat pod žádnou záminkou včetně argumentace korektivem dobrých
mravů. O přízeň voliče má právo soupeřit nejen žalovaná, ale i jiní kandidáti. Zveřejnění negativního inzerátu považuje za vyjádření snahy jiného politika
zabránit zvolení žalované senátorkou. Argumentačně cituje z nálezu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 73/04, v něm Ústavní soud zdůraznil, že „pokud jde o
obsah volební kampaně (...) v jejím průběhu jsou voličům často velmi
emocionální a vyostřenou formou předkládány argumenty, které mají ovlivnit
jejich volební chování a rozhodnutí, koho budou volit. Smyslem volební kampaně
v pluralitní demokracii však je nepochybně také to, aby byly posouzeny i ty
nejkontroverznější otázky programu politických stran a kandidátů obecně, tak i
jejich osobních vlastností a způsobilosti zastávat volenou veřejnou funkci. Jen
v takovém případě budou moci voliči rozhodovat se znalostí věci a jen tak může
být naplněna ústavní zásada, podle které je lid zdrojem veškeré státní moci. Pokud volební zákon hovoří o požadavku čestného a poctivého vedení volební
kampaně, má tím na mysli to, co se dříve označovalo jako čistota voleb (srov. §
56 odst. 1 zákona č. 75/1919 Sb., kterým vydává se řád volení v obcích
republiky Československé). Nelze však tyto pojmy vykládat z hlediska soukromého
práva a obecné morálky, neboť jde o jejich použití v podmínkách volební
kampaně, která není ničím jiným než bojem o hlasy voličů. Jeho negativní
projevy lze regulovat, nelze je však zákonem vyloučit“. Právní závěry
odvolacího soudu vedou k omezení volné soutěže politických stran, neboť nutí
dovolatelku odmítnout inzerci politického konkurenta v situaci, kdy již přijal
inzerci jednoho politického soutěžitele. Dovolatelka považuje za rozhodující,
že v každém vydání týdeníku „Znojemsko“ upozorňuje, že neodpovídá za obsah
zveřejněných inzerátů, a této okolnosti si musela být vědoma i žalovaná při
zadávání objednávky inzerce. Žalobkyně žádným způsobem aktivně nepřispěla k
formě či obsahu konkurenčního inzerátu. Obsah konkurenčního inzerátu nebyl v
řízení obsahově zkoumán. To, že žalovaná byla ve volbách nakonec úspěšná,
popírá její tvrzení o újmě způsobené negativní inzercí, že politická strana, za
kterou kandidovala do Senátu, získala za její úspěšnou kandidaturu roční
příspěvek ve výši 855.000,- Kč a že tento příspěvek je částečně určen i na
pokrytí nákladů spojených s volební kampaní. Postoj žalované, která odmítá
splnit svůj splatný závazek za inzerci v její úspěšné volební kampani, naopak
odporuje dobrým mravům. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 lze vztáhnout pouze k volební kampani a nikoliv na poměry mimo ni, tj. na vztah mezi účastnicemi, který je vztahem občanskoprávním. Odvolací soud
hodnotil konkrétní situaci – existenci negativního inzerátu ve spojení s
inzerátem žalované, což zhatilo jeho zamýšlený účel. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně
jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. V posuzovaném případě je k řešení nastolena otázka, zda výkon práva dovolatelky
na zaplacení části sjednané odměny odporuje dobrým mravům. Smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva,
který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat
jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není
vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu
s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé
straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném
dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů
nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat
subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §
3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu
práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských
cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací
je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva),
případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům
projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich
navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002).
Sluší se
připomenout, že respektovaná odborná literatura již dávno dospěla k závěru, že
použití „dobrých mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje
spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi
psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém
případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování
ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že
v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje
zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako
takové nutno dodržovat. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovené
normy, stanovená pravidla a stanovené postupy (vzpomeňme jen na nikoliv příliš
vzdálenou dobu zdůrazňující nejednou tzv. vyšší zájmy) by totiž mohl vést k
právní nejistotě a chaosu, zkrátka k nebezpečným společenským důsledkům a tím
koneckonců k oslabování demokracie. Proto lze usuzovat, že použití § 3 odst. 1
jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve
výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se
hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě
vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností
individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a
příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů
(resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci
(ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v
každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně
předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s
dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové
rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat
občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak
zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do
budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský
zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 63 a násl.). Za výjimečné okolnosti, na nichž odvolací soud založil úvahu o odepření práva
na soudní ochranu dovolatelky na zaplacení části její pohledávky za žalovanou,
nelze považovat okolnost, že ve stejném vydání týdeníku „Znojemsko“ (č. 42) byl
na stránce 14 uveřejněn inzerát třetí osoby, představující karikaturu
předchozího inzerátu žalované z čísla 41, přičemž na stránce 16 byl opět
uveřejněn její vlastní inzerát, a tím mělo dojít ke zmaření účelu jejího
inzerátu. Právo na zaplacení dohodnuté odměny odpovídá povinnosti žalobkyně zajistit
plošnou inzerci v regionálních novinách „Znojemsko“ podle objednávky ze dne 26. 9. 2008. Svou povinnost dovoletelka splnila, a tak při pravidelném běhu věcí jí
měla žalovaná zaplatit dohodnutou cenu.
Nelze pominout, že dovolatelka je
podnikatelským subjektem a v uvedeném období předmětem jejího podnikání bylo
(mimo jiné) vydávání týdeníku „Znojemsko“ a činnost v oblasti reklamy a
propagace, tj. činnosti směřující k dosažení zisku. Obsahem závazku vůči
žalované bylo zajistit požadovanou inzerci a nikoliv dosáhnout účel, jaký si od
inzerce žalovaná slibovala (tj. zvolení senátorkou). Není jistě neobvyklé, že v
rámci předvolební kampaně jsou v tomtéž periodiku prezentováni političtí
protivníci se svými programy, ať již individuálně nebo prostřednictvím
politické strany, za kterou kandidují, jakož i názory jejich sympatizantů nebo
odpůrců. Nelze žalobkyni nutit, aby v jednom vydání svého periodika publikovala
volební inzeráty jen jednoho politického soutěžitele a nikoli již jeho
politických odpůrců, tak jak se tomu stalo v souzeném případu; odepřít soudní
ochranu dovolatelce by bylo možné pouze v případě požadavku (právo na zaplacení
dohodnuté odměny), který by byl založen na extrémním vybočení z rámce dobrých
mravů, což se v souzené věci nestalo. Jelikož odvolací soud chybně aplikoval § 3 odst. 1 obč. zák., spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou užit
opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože zbývající výhrady dovolatelky byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta prvá a druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.