ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobců a) J. M., a b) V. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému M.
E., zastoupenému, jako obecným zmocněncem,
o zaplacení částky 115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Šumperku pod sp. zn. 15 C 147/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2007, č. j. 40 Co
1679/2006-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2007, č.
j. 40 Co 1679/2006-90, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
prosince 2003, č. j. 15 C 147/2003-30, uložil žalovanému, aby do tří dnů od
právní moci rozsudku zaplatil každému ze žalobců částku 57.500,- Kč s 19%
úrokem
z prodlení od 1. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobci jako účastníci sdružení předali dne 4. 4. 1996 otci
žalovaného S. E. jako zástupci žalovaného částku 100.000,- Kč představující
zálohu na výrobu paletových přířezů; otec žalovaného, jak bylo posléze zjištěno
v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno, však převzaté peníze použil k
jiným účelům. Jelikož k výrobě paletových přířezů nakonec nedošlo, byla mezi
žalobci a žalovaným, zastoupeným jeho otcem, uzavřena smlouva, podle níž bude
částka 100.000,- Kč považována za půjčku a bude vrácena do 31. 5. 1996 spolu s
další půjčenou částkou 5.000,- Kč a odměnou
za poskytnutí půjčky ve výši 10.000,- Kč. Celková částka 115.000,- Kč však
nebyla vrácena. K závěru, že S. E. jednal za žalovaného, dospěl soud prvního
stupně na základě výpovědi žalobce J. M., jeho výpovědi v rámci trestním řízení
vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 67/99 a také
na základě výpovědi S. E. jako obviněného v tomtéž trestním řízení.
K námitce žalovaného poukazujícího na rozpory ve výpovědi žalobce J. M.
nepřihlédl. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle
§ 657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Vyslovil přesvědčení, že provedené důkazy nevedou
k závěru o existenci právního vztahu mezi žalovaným jako zmocnitelem a S. E.
jako zmocněncem vzniklého na základě dohody o plné moci a tudíž ani k závěru o
existenci právních vztahů mezi žalovaným a žalobci, jež by byly důsledkem
právních úkonů S. E. jako jeho zmocněnce. Proto nemůže být žalovaný z těchto
právních úkonů zavázán a žaloba proti němu není důvodná.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 33 Odo 1377/2004-73,
rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 5. května 2004, č.
j. 40 Co 472/2004-51, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že
řízení
před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud vycházel z jiného
skutkového základu než soud prvního stupně, aniž podle § 213 odst. 2 o. s. ř.
zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, a
dovoláním napadené rozhodnutí vycházelo
ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, neboť při hodnocení důkazů odvolací soud pominul
skutečnosti, které vyšly v řízení najevo.
žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s výjimkou
těch, která „byla rozhodující pro úsudek soudu prvního stupně, že S. E. jednal
za žalovaného“ uzavřel, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že žalovaný udělil
S. E. plnou moc k opakujícím se právním úkonům a v důsledku toho z jeho jednání
vznikly práva a povinnosti přímo žalovanému.
V dovolání, jehož přípustnost opírají žalobci o § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.
s. ř., tedy namítají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Posledně uvedený dovolací
důvod spojují se závěrem odvolacího soudu, že S. E. v důsledku neexistence
dohody o plné moci nezastupoval při jednáních s žalobci žalovaného. Toto
zjištění odporuje provedeným důkazům – zprávě Lesů města Š. s. r. o., výpovědím
svědků Ing. F. P. a A. S., výpovědi žalobce J. M. i výpovědi Svatopluka E.
učiněné v trestním řízení vedeném proti němu v konfrontaci s jeho svědeckou
výpovědí v tomto řízení. Zdůrazňují, že S. E. nejen vůči nim, ale
i ve vztahu k jiným obchodním partnerům žalovaného vystupoval jeho jménem.
První společný obchodní případ spočívající v dodávce paletových přířezů, jenž
se uskutečnil na základě objednávky ze dne 20. 2. 1996, dojednal S. E.,
vystupoval přitom jako výkonný pracovník firmy žalovaného; dodávka tohoto zboží
byla žalovaným vyfakturována pod hlavičkou EM H. pod č. 96013 částkou 105.632,-
Kč, kterou žalobci zaplatili v hotovosti k rukám S. E. S tím koresponduje jeho
výpověď v trestním řízení sp. zn. 4 T 67/99. O existenci zástupčího vztahu mezi
žalovaným a S. E. svědčí i listinné důkazy vztahující se k projednávané věci,
neboť potvrzení o převzetí zálohy ze dne 4. 4. 1996 je opatřeno firemním
razítkem žalovaného „EM H., pilařská výroba, doprava E. M.“. Shodné náležitosti
obsahuje i následná dohoda o půjčce ze dne 30. 4. 1996. Pro závěr, že zálohu na
výrobu paletových přířezů převzal S. E. pro žalovaného, svědčí okolnost, že
část z ní byla použita na úhradu mezd zaměstnanců žalovaného, kteroužto
okolnost odvolací soud nepovažoval bez bližšího vysvětlení za důležitou. Jak
vyplývá z výpovědi svědka Ing. H. učiněné v průběhu trestního řízení (viz str.
300) dne 9. 4. 1996 zaplatil S. E. za žalovaného zálohu (25.000,- Kč)
na dodávku dřeva od H. lesní a. s. a svůj dluh vůči této firmě (35.000,- Kč),
přičemž jako plátce je v účetním dokladu uvedena firma žalovaného. Z potvrzení
společnosti Lesy města Š. s. r. o. vyplývá, že v období od 1. 1. 1996
do 30. 4. 1996 docházelo mezi touto společností a žalovaným k mnoha obchodním
případům, které jménem žalovaného dojednával S. E. Ve prospěch opačného závěru,
než jaký v otázce zastupování žalovaného přijal odvolací soud, svědčí i další
důkazy provedené v trestním řízení sp. zn. 4 T 67/99, zejména výpověď
Ing. F. P. (st. 320 a násl.), objednávka č. 14 (str. 339) z nichž vyplývá, že
S. E. pro žalovaného zajišťoval dodávku výrobního materiálu. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobci spatřují ve
skutečnosti, že v rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř. se odvolací soud necítil být
vázán skutkovou větou pod bodem 4. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne
12. října 1999, č. j. 4 T 67/99-599, jejíž součástí je skutkový závěr, že S. E.
dne 4. 4. 1996 převzal zálohu ve výši 100.000,- Kč „pod hlavičkou firmy EM H.
M. E., což je firma jeho syna M. E.“ a že část této zálohy ve výši 20.000,- Kč
byla použita na mzdy zaměstnanců firmy žalovaného; s přihlédnutím ke shora
uvedenému nemohl odvolací soud o těchto otázkách přijmout odlišný závěr.
Jelikož nemohli s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět o překročení
zmocnění S. E., popř. že jedná bez plné moci, jeho jednání žalovaného zavazuje.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět, měl jim požadované
plnění přiznat z titulu náhrady škody.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z
obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými
dovolacími důvody, jak je žalobci obsahově vymezili, a dospěl k závěru, že
jejich dovolání je opodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly
za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku
1, pod č. C 8).
Pro vyřešení otázky, zda z právních úkonů S. E. vznikla žalovanému nejen práva,
ale zejména povinnosti, bylo stěžejní zjištění, zda
při jednáních s žalobci jednal za žalovaného.
Odvolací soud při formulaci skutkového závěru, že nebyla prokázána existence
právního vztahu mezi žalovaným a S. E., na jehož základě jej mohl platně
zavazovat, vyšel z hodnocení výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi S. E.
Výpovědi svědka uvěřil, přestože v podstatných částech odporovala údajům
obsaženým v protokolech o jeho výpovědi ve věci vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 4 T 67/99. S vědomím těchto rozporů odvolací soud k
výpovědi, kterou svědek učinil v rámci trestního řízení, nepřihlédl; S. E.
totiž jako obviněný a následně jako obžalovaný se mohl v tomto řízení hájit
takovým způsobem, jaký uznal za vhodný, tedy mohl i lhát. Přestože z potvrzení
společnosti Lesy města Š., s. r. o. ze dne 11. 4. 2007 vyplývá, že S. E. v
období
od 1. 11. 1996 do 30. 4. 1996 dojednal několik obchodních případů pro firmu
žalovaného a že obdobně bylo postupováno i v jiných obchodních věcech firmy
žalovaného podle výpovědí svědků Ing. H., Ing. P. a A. S., nejsou podle
odvolacího soudu tyto důkazy způsobilé prokázat existenci dohody o plné moci
mezi žalovaným a S. E. Pominul (nehodnotil) přitom, že z protokolu o výslechu
svědka Ing. M. H. ze dne 16. 4. 1999, zachyceném ve spise Okresního soudu v
Šumperku sp. zn. 4 T 67/99, vyplývá, že dne 9. 4. 1996 přijal
od S. E. oproti potvrzení vystavenému ve prospěch firmy žalovaného zálohu na
nákup dřeva ve výši 25.000,- Kč. Z výpovědi svědka Ing. F. P. ze dne 17. 11.
1998 (tamtéž) se podává, že v červnu 1995 u něj S. E. objednal dodávku dřeva a
na otázku, proč je v jejím záhlaví jméno „M. E.“ a v dolní části razítko a
podpis „S. E.“, se mu dostalo odpovědi, že jde
o rodinnou firmu a že dělá nákupy dřeva pro svého syna M. E. Svědek
Ing. P. rovněž vypověděl, že poté, co zjistil, že za dodávky dřeva nebylo
zaplaceno, „navštívil S. E. osobně na jeho provozovně, seděli v jeho kanceláři
v Š., byla to taková buňka na skládce silnic, byl přítomen i jeho syn M., jeho
nějaká účetní (…). Probrali jsme neuhrazené faktury a pan E. a to M. i S. tyto
faktury odsouhlasili a starý E. vysvětloval, že peníze nejsou, že se platba
opožďuje“. Svědek potvrdil, že M. E. vždy věděl
o odběrech dřeva, které pod hlavičkou jeho firmy obstarával S. E., neboť s ním
vždy „dojednával odsouhlasení těch faktur a dodávek“. Odvolací soud rovněž
nepřihlédl k obsahu zprávy společnosti Lesy města Š., s. r. o. ze dne 11. 4.
2007, podle které v období od 1. 1. 1996 do 30. 4. 1996 jednotlivé dodávky
dřevní hmoty byly dojednávány se S. E. jako zástupcem firmy žalovaného, přičemž
žalovaný podepisoval dodací listy a dodávky mu byly i fakturovány. Z pohledu
těchto (opomenutých) skutečností je evidentní, že S. E. běžně v obchodních
vztazích žalovaného vystupoval jako jeho zástupce a že ke sporným listinám
zavazujícím žalovaného (tj. objednávce řeziva ze dne 4. 4. 1996 a smlouvě ze
dne
30. 4. 1996) připojil nejen svůj podpis (v případě smlouvy ze dne 30. 4. 1996 s
dodatkem že jde o zastoupení – „v. z.“), ale taktéž razítko jeho firmy, jehož
pravost v řízení nebyla zpochybněna. Dovolací soud, na rozdíl od odvolacího
soudu má tak zato, že výpověď žalobce J. M., že již při prvním obchodním
případu byl žalovaným ujištěn, že S. E. jedná ve vztahu k žalobci jeho jménem,
není „osamocena“, nýbrž zapadá do rámce skutkových zjištění, učiněných ze shora
uvedených důkazů. Odvolací soud nehodnotil obsah protokolu o výpovědi S. E.
(čl. 26-29 a čl. 531) ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, tak jak
ukládá § 132 o. s. ř. Důkazy má soud hodnotit podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v § 132 o. s. ř vyjádřena, proto
neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý
důkazní prostředek listina (protokol
o výpovědi) jen proto, že zachycuje výpověď obviněného (popř. obžalovaného) s
odůvodněním, že v trestním řízení lhal, aby pro sebe přivodil příznivější
rozhodnutí. Protokol o výslechu obviněného [§ 95 zák. č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu, dále jen
„tr. ř.“], popř. protokol o hlavním líčení zachycující výpověď obžalovaného (§
207 a násl. tr. ř.) je důkazním prostředkem, jako každý jiný, a musí být rovněž
hodnocen jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými
důkazy. Nelze pominout, že výpověď S. E. v trestním řízení neodporuje zjištěním
učiněným z dalších důkazů (kromě výpovědi žalovaného) a je s nimi v souladu;
naopak jeho nynější svědecká výpověď se diametrálně rozchází se shora uvedenými
důkazy pokud jde o údaje o způsobu jednání s obchodními partnery žalovaného a
tím, že žalovaný neměl výhrady vůči obchodním případům, které S. E. jeho jménem
dojednával.
Nutno připomenout, že na existenci dohody o plné moci (prokazující vnitřní
vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem), není-li pro právní úkon předepsaná
písemná forma, lze usuzovat jen nepřímo (např. z výslovného ujištění zmocnitele
nebo zmocněnce, že zmocněnec je oprávněn jednat za zmocnitele). V případě
písemně potvrzených smluv nebo objednávek je možno vztah zastoupení dovozovat z
označení účastníků smlouvy, označení objednatele (nebo půjčitele) v záhlaví
smlouvy či potvrzení, nebo ze zápatí takové listiny, je-li u podpisu
jednajícího uvedeno, že tak činí jako zástupce, popřípadě je-li u mechanického
prostředku nahrazujícího podpis (razítka) uvedeno jednoznačně odlišné jméno
jednajícího oproti označení v záhlaví a oběma zúčastněným je jasné, že
jednající dotčený právní úkon činí za někoho jiného.
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů
pominul podstatné skutečnosti, jež byly současně významné pro věc. Skutkový
stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení
důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy užit opodstatněně a jeho
prostřednictvím se žalobcům podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Protože zbývající výhrady dovolatelů byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu