33 Cdo 3376/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně JEŠTĚDSKÉ SPORTOVNÍ, s. r. o., se sídlem v Liberci 1, Tržní náměstí
1338, zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci 2,
Chrastavská 188/27, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Martinem
Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 273/30, o zaplacení
částky 267.640,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 22 C 103/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 17. května 2011, č. j. 29 Co
85/2011-212, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne
17. května 2011, č. j. 29 Co 85/2011-212, v částech, jimiž byl změněn rozsudek
Okresního soudu v Liberci ze dne 22. září 2010, č. j. 22 C 103/2000-185, tak,
že se zamítá žaloba o zaplacení částky 180.205,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od
22. 9. 1998 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a věc
se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočce v Liberci k
dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v
Liberci ze dne 17. května 2011, č. j. 29 Co 85/2011-212, se v části, jíž byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. září 2010, č. j. 22 C
103/2000-185, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 87.435,- Kč s 18%
úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení, zamítá.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. září 2010, č. j. 22 C 103/2000-185, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni částku 267.640,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% od 22.
9. 1998 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 179.502,50 Kč
(kapitalizovaných úroků z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za
prokázané, že žalovaný dne 16. 3. 2004 uzavřel s Klubem českých turistů smlouvu
o nájmu restaurace a turistické chaty Pláně pod Ještědem. S předchozím nájemcem
O. P. se žalovaný dohodl, že od něj převezme koks, suroviny a další zboží nutné
k provozu chaty za částku 87.435,- Kč. Tento závazek na základě dohody mezi
účastníky řízení za žalovaného splnila žalobkyně, neboť žalovaný neměl finanční
prostředky k provozování chaty. Z tohoto důvodu uzavřeli účastníci řízení dne
30. 12. 1994 smlouvu o sdružení k podnikání v oblasti restaurační a ubytovací
činnosti chaty Pláně pod Ještědem, žalobkyně jako „nájemce a provozovatel“ a
žalovaný jako „provozní“. Podmínkou uzavření smlouvy byla úhrada předchozích
závazků žalovaného žalobkyní s tím, že se žalovaný zavázal prostředky, které za
něho žalobkyně zaplatí, vrátit. Žalobkyně za žalovaného zaplatila do konce roku
1994 dodávku koksu ve výši 85.333,50 Kč, ke konci roku 1994 náklady spojené s
dodávkami zboží za 79.962,- Kč a dále 15.000,- Kč za pronájem vozidla. Na tomto
skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že vztah mezi účastníky řízení
je vztahem mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přestože k naplnění smlouvy o
sdružení nedošlo a účastníci podle ní nepostupovali. Vzhledem k
obchodněprávnímu charakteru závazkového vztahu neshledal soud prvního stupně
důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť podle § 397 obch. zák. je
promlčecí doba čtyřletá, přičemž k plnění za žalovaného došlo v listopadu a
prosinci 1994; žaloba byla podána 21. 9. 1998. Jestliže soud prvního stupně
zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 1. 1995 do 21. 9. 1998
ve výši 179.502,50 Kč, stalo se tak proto, že žalobkyně neprokázala, od kterého
okamžiku byl žalovaný v prodlení; úrok z prodlení jí přiznal ode dne
následujícího po dni, kdy bylo řízení zahájeno (§ 369 odst. 1 a § 502 obch.
zák.).
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. května
2011, č. j. 29 Co 85/2011-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 267.640,50 Kč s 18% úrokem
z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl ke
vznesené námitce promlčení. Podmínkou toho, aby bylo možno právní vztah
účastníků řízení definovat jako vztah obchodněprávní podle § 261 odst. 1 obch. zák., by muselo jít o vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé, s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti;
podle § 261 odst. 5 obch. zák. při použití této části zákona je podle odst. 1 a
2 rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Přestože oba
účastníci byli v rozhodné době podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák.,
jen z toho nelze bez dalšího dovodit, že právní vztah, na jehož základě
žalobkyně poskytla za žalovaného plnění třetím osobám před účinností smlouvy o
sdružení, měl charakter obchodněprávního vztahu. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. nemusí jít jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje předmět podnikání
podnikatelů, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí. Odvolací
soud akcentoval, že úhrada závazku žalovaného byla z jeho strany podmínkou
uzavření smlouvy o sdružení. V době, kdy za něj bylo plněno, se zavázal peníze
žalobkyni uhradit z tržby za vánoční a novoroční akce z přelomu let 1994/1995,
tedy ze zisku, jehož měl dosáhnout ještě před započetím společného podnikání
(nikoliv ze zisku ze společného podnikání), když smlouva o sdružení uzavřená
31. 12. 1994 měla nabýt účinnosti 1. 1. 1995, což se však fakticky nestalo. Za
těchto okolností plnění žalobkyně nesouviselo se společným podnikáním, navíc
žalobkyně finanční prostředky sice vynaložila, avšak neměla v předmětu
podnikání poskytování půjček. Fakticky tedy mezi účastníky šlo o nepojmenovanou
smlouvu podle § 51 obč. zák. obsahově nejbližší smlouvě o půjčce, která
okrajově souvisela se zamýšleným společným podnikáním. Na podporu svého názoru
odvolací soud poukázal na to, že až do účinnosti novely obchodního zákoníku,
provedené zákonem č. 370/2000 Sb., jíž došlo ke změně § 261 odst. 6 obch. zák.,
se smlouvy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neupravené v
hlavě II. této části zákona a upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku,
řídily pouze ustanoveními občanského zákoníku, přičemž pojem „smlouvy“ v tomto
pojetí je nutno vykládat tak, že jde o celý vztah smlouvou založený. Na vztah
účastníků tak dopadá ustanovení § 51, § 657 a násl. obč. zák. a též § 101 obč. zák., podle něhož pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Poněvadž
ujednání o splatnosti dluhu je neurčité, aplikoval odvolací soud § 563 obč. zák. s tím, že dlužník byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl
věřitelem o splnění požádán. Promlčecí doba tak započala běžet dnem
následujícím poté, kdy dluh vnikl, a věřitel mohl již následujícího dne po
vzniku dluhu vyvolat splatnost, tedy svoje právo vykonat. Jelikož částku
87.435,- Kč žalobkyně zaplatila ve třech splátkách, poslední dne 2. 2.
1995,
částku 15.000,- Kč „nejpozději“ počátkem roku 1995, částku 79.962,- Kč 19. 12. 1994, částku za dodaný koks 22. 1. 1995, vše tedy nejpozději v prvním čtvrtletí
roku 1995, uplynula tříletá promlčecí lhůta nejpozději 31. 3. 1998, a proto
byla-li žaloba u soudu podána až 21. 9. 1998, je právo žalobkyně na zaplacení
sporné částky promlčeno.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc všechny dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. v prvé řadě namítá, že odvolací
soud ve věci jednal dne 10. 5. 2011 a rozsudek vyhlásil 17. 5. 2011, ačkoli
právní zástupce žalobkyně již 20. 4. 2011 žádal o odročení jednání nařízeného
na 10. 5. 2011 pro kolizi s jinou věcí, v níž se musel v rámci nutné obhajoby
účastnit jednání u Vrchního soudu v Praze bez možnosti zajištění substituce. Dále vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Za chybné považuje závěry o občanskoprávním charakteru
závazkového vztahu účastníků založeného úhradou dluhů žalovaného a s ním
spojenou obecnou tříletou promlčecí dobou. Připomíná, že účastníci řízení se
chovali jako podnikatelské subjekty, neboť jejich úkony směřovaly ke společné
činnosti předpokládané smlouvou o sdružení, přičemž podmínkou žalovaného pro
její zahájení byla úhrada jeho dluhů. Obchodněprávnímu charakteru nasvědčuje
čl. VII. smlouvy ze dne 30. 12. 1994, v němž si účastnici dohodli, že se ve
vzájemných vztazích budou řídit obchodním zákoníkem. Přestože smlouva měla být
účinná od 1. 1. 1995, je z ní zřejmé, že se účastníci jako podnikatelé chovali
vůči sobě již před tímto datem; majetkový prospěch, který žalovaný na její úkor
získal, tak vznikl na základě vztahu, který odpovídá § 261 obch. zák., neboť je
ze všech okolností zřejmé, že se týkal společné podnikatelské činnosti. Žalobkyně není srozuměna ani s právním závěrem, podle něhož plnění, které
žalobkyně za žalovaného poskytla, představovalo jakousi půjčku. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001,
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, dovolatelka otevřela dovolacímu přezkumu řešení otázky, který právní
předpis je nutno použít při posouzení důvodnosti námitky promlčení práva na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zda se promlčení tohoto práva má
řídit obchodním či občanským zákoníkem. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá,
že účastníci řízení plánovali společné provozování turistické chaty Pláně pod
Ještědem. Tuto chatu do 31. 3. 1994 provozoval nájemce O. P., po němž v nájmu
pokračoval žalovaný. Vlastníkem chaty v té době byl Český svaz turistů. Zboží a
otop, které při skončení nájmu O. P. v chatě zanechal, přenechal žalovanému a
dohodl se s ním na ceně, kterou mu za to žalovaný zaplatí. Společné podnikání
účastníků řízení bylo vyvoláno skutečností, že žalovaný neměl dostatek peněz k
provozování chaty.
Z tohoto důvodu se dohodli, že dluh vůči O. P. uhradí
žalobkyně, o čemž svědčí listina označená jako „Převzetí dluhu“ a vyhotovená
dne 7. 12. 1994, jejímž obsahem je prohlášení jednatelů žalující společnosti
Ing. M. K. a J. Š., že Ještědská sportovní společnost s. r. o. přebírá finanční
závazek žalovaného vůči O. P. ve výši 87.435,- Kč, představující částku za
převzetí věcí umístěných v turistické chatě při předávání objektu novému
nájemci. Žalobkyně se zavázala k převodu peněz na účet O. P. u Agrobanky
Liberec č. ú. 589132-574 a byl dohodnut splátkový harmonogram, podle něhož
zaplatí do 9. 12. 1994 částku 25.000,- Kč, do 31. 12. 1994 částku 30.000,- Kč a
do 31. 1. 1995 částku 32.435,- Kč. Z objednávky ze dne 22. 11. 1994 se podává,
že žalobkyně objednala u dodavatele KUP Liberec dodávku koksu s tím, že faktura
má být zaslána do sídla žalobkyně a zboží složeno v turistické chatě Pláně pod
Ještědem. Dne 23. 11. 1994 vystavila společnost KUP Liberec žalobkyni fakturu
č. 941164 za dodávku koksu do chaty Pláně pod Ještědem, znějící na částku
85.333,50 Kč se splatností 7. 12. 1994. Z prodejky č. 19404863 ze dne 3. 12. 1994 se podává, že společnost V. A. H. k. s. se sídlem v Liberci prodala
kupujícímu „Chata Pláně“ blíže specifikovaný alkohol v hodnotě 77.022,- Kč, s
PVC zálohami a lahvemi za částku 79.962,- Kč. Na prodejce je připojeno razítko
prodávajícího s podpisem a razítko „Jaroslav Havlík, TCH Pláně p. Ještědem,
46351 Světlá p. Ještědem, č. ú. 2429036-574/0600, IČO: 49897381, č. tel. 048/485394“. Fakturou č. 19412016 ze dne 6. 12. 1994 znějící na částku 79.962,-
Kč vyúčtovala společnost V. A. H. k. s. žalobkyni dodávku alkoholu podle
prodejky č. 19404863. Dohodou uzavřenou dne 20. 12. 1994 si žalobkyně vypůjčila
od O. P. vozidlo UAZ 452/A za částku 15.000,- Kč a zavázala se zaplatit zálohu
ve výši 6.000,- Kč do 31. 12. 1994. Dne 30. 12. 1994 uzavřeli účastníci řízení
smlouvu o sdružení podle § 829 obč. zák., jehož účelem mělo být společné
provozování turistické chaty Pláně pod Ještědem od 1. 1. 1995 na dobu
neurčitou. V čl. VII. smlouvy její účastníci deklarovali, že podle § 262 obch. zák. se jejich vztahy ze společné činnosti budou řídit obchodním zákoníkem. Žalovaný v té době disponoval živnostenským listem vystaveným Úřadem města
Liberce – živnostenským oborem ze dne 14. 2. 1994, č. j. 06/9984/94/F/VO, pro
předmět podnikání „ubytování v turistické chatě“, a koncesní listinou vydanou
Okresním úřadem v Liberci, Okresním živnostenským úřadem Liberec, dne 25. 2. 1994, č. j. 00/12699/94/F/Ld, pro předmět podnikání „hostinská činnost“. Žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku pod sp. zn. C 4030 u Krajského
soudu v Ústí nad Labem dne 28. prosince 1992, přičemž jejím předmětem podnikání
bylo (mimo jiné) provozování ubytovny a hostinská činnost. V rovině právního posouzení věci je pro vyřešení otázky promlčení práva na
zaplacení dílčích finančních částek rozhodující závěr o právní povaze vztahu, v
jehož rámci došlo k plnění žalobkyně. Z níže uvedených důvodů zaplacení dluhu
žalovaného O. P.
a zakoupení zboží, otopu a úhrada pronájmu vozidla mají
odlišný právní režim, a proto je nutno otázku promlčení řešit parciálně. Podle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění
účinném do 30. 6. 1995 (dále jen „obch. zák.“), tato část zákona upravuje
závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha
účastníků při vzniku závazkového vztahu (odst. 5). Podle § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky. Podle § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči
dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však
přímé právo nevznikne. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odst. 2). Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám. Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv,
jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností
uvedených v zákoně. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již dlouhodobě jednotná v názoru,
že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v
jiném zákoně, např. v občanském zákoníku. Je tomu tak proto, že obchodní
zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě
jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. § 261 odst. 2 obch. zák.), vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku,
nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní (srovnej rozsudek velkého senátu
obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143). Pro řešení
otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se řídí právní
úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především
povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním, tzn. zda majetkový
prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým
pojetím odpovídá § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. Obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408 kogentní a
ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné
obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 obch. zák.), je
v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského
zákoníku o promlčení (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83).
Ve výše již citovaném rozsudku velkého senátu
obchodního kolegia pak Nejvyšší soud uzavřel - zabývaje se promlčením
obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
plnění z právního důvodu, který odpadl - že právní úprava promlčení v obchodním
zákoníku má komplexní povahu, a že ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník
výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo
na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy
občanského zákoníku (§ 107 obč. zák.), nýbrž pouze to, že tyto otázky je
zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle
jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku
předpisem zvláštním, což platí i pro § 397 obch. zák. v poměru k § 107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním
zákoníku; podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001, platí, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba
čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Nutno předeslat, že v usnesení ze dne 30. září 2004, sp. zn. 32 Odo
930/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že závazkový vztah účastníků smlouvy o
sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. je vzhledem k okolnostem jeho vzniku a
povaze stran (všichni tři účastníci smlouvy o sdružení byli podnikateli ve
smyslu § 2 odst. 2 obch. zák.) vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti
účastníků a z procesního hlediska tudíž šlo o věc obchodní. V souzené věci v době, kdy žalobkyně poskytovala sporná plnění, byli oba
účastníci řízení podnikateli podle § 2 odst. 2 obch. zák. Se zřetelem k obsahu
smlouvy o sdružení ze dne 30. 12. 1994 hodlali společně podnikat při
provozování turistické chaty Pláně pod Ještědem od 1. 1. 1995. Je nesporné, že
žalovaný neměl dostatek finančních prostředků k zajištění provozu chaty v
zimním období 1994 – 1995, a tak žalobkyně, pro potřebu budoucího dohodnutého
společného podnikání, zakoupila (a nechala na chatu dovést) koks a alkohol. K
zajištění běžného provozu a dostupnosti pronajala žalobkyně pro žalovaného
terénní vozidlo UAZ od O. P., jemuž také zaplatila nájemné. Těmito plněními
měly být vytvořeny předpoklady budoucího společného podnikání (smlouva o
sdružení byla uzavřena až následně) a znamená to, že je žalobkyně poskytovala,
ač k tomu neměla (dosud) žádný právní důvod. Plnění, které žalovaný tak od
žalobkyně získal, je povinen vrátit jako plnění, jež bylo získáno bez právního
důvodu. Se zřetelem ke všem shora uvedeným okolnostem je tak nepochybné, že
bezdůvodné obohacení žalovaného získané formou zboží a zaplaceného nájemného
vozidla vzniklo v souvislosti s podnikatelskou činností obou účastníků řízení a
právo na jeho vydání se tak promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle § 397
obch. zák.
Závěr odvolacího soudu o občanskoprávním charakteru tohoto vztahu, a
s tím spojený úsudek o délce a počátku běhu tříleté promlčecí době, není
správný a dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v rozsahu částky 180.205,50 Kč s 18%
úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Shora uvedené závěry ovšem nelze vztáhnout na pohledávku ve výši 87.435,- Kč. Jestliže zakoupení zásob zboží a topiva včetně úhrady nájemného dopravního
prostředku jednoznačně směřovalo k zajištění budoucího (předpokládaného)
společného podnikání v rámci sdružení, pak úhrada existujícího dluhu žalovaného
takovou povahu neměla. Jakkoli dluh za věci zanechané původním nájemcem chaty
O. P. souvisel s podnikatelskou činností žalovaného, pak tuto souvislost - ani
v širším slova smyslu - s podnikatelskou činností žalobkyně již nemá. Dohoda
účastníků řízení, že žalobkyně za žalovaného zaplatí jeho dluh, který měl po
právu splnit sám, mezi nimi založila závazkový vztah (§ 534 obč. zák.), který
byl právním důvodem plnění žalobkyně třetí osobě. Uvedený dluh vznikl v
souvislosti se zahájením samostatného podnikání žalovaného a neměl žádnou
souvislost (na rozdíl od pořizování zásob zboží a pronájmu vozidla) s budoucím
společným podnikáním účastníků řízení. Z toho rezultuje závěr, že v tomto
rozsahu právní vztah bezdůvodného obohacení vznikl mimo rámec podnikatelské
činnosti účastníků řízení a jde o občanskoprávní vztah, na který dopadá
ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Jestliže žalobkyně uhradila za
žalovaného dluh ve výši 87.435,- Kč ve třech splátkách, poslední dne 2. 2.
1995, přičemž žaloba byla podána až dne 21. 9. 1998, je právní posouzení věci
odvolacím soudem o důvodnosti námitky promlčení v této části žalobního
požadavku správné.
Se zřetelem k důvodům, pro které byl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky
180.295,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení, byla bez významu výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, založená na tom, že
odvolací soud přes žádost advokáta žalobkyně nepřeložil jednání nařízené na den
10. 5. 2011 na jiný termín z důvodu kolize tohoto jednání s veřejným zasedáním
v trestní věci. Tímto dovolacím důvodem se ovšem Nejvyšší soud musel zabývat ve
vztahu k pohledávce ve výši 87.435,- Kč.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitkou, že jí odvolací soud odňal možnost jednat před soudem, neboť přes
žádost jejího advokáta o přeložení jednání před odvolacím soudem dne 10. 5.
2011 pro kolizi s jednáním u Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 32/2011, ve
věci jednal, uplatnila žalobkyně zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. se rozumí
takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
těch práv, která mu občanský soudní řád přiznává. O vadu podle citovaného
ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními
předpisy) a jestliže se projevil v průběhu řízení. Za odnětí možnosti jednat
před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému
soudnímu řádu.
Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla
projednána v účastníkově přítomnosti, vyplývající z článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. To však neznamená, že by soud nemohl jednat a
rozhodnout bez této přítomnosti. Ustanovení § 115 o. s. ř. ukládá, aby,
nestanoví-li zákon jinak, soud nařídil k projednání věci jednání, k němuž
předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání
musí být účastníkům doručena tak, aby měli dostatek času k přípravě. Podle
ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. (které podle § 211 o. s. ř. přiměřeně platí i
pro řízení odvolací) soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní.
Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého
důvodu o odročení, může soud věc projednat v jeho nepřítomnosti; přihlédne
přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně
k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho
nepřítomnosti. Projedná-li však soud v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o.
s. ř. věc v nepřítomnosti účastníka, trpí řízení vadou.
Z obsahu spisu se podává, že dne 12. 4. 2011 bylo zástupci žalobkyně doručeno
předvolání k jednání odvolacího soudu nařízenému na 10. 5. 2011 v 9,30 hodin.
Podáním ze dne 20. 4. 2011, došlým odvolacímu soudu téhož dne, požádal zástupce
žalobkyně o odročení jednání, jelikož na den 10. 5. 2011 obdržel jako obhájce
předvolání na veřejné zasedání k Vrchnímu soudu v Praze ve věci sp. zn. 10 To
32/2011. Předvolání k tomuto kolidujícímu veřejnému zasedání obdržel 20. 4.
2011. Předsedkyní senátu 29 Co JUDr. Jitkou Musilovou byl na žádosti dne 21. 4.
2011 vyznačen úřední záznam, že ve věci 29 Co 85/2011 bylo předvolání zástupci
doručeno 12. 4. 2011 a ve věci 10 To 32/2011 bylo předvolání vypraveno až 18.
4. 2011. K tomu připojila větu, že se žádosti o odročení nevyhovuje. Podáním ze
dne 9. 5. 2011 právní zástupce žalobkyně sdělil, že dosud nebyl informován o
tom, zda o jeho žádosti o odročení bylo rozhodnuto, a pro případ projednání
věci v odvolacím řízení navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako
věcně správného, akcentoval, že námitka promlčení není důvodná, neboť vztah
mezi účastníky řízení byl vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti a směřoval k naplnění dalších úkolů souvisejících s jejich podnikáním.
Jednání dne 10. 5. 2011 bylo odročeno na den 17. 5. 2011 za účelem vyhlášení
rozsudku.
Je-li účastník zastoupen (§ 24 o. s. ř.), vykonává svá procesní práva a
povinnosti prostřednictvím zástupce. Z úpravy jeho procesního postavení
vyplývá, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu § 229
odst. 3 o. s. ř. i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc
v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho
osobě) požádal o odročení jednání. Důležitým důvodem může být i kolize s účastí
zástupce u jiného soudního jednání, nelze-li na účastníku spravedlivě žádat,
aby si zvolil zástupce jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února
1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 8,
ročník 1998, pod pořadovým číslem 62).
Při posuzování zmatečnosti nelze přehlédnout časový sled událostí, kdy advokátu
žalobkyně bylo nejprve (12. 4. 2011) doručeno předvolání k jednání na den 10.
5. 2001 ve věci sporu s žalovaným a až dne 20. 4. 2011 vyrozumění o konání
veřejného zasedání ve věci 10 To 32/2011, přičemž důvod žádosti spočíval v tom,
že se mu nepodařilo v této trestní věci zajistit substituci a jeho klient s
jednáním v nepřítomnosti svého obhájce nesouhlasí. Odvolací soud za tohoto
stavu nezatížil řízení zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř., pokud ve věci
jednal. Důvody, jimiž právní zástupce žalobkyně odůvodnil svou žádost o
přeložení jednání nelze považovat za důležité, neboť nastaly až poté, co byl
vyrozuměn o termínu jednání ve sporu s žalovaným, navíc jde o běžnou situaci,
kdy advokátovi kolidují jednání (ať již v trestních nebo civilních věcech), kde
- není-li mimořádných okolností - platí, že si advokát nemůže vybírat, o
přeložení kterého jednání požádá, nýbrž jím má být zpravidla to, k němuž byl
předvolán později. V podání ze dne 9. 5. 2011, v němž se dotazuje na výsledek
své žádosti o odročení, svůj požadavek neopakuje a obsahově je srozuměn s tím,
že jednání proběhne v jeho nepřítomnosti. Opakuje přitom svou argumentaci
ohledně nedůvodnosti námitky promlčení a důvody, na nichž založil soud prvního
stupně své rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nebyl tudíž naplněn.
Nejvyššímu soudu nezbylo než podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. její dovolání směřující proti měnícímu výroku o částce 87.435,- Kč s 18%
úrokem z prodlení od 22. 9. 1998 do zaplacení zamítnout.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr.
Václav Duda, v. r.
předseda senátu