33 Cdo 3325/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) A. D., a b) M. D., zastoupených JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Osvobození 91, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, o 569.458,30 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 105/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2008, č.j. 60 Co 62/2007-240, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2008, č.j. 60 Co 62/2007-255, takto :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 10. 2006, č.j. 8 C 105/99-215, v části, jíž Okresní soud ve Zlíně uložil žalovanému zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné 569.458,30 Kč, není ve smyslu § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), přípustné.
O ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání opřít proto, že dřívějším rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č.j. 8 C 105/99-104, který odvolací soud usnesením ze dne 7. 4. 2005, č.j. 60 Co 67/2005-131, zrušil, rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně (žalobě vyhověl), a dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky uzavřená dohoda ze dne 21. 5. 1998 označená jako „dohoda o uznání závazku a splácení dlužné finanční částky“ je dohodou o narovnání ve smyslu ustanovení § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovolatel přitom namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v tvrzeních účastníků ani v provedených důkazech, a má za to, že odvolací soud si skutkový stav přizpůsobil normě, kterou si zvolil. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu obsahu dohody pochybil, a prosazuje, že jak ze shodných tvrzení účastníků, tak z ostatních provedených důkazů vyplývá, že vůlí účastníků nebylo vyřešit sporný rozsah práv a povinností mezi nimi a založit nový právní vztah, nýbrž uznat konkrétně uvedené půjčky včetně jejich příslušenství v nesporné sumarizované výši v jediné listině a v návaznosti na to sjednat způsob splácení dluhu, s čímž podle dovolatele koresponduje i jazykový projev zachycený v listině. Těmito námitkami ovšem dovolatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. směřující proti
správnosti skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Činí-li soud z obsahu smlouvy (dohody), a to i za pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). Jelikož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto, jsou bez významu i právní závěry, které z nich dovolatel dovozuje (že dohoda uzavřená mezi účastníky není dohodou o narovnání podle § 585 obč. zák., případně že je právním úkonem neurčitým, a tudíž absolutně neplatným).
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Takovými jsou zbývající námitky dovolatele, jimiž vytýká, že soudy obou stupňů nerozhodovaly v souladu se skutkovým stavem, který tu byl v době vyhlášení rozsudků, že mu soud prvního stupně neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. a že oba soudy rozhodly o nároku, který nebyl žalobou řádně uplatněn.
Nepřípustné dovolání proto dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalobcům, kteří by na jejich náhradu jinak měli právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2010 JUDr. Pavel K r b e k, v. r. předseda senátu