33 Cdo 3072/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v
právní věci žalobce S.H., proti žalovaným 1/ M.T. a 2/ I.T., o 400.000,- Kč s
příslušenstvím a o 546.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 5 C 77/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 27. ledna 1995 č.j. 5 C 77/94-35 a proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 1997 č.j. 15 Co 443/95-54, takto :
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.
1. 1995 č.j. 5 C 77/94-35 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 10. 2. 1997 č.j. 15 Co 443/95-54 co do částky 546.000,- Kč se zamítá, jinak
se dovolání proti tomuto rozsudku odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
smluvní pokutě 546.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém
rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 11. 1992 smlouvu
o půjčce, na jejímž základě žalobce půjčil žalovaným 400.000,- Kč s úrokovou
sazbou 7 % měsíčně s tím, že půjčka je splatná do 28. 2. 1993 a že pokud dojde
k prodlení dlužníků s vrácením půjčené částky včetně sjednaného úroku, zavazují
se žalovaní zaplatit žalobci pokutu ve výši 70.000,- Kč za každý i započatý
měsíc prodlení. Pohledávka žalobce z půjčky byla zajištěna též smlouvou o
zřízení zástavního práva k rodinnému domku žalovaných. Dne 26. 2. 1993 se
účastníci dohodli na změně výše úrokové sazby na 6 % měsíčně, na změně výše
pokuty na 91.000,- Kč za každý započatý měsíc prodlení a na novém datu
splatnosti půjčky - do 31. 12. 1993. Žalovaní dne 26.2.1993 zaplatili žalobci
77. 326,- Kč a dne 13. 9. 1994 pak 400.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že ujednání účastníků o úrocích z půjčky překračuje přípustnou výši
úroků 2 % ročně, stanovenou vyhláškou č. 45/1964 Sb. ve znění vyhlášek č.
32/1965 Sb. a č. 183/82 Sb., a je proto neplatné, navíc žalovaní zaplatili
žalobci dne 26. 2. 1993 na úrocích 77. 326,- Kč, tedy víc než mu náleželo.
Neplatným shledal i ujednání účastníků o smluvní pokutě jednak vzhledem k tomu,
že pokuta byla sjednána pro případ nezaplacení půjčky 400.000,- Kč včetně úroku
do 31. 12. 1993, když tato částka byla zaplacena, a ujednání o úroku je
neplatné, a dále pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy, neboť výše pokuty
představující 22,75 % měsíčně z částky 400.000,- Kč je z hlediska ust. § 3 obč.
zák. nepřiměřená.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 2. 1997
č.j. 15 Co 443/95-54 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, a dále dovodil, že pokud žalovaní zaplatili na úrocích 77.326,- Kč, pak
za necelých 10 měsíců zaplatili na úrocích částku představující 19,3 % z
poskytnuté půjčky, která přesahuje jak obvyklý úrok, tak přípustnou výši 2 %,
proto úrok požadovaný žalobcem je nepřiměřený a ujednání o úroku v takové výši
je neplatné podle § 39 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu
prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, když
sjednaná výše pokuty při výpočtu za obvyklé roční období činí 210 %, respektive
273 % ze zajišťované pohledávky, a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu
lze dovodit, že obchází právní předpisy; výkon práv a povinností z takového
ujednání se dostává do rozporu s dobrými mravy ( § 3 odst. 1 obč. zák. ) a je
podle § 39 obč. zák. neplatné. Návrhu žalobce na připuštění dovolání nebylo
odvolacím soudem vyhověno.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Namítá, že oba soudy zaměnily úroky sjednané mezi
účastníky s úroky z prodlení, které jsou upraveny vládním nařízením, a soudy
též nesprávně pominuly skutečnost, že výše smluvní pokuty je dána ujednáním
účastníků a že její výše není žádným předpisem omezena; oba soudy proto
neoprávněně zasáhly do smluvního ujednání účastníků a do zákona. Poukazuje dále
na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 10 Co 227/93,
jímž byla žalobci přiznána smluvní pokuta ve výši 200,- Kč měsíčně při prodlení
dlužníka se zaplacením částky 700,- Kč a v němž byl vysloven názor, že ujednání
o smluvní pokutě není v rozporu s dobrými mravy, byla-li pokuta sjednána ve
výši, která nedosahuje ani třetiny výše půjčené částky. Dovolatel navrhl
zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31.12.2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§ 10a o.s.ř./ po přezkoumání věci dospěl k
závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není zčásti přípustné a
ve zbývajícím rozsahu není opodstatněné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./,
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239
odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací
soud přihlíží z úřední povinnosti /§ 242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelem
tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani
podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního
stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro
které je dovolání podáno.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce při jednání před odvolacím soudem dne
10.2.1997 navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně byla
připuštěna možnost podat dovolání, a to k otázce použitelnosti ust. § 3 obč.
zák. na ujednání smluvních stran o smluvní pokutě při smlouvě o půjčce. Ve
vztahu k této otázce, kterou odvolací soud při rozhodnutí o nároku žalobce na
zaplacení smluvní pokuty řešil a kterou podle názoru dovolatele neprávně
posoudil, bylo proto třeba posoudit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu.
Pokud je v dovolání dále namítáno nesprávné posouzení charakteru smluveného
úroku, pro tuto otázku nebyl dovolatelem návrh na vyslovení přípustnosti
dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učiněn, takže proti výroku
rozsudku odvolacího soudu o nároku žalobce na zaplacení částky 400.000.- Kč s
příslušenstvím nejsou předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 239
odst. 2 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto
výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243b odst. 4 věty první a § 218
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z hlediska ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní
otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a
která má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec /mající obecný dopad na případy obdobné povahy/.
Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy,
jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla
vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají
účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci
práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také
správně vyložen.
Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ
porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost
poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením
povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 lze smluvní pokutu sjednat jen
písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího
určení.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává
soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými
mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Toto
ustanovení lze aplikovat i na výkon práv a povinností, založených ujednáním
smluvních stran o smluvní pokutě podle ust. § 544 obč. zák. V tomto směru je
právní názor odvolacího soudu zcela správný a dovolateli nelze přisvědčit ani v
tom, že by v daném případě odvolací soud pochybil při aplikaci ust. § 3 odst. 1
obč. zák. na zjištěný skutkový stav.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných v řízení před soudy obou stupňů,
předmětem smlouvy o půjčce byla částka 400.000,- Kč, kterou se žalovaní
zavázali vrátit žalobci i se smluvenými úroky, svůj závazek však splnili
opožděně. Za situace, kdy pohledávka žalobce z této půjčky byla zajištěna
zástavním právem k nemovitosti žalovaných a vedle toho ujednáním o smluvní
pokutě ve výši 70.000,- Kč, respektive 91.000,- Kč za každý měsíc prodlení, tj.
ve výši téměř trojnásobku půjčené částky za rok, je i podle názoru dovolacího
soudu výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty, sjednané pro případ
opožděného splnění závazku žalovaných, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Pokud pak dovolatel spatřuje nesprávnou aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. v
tom, že odvolací soud v jiné věci vyslovil názor, že v rozporu s dobrými mravy
není sjednaná smluvní pokuta ve výši, jež nedosahuje ani třetiny výše půjčené
částky, k tomu je třeba uvést, že při aplikaci právní normy na zjištěný
skutkový stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce
důvodnost obdobného nároku žalobce, nehledě k tomu, že o zažalované částce
546.000,- Kč na smluvní pokutě nelze říci, že nedosahuje jedné třetiny půjčené
částky ( 400.000,- Kč), jak tvrdí dovolatel.
Z hlediska námitek uplatněných v dovolání podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř. je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu správné. Dovolání
žalobce bylo proto zamítnuto podle § 243b odst. 1 věty první o. s. ř.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této
části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je
dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání ( § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního
stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( § 104
odst. 1, § 243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst.1 a § 142 odst.1 o. s. ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a
žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová