U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou
Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou,
advokátkou se sídlem v Šumbarku, Havířově, Opletalova 608/2, proti žalované
PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46 (identifikační
číslo 61860069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené pod
sp. zn. 55 Cm 63/2011 u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
23. července 2013, č. j. 5 Cmo 157/2013-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ervína Perthena, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (soud prvního stupně)
rozsudkem ze dne 9. října 2012, č. j. 55 Cm 63/2011-99, ve znění opravného
usnesení ze dne 5. listopadu 2012, 55 Cm 63/2011-104, zamítl žalobu, jíž se
žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 27. 2. 2008 vydaného rozhodcem
JUDr. Evou Vaňkovou, se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské Předměstí, Vysoké
Mýto.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2013, č. j. 5 Cmo
157/2013-161, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej
ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost je zde
(přes značnou obsáhlost dovolání) zdůvodněna pouhou citací části zákonného
ustanovení („má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“), aniž je přitom specifikováno, jaká otázka hmotného nebo procesního
práva, kterou dovolací soud již v minulosti vyřešil, jím má být nyní posouzena
jinak.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze
odstranit. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Ivana Z l a t
o h l á v k o v á
předsedkyně senátu