33 Cdo
3279/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně JUDr. A. H., proti žalovanému Ing. L. B., zastoupenému advokátem, o
zaplacení 93.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 50 C 83/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 2. 2008, č.j. 13 Co 240/2006-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č.j. 50 C 83/2004-70,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 93.605,- Kč s
18 % úroky z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Z provedených důkazů soud prvního stupně zejména zjistil, že dne
11. 4. 2000 uzavřela žalobkyně s žalovaným dohodu označenou jako dohoda o
narovnání, v níž žalovaný uvedl, že uznává co do důvodu a rozsahu svůj závazek
ve výši 93.605,- Kč s tím, že tento dluh vznikl na základě jeho pokynů v rámci
plnění právních služeb žalobkyní dle smluv o právní pomoci uzavřených v roce
1994 a 1997 mezi společností E. C. s.r.o. a žalobkyní (advokátkou). Žalovaný
uvedl, že bere tento závazek společnosti jako svůj osobní a zavázal se uvedenou
částku zaplatit do konce roku 2000. Pokud závazek nesplní, zavázal se uhradit
žalobkyni úrok ve výši 18 % z dlužné částky až do úplného zaplacení. Dne 25. 7. 2001 uzavřela žalobkyně se společností B., s.r.o. smlouvu o postoupení
pohledávek, mimo jiné i pohledávky žalobkyně vůči žalovanému ve výši 93.605,-
Kč. Dopisem ze dne 25. 7. 2001 žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky
oznámila. Dne 29. 1. 2002 žalobkyně a B., s.r.o. uzavřeli dodatek č. 1 ke
smlouvě o postoupení pohledávek, v němž se dohodli že k 29. 1. 2002 smlouvu
ruší z důvodu nevymahatelnosti pohledávek, jelikož dlužníci odmítají dobrovolně
plnit. Společnost E. C. s.r.o. byla zapsána do obchodního rejstříku 23. 12. 1991 a jejím jediným jednatelem je žalovaný. Soud prvního stupně listinu
označenou jako dohoda o narovnání právně posoudil jako přistoupení žalovaného k
závazku společnosti E. C. s.r.o. (§ 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) a uznání dluhu
žalovaným (§ 558 obč. zák.); žalovaný se tak stal solidárním dlužníkem. Dále
soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována,
neboť věřitelem pohledávky je B., s.r.o., jíž žalobkyně pohledávku postoupila. Oznámením postupitelky se postoupení stalo právně účinným i ve vztahu k
dlužníkovi. Dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek naopak vůči
žalovanému žádné právní účinky nevyvolal. Dodatek nelze posoudit jako dissoluci
(§ 572 odst. 2 obč. zák.), jelikož takovou dohodou se na rozdíl od odstoupení
neruší smlouva, ale dosud nesplněný závazek; závazkový vztah mezi žalobkyní a
B., s.r.o. však již byl v celém rozsahu „naplněn“. Dodatkem nebylo od smlouvy
ani odstoupeno, neboť s tím nekoresponduje úmysl stran, jímž bylo uzavřít novou
smlouvu o postoupení pohledávky tak, aby se věřitelkou stala opět žalobkyně;
ani k tomu však dodatek nesměřoval. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil ve věci samé
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování dodatkem č. 1, z něhož zjistil, že účastníci smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 7. 2001 se dohodli na jejím zrušení k 29. 1.
2002 z důvodu nevymahatelnosti
postoupených pohledávek pro chování dlužníků, kteří postupníkovi (B., s.r.o.)
odmítali dobrovolně plnit, a na tom, že do patnácti dnů provedou vzájemné
vyúčtování. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzení dohody ze dne 11. 4. 2000 jako s přistoupením žalovaného k závazku společnosti E. C. s.r.o. (§ 533
obč. zák.) se současným uznáním dluhu žalovaným (§ 558 obč. zák.) i se závěrem,
že žalobkyně smlouvou z 25. 7. 2001 platně postoupila žalovanou pohledávku
společnosti B., s.r.o. Oproti soudu prvního stupně však dodatek č. 1 ke smlouvě
o postoupení pohledávek vyhodnotil jako dohodu o zrušení nesplněného závazku,
respektive jeho části (§ 572 odst. 2 obč. zák.), a uzavřel, že žalobkyně je ve
věci aktivně legitimována. Byla-li důvodem uzavření dodatku nevymahatelnost
pohledávek a skutečnost, že dlužníci postupníkovi neplnili, lze logicky
uzavřít, že postupník nesplnil svůj smluvní závazek zaplatit žalobkyni za
postoupené pohledávky 60 % z vymožených částek. Na závěru o aktivní věcné
legitimaci žalobkyně ničeho nemění, že žalobkyně žalovanému neoznámila zrušení
smlouvy o postoupení pohledávky; žalovaný byl se zněním dodatku č. 1 seznámen
nejpozději 23. 11. 2005, kdy jím byl proveden důkaz při jednání soudu prvního
stupně. Jelikož žalovaný přes poučení soudem prvního stupně o nutnosti doplnit
skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání (§ 118a odst. 1 a 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále
též jen „o.s.ř.“) nevyvrátil domněnku, že dluh v době jeho uznání existoval (§
558, věta první, obč. zák.), ani neprokázal, že byl uznaný dluh splněn či
zanikl jiným způsobem, odvolací soud žalobě vyhověl. Námitku promlčení
vznesenou žalovaným shledal nedůvodnou. Desetiletá promlčecí lhůta počala běžet
od uplynutí lhůty k plnění uvedené v uznání dluhu (§ 110 odst. 1, věta druhá,
obč. zák.), tj. od 1. 1. 2001, žalobkyně u soudu svůj nárok uplatnila 17. 12. 2003. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé napadl žalovaný dovoláním,
jímž ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že obsah listiny ze dne
11. 4. 2000 označené jako dohoda o narovnání je neurčitý, a tento právní úkon
je proto neplatný. Má zato, že věřitelka ani společnost E. C. s.r.o. nejsou ve
smlouvě identifikovány. U věřitelky chybí její označení jako advokátky, sídlo,
identifikační číslo nebo evidenční číslo ČAK, uvedení rodného čísla nestačí;
společnost je pak označena pouze firmou. Také vymezení právního důvodu závazku
je nekonkrétní, jelikož není zřejmé, o jaké pokyny, v jaké věci a o jaké
smlouvy se mělo jednat. „Pouze pro úplnost“ upozorňuje dovolatel na to, že v
listině je uvedena smlouva z roku 1994, soud prvního stupně však provedl důkaz
smlouvami z 6. 11. 1996 a 14. 4. 1997. Částka 93.605,- Kč pak není vůbec
specifikována. Vedle toho namítá, že žalobkyni nesvědčí aktivní legitimace ve
věci. Oponuje závěru, že dodatek ke smlouvě o postoupení pohledávky je dohodou
o zrušení závazku podle § 572 odst. 2 obč. zák.
Má za to, že dissoluce se
nemůže týkat celé smlouvy (nemůže ji zrušit) a ani závazku postupitele, protože
ten byl splněn okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž jen nesplněného závazku
postupníka zaplatit odměnu. Dodatek lze posoudit toliko jako neplatné
odstoupení od smlouvy. Dále dovolatel namítá, že mu nebylo oznámeno zpětné
postoupení pohledávky na žalobkyni a že v době podpisu uznání dluhu nevěděl o
jeho promlčení. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dohoda uzavřená mezi ní a
žalovaným je platná a účinná a ztotožnila se s právním posouzením dodatku č. 1
ke smlouvě o postoupení pohledávek odvolacím soudem. Má za to, že skutečnosti
uváděné v dovolání nebyly v řízení před soudy obou stupňů ani tvrzeny a ani
prokázány. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. –
důvodné není. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a),
b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty
druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o.s.ř.), jsou předmětem dovolacího přezkumu závěry odvolacího soudu, že
listina ze dne 11. 4. 2000 je platným přistoupením k dluhu a uznáním dluhu a že
žalobkyně je ve věci aktivně legitimována.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 533, věty první, obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne
písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se
dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a
nerozdílně.
Podle ustanovení § 558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U
promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen, věděl-li ten, kdo
dluh uznal, o jeho promlčení.
Podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. se strany mohou dohodnout, že
nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek.
Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na
jeho zrušení byl přijat druhou smluvní stranou. Dohoda o zrušení závazku musí
být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (odstavec
3).
Podle ustanovení § 573 obč. zák., nevyplývá-li výslovně z písemné dohody o
zrušení závazku něco jiného, zaniká současně i závazek druhé strany, a jestliže
byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u peněžitého
závazku spolu s úroky. Dohodnou-li se strany na zrušení části závazku, zaniká
závazek druhé strany v rozsahu odpovídajícím zrušované části závazku.
Námitkám dovolatele, že obsah listiny ze dne 11. 4. 2000 vyvolává
pochyby o tom, kdo je věřitelem, jaký je právní důvod (uznávaného) závazku a
jaká je jeho výše, nelze přiznat opodstatněnost. Uvedená listina splňuje jak
obecné náležitosti (§ 34 a násl. obč. zák.), tak náležitosti předpokládané
ustanoveními § 533 a § 558 obč. zák. Způsob, jakým jsou označeni věřitelka i
dlužník, nevzbuzuje pochybnosti o tom, kdo je účastníkem smlouvy, respektive
kdo uznává dluh. Je-li věřitelka v záhlaví identifikována jménem, příjmením,
akademickým titulem, rodným číslem, bydlištěm a v článku I. je navíc uveden
údaj, že je (byla) advokátkou, nelze její označení považovat za nedostatečné.
Stejně tak nepanuje nejistota, o jakou společnost s ručením omezeným se jedná,
je-li ve smlouvě označena obchodní firmou (E. C. s.r.o.) a je-li v textu dále
uvedeno jméno, datum narození a bydliště jejího jednatele a jediného
společníka. Právní důvod dluhu je v listině dostatečně uveden (plnění právních
služeb dle smluv o právní pomoci uzavřených v roce 1994 a 1997 mezi společností
E. C. s.r.o. a advokátkou JUDr. A. H.), a o tom, že uvedení částky 93.605,- Kč
jako výše dluhu je určité, není pochyb.
Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně provedl dokazování
smlouvami o právní pomoci z roku 1996 a 1997, avšak v listině z 11. 4. 2000 je
odkaz na smlouvy z roku 1994 a 1997, je třeba zdůraznit, že žalobkyně existenci
dluhu prokázala předložením samotné listiny obsahující uznání dluhu co do
důvodu a výše žalovaným, neboť uznání dluhu podle § 558 obč. zák. zakládá
vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Důkazní
břemeno ohledně neexistence dluhu proto spočívalo na žalovaném, který však přes
poučení soudu prvního stupně toto břemeno neunesl. V podrobnostech odkazuje
dovolací soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který tento závěr
vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil.
Zbývá posoudit správnost právního závěru odvolacího soudu o aktivní
věcné legitimaci žalobkyně.
Není sporu o tom, že smlouva o postoupení pohledávek z 25. 7. 2001 mezi
žalobkyní jako postupitelkou a společností B., s.r.o. jako postupníkem
zavazovala obě smluvní strany a že postupník svůj závazek zaplatit postupitelce
za postoupení pohledávky za žalovaným 60 % z vymožené částky nesplnil, protože
žalovaný mu na úhradu dluhu nic nezaplatil. Možnost zrušit nesplněný závazek
(nebo jeho část) dohodou stran podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. i v
případě, že závazek druhé strany (nebo jeho část) byl již splněn, výslovně
připouští ustanovení § 573 obč. zák., které pro takový případ stanoví, že
strana, která již svůj závazek splnila, má nárok na jeho vrácení a že v případě
zrušení části závazku zaniká závazek druhé strany v tomu odpovídajícím rozsahu.
Protože žalobkyně a společnost B., s.r.o. v dodatku č. 1 ke smlouvě o
postoupení pohledávky odchylným ujednáním nevyloučili aplikaci ustanovení § 573
obč. zák., zanikl se zrušením nesplněného závazku postupníka současně i závazek
postupitelky, která se tímto okamžikem stala opět věřitelkou pohledávky za
žalovaným. Právně bezvýznamná je námitka dovolatele, že žalobkyně mu tuto
skutečnost neoznámila, netvrdí-li současně, že v mezidobí od zrušení závazku do
okamžiku, kdy se o této skutečnosti v rámci soudního řízení dozvěděl, dluh
splnil postupníkovi.Námitkou, že v době uznání dluhu nevěděl o jeho promlčení,
uplatňuje dovolatel v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. novou
skutečnost, a proto k ní dovolací soud nepřihlížel. Lze uzavřít, že dovolateli
se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit;
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.) – dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyni náklady v tomto stadiu
řízení /podle obsahu spisu/ nevznikly a žalovaný /dovolatel/ na jejich náhradu
právo nemá).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr.
Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu