U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97
111, proti žalované BONVER WIN, a. s., se sídlem v Ostravě - Hrabůvce,
Cholevova 1530/1, identifikační číslo osoby 258 99 651, zastoupené JUDr.
Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní
394/12, o zaplacení příslušenství ze 17.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 139 C 10/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2016, č. j. 57 Co 739/2015-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 57 Co 739/2015-217,
potvrdil rozsudek ze dne 30. 10. 2015, č. j. 139 C 10/2013-171, jímž Okresní
soud v Ostravě uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku „úroky v částce 6.637.810,39 Kč a úroky z prodlení v
částce 2.032.431,51 Kč s tím, že tento závazek žalované vůči žalobkyni zaniká v
rozsahu finančního plnění žalované státu na účet Specializovaného finančního
úřadu na základě exekučních příkazů č. j. 247832/13/4000-27901-109550 ze dne
26. 6. 2013, č. j. 453159/13/4000-27901-109550 ze dne 10. 10. 2013, č. j.
248602/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013 a č. j.
248599/13/4000-27901-109550 ze dne 26. 6. 2013“, a rozhodl o náhradě nákladů
účastníků a státu; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřila ke
všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí
„závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“, konkrétně na „posouzení nezbytnosti
předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby“. Oproti odvolacímu soudu
prosazuje, že žalobkyně nedisponovala předchozím souhlasem soudu k podání
žaloby podle § 10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a
věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 5. 2015 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb.). Zcela přitom pomíjí, že soudy
dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby z rozhodnutí Vrchního státního
zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, odboru závažné hospodářské a
finanční kriminality ze dne 13. 9. 2011, jímž byl policejnímu orgánu udělen
předchozí souhlas k tomu, aby výkonem správy zajištěného majetku (původní
věřitelky žalované) byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových; uvedené pověření vydal policejní orgán dne 14. 9. 2011. Přípisem z
23. 1. 2012 policejní orgán žalobkyni sdělil, že cílem správy zajištěného
majetku je krom jiného podniknout - v případě, že pohledávky nebudou dlužníkem
řádně spláceny - všechny kroky k jejich vymožení. Těmito rozhodnutími byla
žalobkyně pověřena správou vymáhané pohledávky včetně jejího příslušenství. K
její aktivní legitimaci se vyjádřil i Krajský soud v Ostravě jako soud činný v
trestním řízení, když přípisem z 23. 7. 2013 sdělil, že žalobkyně má při správě
předmětné pohledávky vystupovat v roli řádného hospodáře a činit všechny kroky
k vymožení pohledávky, čímž výslovně vyjádřil svůj souhlas s podáním žaloby. Žalobkyně pak postupovala v úzké součinnosti se všemi orgány činnými v trestním
řízení (vedeném vůči věřiteli žalované) včetně soudu, u kterého je vedeno
trestní řízení.
Nad rámec uvedených skutkových zjištění odvolací soud vyložil
ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb. v tom smyslu, že z něho
nevyplývá, že by žalobkyně nebyla oprávněna k podání žaloby již z toho titulu,
že vykonává správu zajištěného majetku; předchozí souhlas by byl nezbytný pouze
k úkonům, které by nesměřovaly ke včasnému uplatnění či vymáhání práv, nýbrž k
jejich pominutí. To však nic nemění na skutečnosti, kterou odvolací soud
reflektoval, že žalobkyně na základě shora uvedených rozhodnutí a listin
disponovala oprávněním vymáhat předmětné pohledávky soudně. Na uvedené už
Nejvyšší soud ostatně žalobkyni upozornil v obdobné věci, v níž rozhodl
usnesením ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2081/2016. Nezbývá než
konstatovat, že otázka, kterou žalovaná v této souvislosti předložila
dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, je založena na jiném skutkovém základu,
než z jakého vycházely soudy (že žalobkyně nedisponovala pověřením, resp. ani
souhlasem k podání žaloby k vymožení předmětné pohledávky). Argumentace
vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Za dovolacím soudem dosud neřešenou má žalovaná rovněž otázku „posouzení účinků
inhibitoria“ vyvolaného exekučním příkazem. V souvislosti s tím polemizuje s
názorem, že nárok žalobkyně na příslušenství pohledávky nezanikl, protože
specializovaný finanční úřad nepodal vůči žalované žalobu podle § 186 odst. 3
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a prosazuje, že vydáním exekučního
příkazu podle § 191 odst. 1 daňového řádu původní věřitelka žalované (a tudíž i
žalobkyně) ztratila právo na vyplacení pohledávky a jejího příslušenství. V
případě této otázky žalovaná zcela přehlíží, že odvolací soud (na rozdíl od
soudu prvního stupně) se posouzením účinků inhibitoria ve svém rozhodnutí vůbec
nezabýval a dovolací soud nemůže - logicky vzato - přezkoumávat závěr, který
odvolací soud neučinil. Výtkou, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s její
argumentací vztahující se k účinkům inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem,
žalovaná především nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž
namítá vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., k níž dovolací
soud přihlíží jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je
přípustné. Nadto se sluší připomenout, že odvolací soud neměl důvod vyjadřovat
se k právní otázce účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem, neboť
žalovaná v odvolání v tomto směru žádné námitky neuplatnila; uplatnila je pouze
v řízení před soudem prvního stupně. Námitky, kterými žalovaná v dovolání
zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou obsoletní, neboť dovolací
řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s.
ř. a contrario).
K doplnění dovolání, jímž žalovaná upřesnila otázky, které spojuje s vymezením
přípustnosti dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě
určené k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.),
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti
nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. března 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu