USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (identifikační číslo 697 97 111), proti žalované K. K., zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 223/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2024, č. j. 15 Co 86/2024-139, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalobou městskému soudu doručenou dne 9. 9. 2022 se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 8 m2, parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 309 m2, parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 1437 m2, parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 119 m2 a parc. č. XY, ostatní plocha o výměře 268 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (dále jen „předmětné pozemky“) s tím, že příslušným s nimi hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Důvodem byl duplicitní zápis vlastnictví k předmětným pozemkům v příslušném katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně i žalované. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 19 C 223/2022-114, žalobě vyhověl a určil, že vlastnicí předmětných pozemků je žalobkyně (a příslušný s uvedenými pozemky hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), a žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 2 100 Kč. Rozsudkem citovaným v záhlaví Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně své vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyla na základě smlouvy o převodu nemovitostí ve znění jejího
Dodatku č. 1, uzavřených mezi její předchůdkyní, žalovanou a jejím otcem F.
V. Na základě stejného právního jednání žalovaná vlastnické právo pozbyla. Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila, navrhla jeho odmítnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Předmětné pozemky odpovídají pozemkům původní pozemkové evidence Pozemkového katastru parc. č. XY (v rozsahu 1 826 m2) a parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY pro XY.
Tyto byly ve spoluvlastnictví F. V. (id. ?) a žalované – dcery F. V. (id. ?). Právní předchůdkyně žalobkyně (Československý stát – Dopravně inženýrská organizace města Brna) uzavřela s F. V., nar. XY a žalovanou, jako ideálními spoluvlastníky a převodci, dne 5. 7. 1979 smlouvu o převodu nemovitostí (dále jen „Smlouva“), týkající se předmětných pozemků (ve vztahu k původní parc. č. XY šlo o výměru 1 130 m2). Převod byl úplatný (15 Kč za m2) a účelem byla výstavba komunikace XY I. st. Vzhledem k neexistenci potřebného geometrického plánu měla být výměra pozemků a výše náhrady upřesněna dodatkem ke Smlouvě; náhrada uvedená v této Smlouvě měla být převodcům vyplacena do dvou měsíců od jejího podpisu (čl.
II Smlouvy). Vlastnictví převáděných nemovitostí přešlo na nabyvatelku podpisem Smlouvy oběma stranami (čl. IV Smlouvy). Za převodce je Smlouva podepsána F. V. a žalovanou, za nabyvatelku je uveden Jaromír Šimoník, ředitel Dopravně inženýrské organizace (podpis chybí). Stejné strany následně dne 18. 7. 1989 uzavřely Dodatek č. 1, který je nedílnou součástí Smlouvy, jímž byl upřesněn její čl. II tak, že na základě geometrického plánu Střediska geodézie pro Brno-město ze dne 30. 3. 1987 (č. zakázky 026-923-142) se pro výstavbu Tramvaj Bystrc-I.
st. převádí namísto původních 1 130 m2 z parc.
č. XY nově 1 836 m2. Tím vznikl na straně nabyvatelky nedoplatek náhrady za pozemky ve výši 13 830 Kčs splatný do dvou měsíců od podpisu dodatku. Dodatek je za převodce podepsán F. V. i žalovanou, za nabyvatele příslušným pracovníkem Dopravně inženýrské organizace. Za předmětné pozemky byla F. V. a žalované ve dnech 11. 7. 1979 a 5. 10. 1989 poskytnuta sjednaná náhrada. Po smrti F. V. (XY) byly předmětné pozemky zahrnuty do dědického řízení a státní notářství Brno-město rozhodnutím ze dne 21. 8.
1990, č. j. 2 D 68/90, potvrdilo jejich přechod (id. ?) do vlastnictví dcery zůstavitele (žalované). Na základě tohoto rozhodnutí o dědictví byla žalovaná zapsána do katastru nemovitostí jako nyní již výhradní vlastnice pozemků. Podáním z 29. 1. 1993 uplatnila žalovaná u Pozemkového úřadu města Brna restituční nárok na vydání předmětných pozemků. V rozhodnutí ze dne 7. 12. 2006 (č. j. 575/93/8-RN) pozemkový úřad uvedl, že žalovaná vlastnicí daných pozemků není a nárok na náhradu podle zákona o půdě (č. 229/1991 Sb.) nemá; konstatoval, že Smlouva o převodu pozemků nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Prohlášením z 9. 12. 1998, podepsaným na Úřadu městské části Brno – Bystrc, žalovaná uznala platnost Smlouvy (včetně dodatku) a dala souhlas s jejím dodatečným zápisem do katastru nemovitostí. Podpis žalované na listině je úředně ověřen. Vlastnické právo žalobkyně bylo do katastru zapsáno na základě podání z 24. 10. 2002 (ohlášení příslušnosti hospodařit s majetkem státu opřené o Protokol o převzetí nemovitostí z 17. 9. 2002). Před tímto datem byly pozemky vedeny na listu vlastnictví č. XY v duplicitním vlastnictví České republiky (Okresní úřad Brno-venkov) a žalované.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a jeho přípustnost dovodila z domnělého odchýlení od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázek hmotného i procesního práva. Tvrdí, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její odvolací námitkou proti závěru soudu prvního stupně ohledně platnosti Smlouvy, který je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004; tím své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. Následně dovozuje, že se v dané otázce odvolací soud od citované judikatury odchýlil.
Nehledě na to, že uvedené námitky jsou protichůdné (buď se danou otázkou odvolací soud opomněl zabývat nebo se jí zabýval v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu), ani jedna z nich přípustnost dovolání nezakládá. Není pravdou, že by se otázkou platnosti Smlouvy odvolací soud nezabýval. Naopak, s hodnocením věci, jak je učinil soud prvního stupně, se zcela ztotožnil. Uvedl, že neobsahovala-li Smlouva podpis osoby jednající za kupující a současně nebyly převáděné pozemky dostatečně individualizovány, nemohlo tímto právním jednáním dojít k převodu vlastnického práva. Teprve uzavřením dodatku, který všechny zákonné náležitosti kupní smlouvy obsahoval, nabyla žalobkyně vlastnictví. Byl dostatečně určitě vymezen jak předmět koupě tak jednotlivé pozemky i kupní cena.
Dodatek ke Smlouvě podle odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně, ale v souvislosti s listinami, na které odkazuje (Smlouvu a geometrický plán). Co se týká tvrzeného odklonu odvolacího soudu od citovaného rozhodnutí, dle kterého neplatnost smlouvy nelze zhojit jejím dodatkem, dovolatelka přehlíží, že odvolací soud nevyslovil právní závěr, že uzavřením dodatku smlouvy došlo (zpětně) ke zhojení neplatně uzavřené smlouvy, ale konstatoval, že teprve dodatek představuje platně uzavřenou písemnou smlouvu o převodu nemovitostí, v níž strany odkázaly na obsah listin (Smlouvy a geometrického plánu).
Od citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se tak krajský soud neodchýlil. Žalovaná je přesvědčena, že měl být ustanoven znalec z oboru písmoznalectví a proveden důkaz jím vypracovaným posudkem, neboť z důkazů – čestných prohlášení žalované a H. R., protokolů o výsleších svědkyň H. R. a M. B. – závěr, že F. V. vlastnoručně podepsal Smlouvu i dodatek k ní nevyplývá; s ohledem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu jde o opomenutý důkaz. Uvedenou námitkou dovolatelka nevznáší žádnou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu stojí a s níž nesouhlasí, ale vytýká vadu řízení, která sama o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
I kdyby bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovými vadami stiženo, dovolací soud by k nim přihlédl pouze v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Stejná argumentace platí také ohledně námitky dovolatelky, že soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) opomněl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ohledně podpisu advokátky na doručence, jež má prokazovat doručení rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde o tzv. „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navrženém důkazu nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů důkaz neprovedl.
Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například též nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014).
V daném případě se soud prvního stupně s návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ve vztahu k podpisu F. V. na dodatku ke Smlouvě vypořádal v bodech 58 a 59 odůvodnění rozhodnutí a odvolací soud k jeho argumentaci zaujal postoj v bodech 13 a 14 dovoláním napadeného rozhodnutí. Ohledně návrhu na znalecký posudek týkající se podpisu advokátky na doručence dopisu je argumentace soudů uvedena v bodu 60 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a v bodu 15 dovoláním napadeného rozhodnutí.
O opomenuté důkazy tak v daném případě nešlo. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o.s.ř.
nelze úspěšně napadnout
hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211 o.s.ř.). Přípustnost dovolání tak nemůže
založit ani námitka, že z provedených důkazů (čestných prohlášení žalované a H. R., protokolů o výsleších svědkyň H. R. a M. B.) skutkový závěr, že F. V. vlastnoručně podepsal Smlouvu i dodatek k ní, nevyplývá. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).