U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. I. K., advokáta se sídlem Olomouc, Riegrova 12, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti žalovanému Z. V., zastoupenému Mgr. Janem Klváčkem, advokátem se sídlem Olomouc, Tylova 1136/6, o 76.432,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 207/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. března 2012, č. j. 12 Co 487/2011-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.421,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem Olomouc, Riegrova 12.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 12 Co 487/2011-120, potvrdil ve výroku I. rozsudek ze dne 26. července 2011, č. j. 16 C 207/2009-97, jímž Okresní soud v Olomouci uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.432,- Kč s úrokem z prodlení od 19. 2. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a
změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 Sb. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) - soud prvního stupně předchozím rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 16 C 207/2009-49, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 27. ledna 2011, č. j. 12 Co 297/2010-69, nerozhodl jinak než v rozsudku ze dne 26. července 2011, č. j. 16 C 207/2009-97 (žalobě rovněž vyhověl), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., neboť hodnocením v dovolání uplatněných námitek nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaný sice namítá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak jeho závěr o právu žalobce na doplacení smluvní odměny za poskytnuté právní služby zpochybňuje procesně neregulérním způsobem. Jeho výhrady k zjištěnému obsahu dohody účastníků o odměně žalobce za právní zastupování žalovaného v řízení před soudem, z něhož odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel při právním posouzení věci, totiž vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
3/2002 pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Učinil-li tudíž odvolací soud závěr, že si účastníci v dohodě o smluvní odměně sjednali, že žalobci přísluší za právní zastupování odměna ve výši 10 % z vysouzené částky a přiznané náklady od protistrany, dospíval ke skutkovým zjištěním. Teprve dovodil-li v návaznosti na toto zjištění, že dluh žalovaného z této dohody nezanikl splněním zcela (§ 559 občanského zákoníku), formuloval závěry právní. Jinými slovy řečeno, žalovaný zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem jen v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svém skutkovém zjištění a uvěřil jeho skutkové verzi (že si účastníci sjednali smluvní odměnu ve výši 10% z „čistého vysouzeného finančního plnění“, v němž je zohledněn odpočet žalovaným zaplacených nákladů řízení státu a protistranou sporu zaplacených nákladů řízení), dospěl by nutně k odlišnému (správnému) právnímu závěru o neopodstatněnosti žaloby. Podstatu jeho námitek tak tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů. Žalovaný přehlíží, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet. Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 4.180,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 941,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu