33 Cdo 3353/2021-538
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 (identifikační číslo 000 07 064), o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 313,314/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 4 Co 94/2020-490, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 10 C 20/2012-337, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 55.000 Kč s příslušenstvím a písemné omluvy, eventuálně aby konstatoval, že došlo k porušení základního práva na informace v průběhu správního řízení o jeho žádosti o informace z 14. 12. 2005 u Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha II a u Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, porušením povinnosti vydat rozhodnutí (učinit úkon) v zákonné lhůtě, a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 2.400 Kč. Usnesením ze dne 23.
2. 2017, č. j. 10 C 20/2012-346, Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobcův návrh na vydání opravného usnesení týkajícího se specifikace příslušenství částky 55.000 Kč. Usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 10 C 20/2012-347, Obvodní soud pro Prahu 7 vyzval žalobce, aby odvolání proti rozsudku ze dne 20. 12. 2016, č. j. 10 C 20/2012-337, ve stanovené lhůtě doplnil o náležitosti uvedené v § 205 občanského soudního řádu a poučil ho o následku nevyhovění výzvě. Žalobce na výzvu nereagoval. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.
10. 2017, č. j. 25 Co 313, 314/2017-375, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 2. 2017, č. j. 10 C 20/2012-346 (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2016, č. j. 10 C 20/2012-337 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III). Usnesením ze dne 19. 2. 2020, č. j. 25 Co 313, 314/2017-469, Městský soud v Praze zamítl žalobu pro zmatečnost, jíž žalobce napadl výroky II a III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.
10. 2017, č. j. 25 Co 313, 314/2017-375, a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 4 Co 94/2020-490, shora uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že odvolání žalobce neobsahovalo žádný odvolací důvod, resp. postrádalo konkrétní vymezení toho, v čem je spatřována nesprávnost rozsudku, a proto nezbylo než je jako neprojednatelné odmítnout (§ 43 odst. 2, § 211 občanského soudního řádu).
Doplnil, že podání z 6. 2. 2017 je jednak odvoláním proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2016, č. j. 10 C 20/2012-337, a současně návrhem na postup podle § 164 občanského soudního řádu; snahu žalobce, aby jeho výslovný návrh na opravu rozhodnutí byl považován za řádně uplatněný odvolací důvod, označil jako účelovou, neboť „projev vůle žalobce vtělený do jeho podání ze dne 6. 2. 2017 nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co žalobce tímto podáním při jeho vyhotovení sledoval.“ Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Předložil-li žalobce k dovolacímu přezkumu „otázku splnění náležitostí odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, otázku dostatečného uvedení a vymezení odvolacího důvodu majícího vztah k věci a z toho vyplývající otázku věcné projednatelnosti odvolání,“ a „otázku nápravy jiné vady řízení spočívající v neurčitém výroku rozsudku pouze v řízení o opravném prostředku (odvolání), nikoli postupem podle § 164 nebo § 166 o.
s. ř.,“ při jejichž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi procesního skutkového stavu odlišné od zjištění a
závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno, konkrétně na vlastním výkladu podání z 6. 2. 2017. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného procesního stavu, a přisuzuje odvolacímu soudu závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce nekonkretizoval žádný odvolací důvod. V odvolání žalobce uvedl: „Odvolání podávám z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o.
s. ř., neboť řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ V dalším odstavci pak upozornil na neurčitost a nesrozumitelnost výroku I rozsudku, navrhl jeho opravu a sdělil, že odvolání doplní do patnácti dnů.
Oproti tomu žalobce v dovolání prosazuje, že jeho odvolání je „stručně odůvodněné poukazem na to, že řízení je postiženo vadou podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť zamítavý výrok ohledně částky 55.000 Kč s příslušenstvím je neurčitý,“ či že „jinou vadu řízení výslovně uvedl jako odvolací důvod.“ Jestliže žalobce odvolání – byť stručně – neodůvodnil, není tvrzený předpoklad přípustnosti dán.
Otázka „požadavků na řádnou precizaci výroku soudního rozhodnutí, a to i v případě zamítavého výroku, a s tím související otázku jiné vady řízení,“ která podle názoru žalobce nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, přípustnost dovolání není s to založit; na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu