U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. K. N., zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem
Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, Komenského nám 56/10, proti žalovanému Ing.
P. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem Praha 5, Drtinova
557/10, o 599.415,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 51 C 154/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 Co 211/2013-757, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
322.360,59 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení účastníků a státu a o soudním poplatku (výroky III., IV. a V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 Co
211/2013-757, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 13 Co 577/2007-259, předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 7.
2007, č. j. 51 C 154/2003-203, ve vyhovujícím výroku o věci samé I., v
zamítavém výroku o věci samé II. co do částky 830.142,59 Kč se specifikovaným
úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení III. zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.); má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Detailně polemizuje
s jednotlivými dílčími závěry obsaženými ve znaleckém posudku znalkyně Ing. Pavly Císařové a namítá, že ačkoli se znalkyně Ing. Císařová a Ing. Blanka
Vorlíčková ve svých znaleckých posudcích vyjadřovaly ke stejné otázce, ohledně
níž dospěly k rozdílným závěrům, odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč vyšel ze
závěrů znaleckého posudku Ing. Císařové a z jakých důvodů pominul závěry
znaleckého posudku Ing. Vorlíčkové. Napadené rozhodnutí proto považuje za
nepředvídatelné a nepřesvědčivé. Prosazuje, že žaloba měla být zamítnuta, neboť
žalobce se měl domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 142 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen
„obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Jestliže tak odvolací soud
nerozhodl, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
prezentované rozsudky ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhl,
aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaným nastolená právní otázka, zda se žalobce mohl po zániku
sdružení založeného podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), úspěšně domáhat vypořádání majetku získaného činností sdružení
způsobem dohodnutým ve smlouvě o sdružení (§ 841 obč. zák.), již byla dovolacím
soudem vyřešena a odvolací soud se svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 18. 12.
2001,
sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněným pod č. 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Žalovaný totiž přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkového
zjištění (jehož správnost nelze podrobit dovolacímu přezkumu), že si účastníci
již v článku 6 smlouvy o sdružení ze dne 22. 4. 1992 dohodli formu a způsob
majetkového vypořádání pro případ zániku sdružení tak, že se o zbylé prostředky
(i eventuální ztrátu) vypořádají rovným dílem. Neprosadí se proto názor
žalovaného, že se žalobce měl domáhat zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k věcem získaným činností sdružení podle § 142 obč. zák. Tak
by tomu bylo jen v případě, že by se účastníci sdružení o vypořádání nedohodli. Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom
smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel z jeho skutkové verze (tj. že se
účastníci na majetkovém vypořádání pro případ zániku sdružení nedohodli), musel
by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení, a to, že žalobce se může
úspěšně domáhat jen zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem
podle § 142 obč. zák. Poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, je nepřiléhavý, neboť předmětem této věci byl nárok na
výplatu podílu vystoupivšího účastníka sdružení, jež - na rozdíl od
posuzovaného případu - nezaniklo a trvalo dále (§ 839 obč. zák.). Ačkoli žalovaný avizuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, v dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
žádnou takovou právní otázku nekonkretizuje. Obsáhlými námitkami poukazujícími na nejednoznačnost, nejasnost a
vnitřní rozporuplnost znaleckého posudku znalkyně Ing. Pavly Císařové, jehož
závěry jsou vyvraceny znaleckým posudkem znalkyně Ing. Blanky Vorlíčkové,
žalovaný nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Brojí-li
žalovaný proti způsobu hodnocení důkazů soudem, a tedy - v konečném důsledku -
proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno právní posouzení
věci odvolacím soudem, přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem
zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem.
Namítá-li žalovaný nepřesvědčivost a nepředvídatelnost rozsudku
odvolacího soudu, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného či
procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu
soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K takové eventuální vadě však dovolací soud přihlíží pouze
v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu