Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Cdo 3310/2014

ze dne 2014-10-23
ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3310.2014.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou

Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou,

advokátkou se sídlem v Šumbarku, Havířově, Opletalova 608/2, proti žalované

PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46 (identifikační

číslo 61860069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v

Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené pod

sp. zn. 55 Cm 63/2011 u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v

Pardubicích, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

23. července 2013, č. j. 5 Cmo 157/2013-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.

Ervína Perthena, advokáta.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (soud prvního stupně)

rozsudkem ze dne 9. října 2012, č. j. 55 Cm 63/2011-99, ve znění opravného

usnesení ze dne 5. listopadu 2012, 55 Cm 63/2011-104, zamítl žalobu, jíž se

žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 27. 2. 2008 vydaného rozhodcem

JUDr. Evou Vaňkovou, se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské Předměstí, Vysoké

Mýto.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2013, č. j. 5 Cmo

157/2013-161, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej

ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí

(§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém

rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel

spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a

čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní

náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam

uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání

nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a

ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné

proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního

práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že

se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí

být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má

dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí

dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li

dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená

právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého

řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR

55/2013). Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost je zde

(přes značnou obsáhlost dovolání) zdůvodněna pouhou citací části zákonného

ustanovení („má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak“), aniž je přitom specifikováno, jaká otázka hmotného nebo procesního

práva, kterou dovolací soud již v minulosti vyřešil, jím má být nyní posouzena

jinak.

Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze

odstranit. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti

němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle

§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě

odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2014

JUDr. Ivana Z l a t

o h l á v k o v á

předsedkyně senátu