33 Cdo 3189/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně JVS stavební a montážní spol. s r. o. se sídlem v Praze 8, Na
Boleslavce 278, IČ 64581225, zastoupené JUDr. Karlem Fialou, advokátem se
sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému Mgr.
Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o 200.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C
143/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. března 2008, č. j. 64 Co 228/2007-124, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 13. března 2008, č. j. 64 Co
228/2007-124, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 30. ledna 2007, č. j. 20 C 143/2005-68, v zamítavé části tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 200.000,- Kč s 3 %
úrokem z prodlení od 24. 12. 2004 do zaplacení, se zamítá; jinak se dovolání
odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 20.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Karla Fialy, advokáta se sídlem v Praze 1, V Jámě 1.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 652,767,80 Kč z titulu nedoplatku
ceny díla.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 20 C
143/2005-68, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 210.399,65 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z částky
20.394,65 Kč od 24. 12. 2004 do zaplacení a z částky 190.005,- Kč od 1. 1. 2005
do zaplacení, žalobu v rozsahu částky 442.368,15 Kč s 3 % úrokem z prodlení
ročně z této částky od 24. 12. 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 64 Co
228/2007-124, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 200.000,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení od 24. 12. 2004 do zaplacení, jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Soudy vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 11. 2003 smlouvu,
podle níž se žalobkyně zavázala vystavět pro žalovaného rodinný dům podle
projektové dokumentace; dodatkem k této smlouvě ze dne 6. 1. 2004 byla cena
díla upravena na 2,164.289,30 Kč. Nad rámec smlouvy provedla žalobkyně další
práce za 744.096,35 Kč, jejichž cenu žalovaný odsouhlasil. Dílo bylo žalovanému
předáno dne 20. 10. 2004. Zjevné vady uvedené v předávacím protokolu žalovaný
žalobkyni neumožnil odstranit. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
žalobkyni z celkové ceny díla ve výši 2,908.385,65 Kč nedoplatil 210.399,65 Kč,
odvolací soud po zopakování důkazů a po doplnění dokazování dospěl k závěru,
že na cenu díla nebylo doplaceno 410.399,65 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že v řízení neprokázal své obranné tvrzení, že žalobkyni
předal na úhradu ceny díla dne 4. 5. 2004 platbu 120.000,- Kč a dne platbu ve
výši 80.000,- Kč. Má zato, že odvolací soud při zjišťování toho, co na cenu
díla postupně uhradil, nepřihlédl pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci, a že provedené důkazy nehodnotil v jejich
vzájemné souvislosti. Soupis plateb, který vyhotovil, odvolací soud nehodnotil
správně, jestliže dovodil, že není způsobilý prokázat sporné platby, a
nesprávně neuvěřil ani jeho účastnické výpovědi, přestože byla spontánní,
věrohodná a logická. Žalovaný následně velmi podrobně popisuje vlastní verzi
skutku a uvádí příčiny jeho neshod s jednatelem žalobkyně J. V. V rámci
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytýká
odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, kterým mohlo být
zjištěno, kdo vyhotovil listinu označenou jako „Vyúčtování – L. k 30. 6. 2004“,
což by přispělo k posouzení věrohodnosti výpovědí účastníků řízení. Žalovaný
uvádí, že si nechal sám zpracovat znalecký posudek z oboru kriminalistiky, z
něhož vyplývá, že zmíněná listina byla vyhotovena tím, kdo vyhotovil listinu
označenou jako „Vyúčtování – L. k 15. 12. 2004“, k jejímuž autorství se přiznal
jednatel žalobkyně. Poslední výhrada žalovaného se týká rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení. Žalovaný je přesvědčen, že odvolací soud náležitě
nezohlednil poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu. Ze všech uvedených
důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalovaného
za nedůvodné. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto, příp. jako zjevně
bezdůvodné odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s.
ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud
dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a
zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění, že žalovaný nedoplatil na cenu díla (včetně víceprací) v
celkové výši 2,908.385,65 Kč kromě 210.399,65 Kč, které žalobkyni přiznal již
soud prvního stupně, ještě 200.000,- Kč, učinil odvolací soud – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování. Na rozdíl od soudu
prvního stupně neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného, že žalobkyni zaplatil v
hotovosti dne 4. 5. 2004 částku 120.000,- Kč a dne 9. 6. 2004 částku 80.000,-
Kč. Přijetí těchto plateb totiž žalobkyně – narozdíl od jiných plateb, které jí
žalovaný poskytl v hotovosti – popírá a žalovaný nedisponuje doklady, které by
přijetí zmíněných dvou plateb žalobkyní potvrzovaly. Výpovědi svědkyň D. a H. a
svědka Ing. V., které měly podpořit obranu žalovaného, vyhodnotil odvolací soud
jako nedůležité, resp. nezpůsobilé prokázat skutkovou verzi žalovaného. Svědek
Ing. V. totiž potvrdil pouze to, co ani sama žalobkyně nepopírala, tj. že jí
žalovaný poskytoval i hotovostní platby, z výpovědi svědkyně D. vyplynulo
toliko, že jednateli žalobkyně osobně předala částky 300.000,- Kč a 200.000,-
Kč, jejichž přijetí ovšem žalobkyně nepopírala a údaje z výpovědi svědkyně
Halámkové byly bezcenné proto, že neměla osobní poznatky o tom, jak žalovaný
naložil s půjčkou, kterou mu poskytla. Logiku proto nepostrádá úvaha odvolacího
soudu, že nedoložil-li žalovaný předání zmíněných finančních obnosů, jejichž
převzetí žalobkyně popřela, jinak než soupisem plateb, který vypracoval on sám
a nepodpořil-li své obranné tvrzení důkazem, kterému by bylo možné přiznat
důležitost a věrohodnost, nelze vzít za prokázané, že částky 120.000,- Kč a
80.000,- Kč na úhradu ceny díla žalobkyni skutečně poskytl. Lze proto uzavřít,
že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není zřejmý logický
rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší
vypovídací schopnost i věrohodnost. Své skutkové závěry odvolací soud náležitě
vysvětlil a nelze mu z hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, ničeho vytknout. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatel v tom, že odvolací soud odmítl provést pro nadbytečnost jím navržený
důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky a technického zkoumání listin,
přestože tímto důkazem mínil prokázat nevěrohodnost výpovědi J. V. - jednatele
žalobkyně. Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k
jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova
smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve
smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná),
může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř.
provést i jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění
skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný
skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly
vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval,
přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže
nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění,
dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V dané věci odvolacímu soudu
nelze vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení oprávněnosti nároku
žalobkyně na doplacení ceny díla a pro posouzení důvodnosti obrany žalovaného
nezjišťoval, případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil. Žalovaným
navrhovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedl pro nadbytečnost s odůvodněním,
že i kdyby bylo prokázáno, že listinu nazvanou „Vyúčtování – L. k 30. 6. 2004“
vyhotovila žalobkyně, nebylo by na základě takového zjištění možné dovodit, že
jí žalovaný předal na úhradu ceny díla sporné platby. Ve zmíněném vyúčtování
totiž nejsou uvedeny a vyúčtování ke dni 30. 6. 2004 nemohlo být vyúčtováním
konečným, neboť tzv. vícepráce prováděla žalobkyně pro žalovaného ještě po 30. 6. 2004. Navrhovaný důkaz tudíž nebyl způsobilý zvrátit skutkový závěr ohledně
toho, co žalovaný žalobkyni na cenu díla uhradil, který odvolací soud učinil na
podkladě dosud provedených důkazů. Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání proti měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. Dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. nepřichází
přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn
do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy
povahu usnesení podle § 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. a není
rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 4/2003). Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost
dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud
proto dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího
řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta.
Tyto účelně vynaložené náklady sestávají z odměny
advokáta ve výši 20.650,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené
povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).