U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně
SANREKO – stavební společnost s. r. o. se sídlem v Liberci 3 – Jeřáb, Chodská
7, identifikační číslo 25401904, zastoupené JUDr. Klárou Hulswitovou,
advokátkou se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 273, proti žalovaným 1) M. T. a
2) M. T., zastoupeným JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci 3
- Jeřáb, 1. máje 535/50, o 504.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 154/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 7. listopadu 2014, č.
j. 83 Co 46/2014-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci shora uvedeným rozsudkem změnil
rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. června 2013, č. j. 33 C
154/2009-238, ve vyhovujícím výroku o částce 85.732,- Kč s blíže specifikovaným
úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), potvrdil
jej v zamítavém výroku v rozsahu částky 504.136,- Kč „s příslušenstvím“ (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
dovolání.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále
jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože dovolatelé mají zato, že jejich dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky dosud
v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené a dále na řešení otázky, při
jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) pouze polemizují s tím, jak odvolací soud
rozhodl, přičemž dovolacímu přezkumu nepředkládají žádnou otázku hmotného či
procesního práva která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud
vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od „ustálené
rozhodovací praxe“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. d) otázku, jež
byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího
soudu); uvedené mimo jiné platí pro řešení otázky „promlčení z pohledu dobrých
mravů“ ve vztahu k žalobkyni vznesené námitce promlčení práva na zaplacení
vyplývajícího ze vzájemného návrhu žalovaných, dále pro řešení otázky „zásahu
do ústavních práv“ žalovaných v situaci, kdy soudy přihlédly ke vznesené
námitce promlčení jejich práva na zaplacení, a taktéž i pro otázku aplikace §
150 o. s. ř.
Žalovaní sice ohlásili dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a
zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu, že promlčecí doba v souzené věci
není desetiletá, nýbrž tříletá, jejich námitky však směřují primárně proti
skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem
založeno. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že v řízení bylo prokázáno
úmyslné jednání žalobkyně získat na jejich úkor majetkový prospěch. Soudům
vytýkají, jakým způsobem hodnotily existenci úmyslu žalobkyně, který má
vyplývat ze znaleckých posudků, jejichž závěry svědčí ve prospěch jejich
skutkové verze, tj. že žalobkyně jednala úmyslně, že pominuly, že stavební
dozor – J. G. neplnil své povinnosti, a že společnost DAKOL odvezla svévolně ze
stavby sedm palet tvárnic YTONG, které již byly vyfakturovány, a taktéž 300 kg
písku, že žalobkyně dodala méně materiálu, než účtovala „a mnohé jiné“.
Prosazují názor, že žalobkyně si musela být vědoma, „že svou činností, kterou
nejsou dodržovány technologické postupy a standardy ve stavebnictví, mohou
vzniknout vady a touto její činností tak mohou žalovaným vzniknout náklady na
odstranění těchto vad.“ Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je zřejmé,
že žalovaní v dovolání neuplatnili způsobilý dovolací důvod, neboť správnost
rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného
než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky
právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná
skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím
důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pro úplnost nutno uvést, že
samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Sluší se poznamenat, že ve vztahu k argumentu, podle kterého „se odvolací soud
při aplikaci § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jenž by mohl být způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., dovolatelé neuvedli, o
kterou konkrétní právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení otázky aplikace citovaného ustanovení odvolacím soudem odchyluje
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že pro nadbytečnost nedal
zpracovat znalecký posudek na charakter vad díla se zřetelem k tomu, že dospěl
k závěru o promlčení jejich práva, přehlížejí, že k vadám řízení dovolací soud
přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu