33 Cdo 315/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) JUDr. V. Ch., a b) K. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
Ing. V. P., zastoupenému advokátem, o výměnu věci, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 16 C 291/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2009, č. j. 12
Co 236/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 22. září 2009, č. j. 12 Co 236/2009-36, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. března 2009, č. j. 16 C
291/2008-18, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
spatřuje dovolatel v tom, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro
postup podle § 114b o. s. ř., neboť se k výzvě soudu vyjádřil, byť opožděně.
Navíc je přesvědčen, že postup podle § 114b o. s. ř. může být aplikován pouze v
případech, kdy současně nečinností žalovaného po podání žaloby hrozí
neodůvodněné průtahy v již zahájeném řízení a dále jenom za situace, kdy se z
obsahu spisu jeví žalobou uplatněné právo jako nepochybné, resp. ze spisu
vyplývá, že soudním rozhodnutím má být ukončen principielně jednoduchý spor.
Daný spor takové atributy nevykazoval.
Nejvyšší soud České republiky se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp.
zn. 21 Cdo 1951/2004, zabýval výkladem ustanovení § 114b o. s. ř., konkrétně
revidoval postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle § 153a
odst. 3 o. s. ř. v případě, kdy se žalovaný po výzvě podle § 114b o. s. ř. bez
vážného důvodu nevyjádřil sice včas (ve stanovené lhůtě), ale ještě před
vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu
ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. zato, že žalovaný nárok uplatněný proti němu
žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro
uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci
písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém
opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty
určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř.,
nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy,
jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně,
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s.
ř.). Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy žalovaný
se po výzvě soudu podle § 114b o. s. ř., která mu byla doručena 27. 1. 2009,
vyjádřil ve věci samé k žalobě teprve ve svém podání ze dne 27. 2. 2009, aniž
prokázal, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, resp. aniž soudu takový
vážný důvod ve stanovené lhůtě sdělil. Že nešlo o vážný důvod, který by
žalovanému zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něho tento důvod
nastal, lze dovozovat již ze samotného faktu, že se k věci vyjádřil již den po
skončení lhůty k vyjádření.
K použití postupu podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud České republiky
vyjadřoval již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004,
publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 173/2004; v něm
dovodil, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení dle § 114b o. s. ř. zejména
tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané
množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez
znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm
bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
Protože odvolací soud rozhodl v intencích závěrů dovolacího soudu, je jeho
rozhodnutí správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit
zásadně právně významným. Dovolací soud proto dovolání žalovaného odmítl, neboť
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovanému
právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr.
Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu