33 Cdo 3233/2017-153
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce
L. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem ve Zlíně, nám.
T. G. Masaryka 588, proti žalované Y. T., zastoupené Mgr. Janou Štěpánkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Školská 693/28, o 170.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 37/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č.j. 12 Co
274/2016-136, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č.j. 12 Co
274/2016-136, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č.j. 51 C 37/2011-79, Obvodní soud pro
Prahu 9 uložil žalované zaplatit žalobci 170.000 Kč s blíže specifikovanými
úroky z prodlení a na nákladech řízení 93.009 Kč. Soud prvního stupně neuvěřil
žalované, že částku 170.000 Kč od žalobce neobdržela, a z listinných důkazů –
dohody z 28. 12. 2006 a dopisu žalované z 28. 1. 2008 – uzavřel, že právní
vztah z půjčky vznikl a že pohledávka žalobce za žalovanou z titulu půjčky
nezanikla jednostranným zápočtem pohledávky A. T. - BENO (nešlo o pohledávky
vzájemné).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č.j. 12 Co
274/2016-136, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle
odvolacího soudu z písemné dohody o půjčce, kterou účastníci uzavřeli 28. 12.
2006, nevyplývá, že žalobce předmět půjčky (170.000 Kč) žalované předal,
případně převedl na její bankovní účet; tuto skutečnost v řízení ani netvrdil.
Protože vznik právního vztahu z půjčky ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č.
89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), předpokládá nejen dohodu stran, ale i
„skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi,“ nelze žalobě vyhovět.
V dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce označil
otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou pokládá za konstantní. Bez
poskytnutí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu totiž
dovodil, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, čímž mu zamezil v reakci
na odlišné právní hodnocení skutkově a právně argumentovat.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení žalobcem vymezené otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.).
Podle § 213b o.s.ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup
však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s
ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za
odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení § 118a odst. 1
až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další
tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu
(odstavec 2).
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud neprováděl žádné dokazování a při
odvolacím jednání dne 21. 3. 2017, jehož se žalobce i žalovaná s právními
zástupci účastnili, nevyzval žalobce k doplnění skutkového tvrzení ohledně
předání peněžních prostředků žalované a k označení důkazů.
Z ustanovení § 657 obč. zák. vyplývá, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky
věřitel (žalobce) musí v intencích uvedeného ustanovení splnit důkazní
povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době
uzavřel smlouvu o půjčce peněžních prostředků a že měly být v dohodnuté době
vráceny, ale i o tom, že uvedené plnění podle smlouvy dlužníku skutečně
poskytl. Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení rozhodných skutečností
účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. v občanském soudním řízení neplní jen
soud prvního stupně, ale i soud odvolací při odvolacím jednání, a to přesto, že
v systému neúplné apelace je výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v
uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně; podle § 213
odst. 5 o.s.ř. totiž platí, že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud
nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny
v rozporu s § 205a nebo § 211a (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 59/2012, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015). Jiný
postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence
popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit jen v případě, že by účastník na
řádnou výzvu a poučení odvolacího soudu podle § 118a o.s.ř. nijak nereagoval.
V projednávaném případě odvolací soud dospěl – oproti soudu prvního stupně – k
odlišnému právnímu závěru ohledně vzniku závazkového právního vztahu z půjčky;
dovodil, že žalobce (věřitel) na plnění nemá právo, protože předmět půjčky
žalované nepředal. Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel
by žalobce vyzvat k doplnění tvrzení ohledně předání peněz dlužnici, k označení
důkazů toto tvrzení prokazujících a poučit ho o následcích nesplnění výzvy (§
118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Žalobce v řízení před soudem prvního stupně nebyl
vyzván (poučen) jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro něho sice
příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný právní názor (že ke
smluvnímu konsenzu přistoupilo i předání peněz, a proto byl smluvní vztah z
půjčky završen).
Poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. je vybudována na objektivním principu.
Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud
prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v
tomto případě k porušení tohoto ustanovení a řízení před soudem prvního stupně
je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o
tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. V takovém případě musí být – bez ohledu
na to, že již došlo ke koncentraci řízení – poučení poskytnuto odvolacím soudem
v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o.s.ř.) a jestliže potřeba uvést další
tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je
porušení ustanovení § 118a o.s.ř. považováno za vadu řízení, pro kterou
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§ 213b odst. 2, § 219a
odst. 1 o.s.ř.). Soud prvního stupně pak v dalším řízení musí umožnit
účastníkovi vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez
ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. V rozsahu, v němž skutková
tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci
řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012).
Lze uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud žalobce vyzvat a
poučit podle § 118a o.s.ř. a ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně mohl
přistoupit jen, pokud by nereagoval. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2, věta první,
o.s.ř.).
Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání považuje dovolací soud rozhodnutí o
návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za nadbytečné.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu