30 Cdo 3460/2009
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. H. a b) M. D., zastoupených JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované obci Blšany u Loun se sídlem obecního úřadu v Blšanech u Loun 2, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech, pod sp. zn. 5 C 1031/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2009, č. j. 10 Co 29/2009-134, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.674,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Slunečka, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48.
Žalobci se po žalované domáhali (mimo jiné) zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tato částka představuje zálohu, kterou zaplatili na budoucí kupní cenu a žalovaná si ji po jejich odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě kupní neoprávněně ponechala. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 25. září 2006, č. j. 5 C 1031/2005-83, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 3.838,20 Kč představující 3 % úrok z prodlení z částky 154.630,- Kč za dobu od 21. 1. 2005 do 18. 11. 2005, zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21.
1. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Maje zato, že žalobci od platné smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené dne 7. 10. 2003 důvodně odstoupili, dovodil, že v takovém případě jsou povinni zaplatit žalované paušalizovanou náhradu škody ve výši 100.000,- Kč, a proto jejich požadavku na vrácení sporné částky nelze vyhovět. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2008, č. j. 10 Co 85/2007-96, byl rozsudek Okresního soudu v Lounech v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud se sice ztotožnil se závěrem o platnosti smlouvy ze dne 7. 10. 2003, avšak na rozdíl od okresního soudu dovodil, že k odstoupení od smlouvy nemohlo dojít na základě návrhu dohody ze dne 4. 10. 2004, jelikož jej žalovaná bezvýhradně neakceptovala a návrh dohody nelze současně považovat za jednostranný právní úkon žalobců, směřoval-li k uzavření dvoustranného právního úkonu - dohody. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2008, č. j. 5 C 1031/2005-119, rozhodl tak, že „žalovaná je povinna zaplatit 100.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 254.630,- Kč od 21.
1. 2005 do 18. 11. 2005 a s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 100.000,- Kč od 19. 11. 2005 do zaplacení“ (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení částky 30.000,- Kč (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne 7. 10. 2003 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou se žalovaná zavázala nejpozději do 15. 12. 2004 prodat žalobci řadový rodinný domek, který bude postaven na pozemku parc. č. 54/34, zapsaném na LV č. 10001 pro obec a k.
ú. B. za dohodnutou kupní cenu 1,846.180,- Kč. Část kupní ceny ve výši 154.630,- Kč, považovaná za úhradu ceny pozemku, byla zaplacena ke dni uzavření smlouvy a zbývající část kupní ceny, představující cenu rodinného domku, se žalobce zavázal zaplatit jednorázově po jeho kolaudaci. Z této části kupní ceny měla být odečtena částka 100.000,- Kč představující dohodnutou „kauci“, která bude zúčtována na kupní cenu. V případě, že žalobce odstoupí od smlouvy, resp. z jakéhokoli důvodu odmítne uzavřít budoucí kupní smlouvu, bude částka 100.000,- Kč představovat „náhradu škody“ a připadne žalované; nebylo přitom sporu o tom, že žalobce obě částky žalované zaplatil.
Při nezměněném závěru o platnosti smlouvy ze dne 7. 10. 2003, v návaznosti na usnesení odvolacího soudu ze dne 25. března 2008, č.
j. 10 Co 85/2007-96, výkladem § 48 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně dovodil, že žalobci od smlouvy platně nemohli odstoupit návrhem ze dne 4. 10. 2004 ani dopisem zaslaným právnímu zástupci žalované dne 16. 1. 2005 ani dopisem ze dne 24. 10. 2005. Bylo však nepochybné, že v dohodnutém termínu (tj. do 15. 12. 2004) nebyla stavba rodinného domu v podstatě zahájena (vybudovány byly jen betonové pásy bez základové desky), natož aby byl dům dostavěn a zkolaudován.
Starosta žalované s odvoláním na čl. III. smlouvy ze dne 7. 10. 2003 „zastavil stavbu s tím, že žalobci nedoložili, že mají „řádně zajištěno financování kupní ceny pozemku a stavby“; nepředložení potvrzení však podle soudu prvního stupně mohlo vést pouze k odstoupení žalované od smlouvy. Nevyužila-li žalovaná tohoto práva, měla v započaté stavbě pokračovat a splnit podmínky smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Ze všech skutkových okolností přitom bylo zřejmé, že žalovaná nehodlala svůj závazek ze smlouvy splnit.
Soud prvního stupně nepřehlédl, že k datu 15. 12. 2004 byly zhotoveny pouze základy, rozvody elektřiny a plynu, vody, kanalizace, komunikace, chodníky a veřejné osvětlení. O stavbu projevili po uvedeném datu zájem Petr a Jiří Koneční, kteří výstavbu dvojdomku dokončili individuálně na vlastní náklady. Jelikož do 15. 12. 2004 nebyl rodinný dům zhotoven (a tak nebylo možno uzavřít realizační kupní smlouvu), nastala taková změnu poměrů, v jejímž důsledku závazek žalobců uzavřít kupní smlouvu zanikl.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci sice nemohli od smlouvy platně odstoupit, avšak jejich závazek uzavřít realizační smlouvu zanikl podle § 50a odst. 3 obč. zák. a žalované právo na paušální „náhradu škody“ nevzniklo. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 10 Co 29/2009-134, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům 100.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21. 1. 2005 do zaplacení, potvrdil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením věci, zejména s tím, že závazek žalobce uzavřít budoucí kupní smlouvu zanikl v důsledku podstatné změny poměrů a žalovaná je tak povinna žalobcům podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. vrátit částku 100.000,- Kč. Cituje § 50a odst. 1,2 a 3, § 2 odst. 3 a § 575 obč. zák. uzavřel, že žalovaná měla dostatek času na to, aby předmět budoucí koupě zhotovila a vlastnické právo převedla na žalobce. Ke zhotovení novostavby nedošlo; řadový domek nejenže nebyl zhotoven, ale s jeho stavbou nebylo v podstatě započato, neboť byly vybudovány jen základové pásy.
Stav rozestavěnosti objektivně brání žalované, aby uzavřela vlastní realizační smlouvu, jelikož předmět převodu neexistuje. Žalovaná v dopise ze dne 10. 12. 2004 v reakci na návrh dohody o odstoupení (zrušení) smlouvy ze dne 4. 10. 2004 sdělila, že jakmile dojde k uzavření dohody, prodá pozemek parc. č.
54/34 jinému zájemci v průběhu prvního čtvrtletí roku 2005 a z výnosu prodeje vrátí žalobců částku 254.630,- Kč do 15. 12. 2005. Z toho je evidentní, že již neměla v úmyslu (v důsledku rozestavěnosti stavby ani nemohla) splnit svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí ani po sjednaném čase. O tomto úmyslu svědčí taktéž průběh řízení před Stavebním úřadem – Městským úřadem v Lounech, který dne 12. 12. 2003 rozhodoval o povolení výstavby devíti rodinných domků (včetně novostavby, jež měla být prodána žalobcům) s předpokládaným termínem dokončení stavby do 36 měsíců, s následně prodlouženým termínem o dalších 24 měsíců.
Podle odvolacího soudu smlouva ze dne 7. 10. 2004 zanikla poté, co se ze shora uvedených důvodů stalo plnění podle smlouvy nemožným podle § 575 odst. 1 obč. zák., a nikoli jednostranným odstoupením. Za tohoto stavu je správné vypořádat vztah mezi účastníky smlouvy podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, jestliže žalovaná žalobcům nevrátila zálohu na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč a naopak jí nárok na „propadnutí kauce“ jako paušalizované náhrady škody, vzniklý jako důsledek odstoupení od smlouvy, vůči žalobcům nevznikl.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a podle § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v chybném závěru, že závazek žalobce zanikl změnou poměrů podle § 50a odst. 3 obč. zák., popř. nemožností plnění podle § 575 obč. zák. Prosazuje názor, že žalobce od smlouvy ze dne 7. 10. 2003 jednostranně odstoupil, a proto byla oprávněna ponechat si částku 100.000,- Kč. Nezpochybňuje, že rodinný dům pro žalobce nebyl k datu 15. 12. 2004 postaven ani připraven ke kolaudačnímu řízení. Stalo se tak proto, že žalobce porušil povinnost doložit finanční krytí budoucí kupní ceny.
Soudy obou stupňů této otázce nepřiznaly relevanci a důkazy prokazující tuto skutečnost pominuly. Podle dovolatelky šlo přitom o rozhodující skutečnost, pro kterou zastavila provádění výstavby domku pro žalobce. Nemohla totiž závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí splnit, „aniž by riskovala, že nebude mít uhrazenu příslušnou kupní cenu, protože zajištění finančních zdrojů nebylo spolehlivě a bezpečně prokázáno, (...) ve stavbě by pokračovala, pokud by měla dostatečně osvědčeno, že žalobci budou mít finanční prostředky na úhradu kupní ceny“.
Žalobce si musel být vědom toho, že odstoupením od smlouvy z jakéhokoli důvodu připadne částka 100.000,- Kč žalované, neboť jen tímto způsobem si mohla vynahradit již vynaložené náklady na stavbu domku. Žalovaná dále namítá nesprávnost skutkového zjištění, že nechtěla sporný dům dostavět. Tento závěr rozhodně nevyplývá z její odpovědi ze dne 10. 12. 2004 na návrh žalobce ze dne 4. 10. 2004. Naopak ze smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností BIER-TRANS s. r. o., plyne, že výstavba domu byla smluvně zajištěna, ale jen proto, že žalobce nedoložil zajištění budoucí kupní ceny, stavba nepokračovala.
S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobci navrhli dovolání jako nedůvodné zamítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne.
Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout výhradou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci tohoto dovolacího důvodu žalovaná zpochybňuje správnost závěru, že nehodlala (neměla v úmyslu) dostavět rodinný dům pro žalobce.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že žalovaná nehodlala splnit závazek (jedno z jakých důvodů) ze smlouvy ze dne 7. 10. 2003, tj. postavit na pozemku parc. č. 54/34 v k. ú. B. řadový rodinný domek a prodat tyto nemovitosti ve lhůtě do 15. 12. 2003 žalobci, učinil odvolací soud – jak se podává nejen z odůvodnění jeho rozsudku, ale též z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkázal – z dopisů právního zástupce žalované ze dne 19.
11. 2003 a ze dne 10. 12. 2003, ze stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Lounech ze dne 12. 12. 2003, č. j. SU1225/330/03/KI/K, z rozhodnutí téhož úřadu ze dne 7. 6. 2006, č. j. MULN/11086/2006/SU/KI, o prodloužení výstavby, z dopisu společnosti BIER TRANS s. r. o. ze dne 13. 11. 2003, ze smlouvy o dílo ze dne 18. 3. 2003 včetně dodatků ze dne 1. 12. 2003 a 19. 4. 2004, a z výpovědi svědků Ing. Z. V. a L. D. Jestliže žalovaná nepokračovala ve výstavbě rodinného domku, přestože na jeho výstavbu (dostavbu) měla dostatek svých vlastních finančních prostředků (viz výpověď svědka Ing.
V.), naopak již v podání ze dne 19. 11. 2003 projevovala úmysl zahájenou stavbu „prodat“ třetím osobám (což se nakonec stalo) a ukončila jakékoliv financování výstavby (nabyvatelé P. a J. K. stavbu dokončili na vlastní náklady a žalovaná se již na stavbě finančně nepodílela), nelze než uzavřít, že obstojí skutkový závěr odvolacího soudu, že nejpozději k datu 19. 11. 2003 neměla v úmyslu splnit závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí a stavbu pro žalobce dokončit. K námitce žalované, že předložený příslib banky nebyl dostatečnou zárukou solventnosti žalobce, stojí za to poznamenat, že ve smlouvě ze dne 7.
10. 2003 nebylo dohodnuto, jakým konkrétním způsobem měl žalobce prokázat zajištění finančních prostředků na úhradu budoucí kupní ceny. Postoj žalované se tak jeví jako pouhá záminka k tomu, aby nemusela splnit svůj smluvní závazek. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor.
Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu dovozující, že smluvní vztah založený smlouvou ze dne 7. 10. 2003 zanikl ze zákonných důvodů a nikoli jednostranným právním úkonem žalobce.
Nesprávným právním posouzení věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda žalované vzniklo právo ponechat si složenou částku 100.000,- Kč, ať již z titulu odstupného či smluvní pokuty, je stěžejní zjištění, zda, popř. do jaké míry, se změnily okolnosti, ze kterých účastníci při uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě kupní (tedy při vzniku závazku) vycházeli.
Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle § 50a odst. 3 obč. zák. tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Změna okolností ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák. může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě.
Citované ustanovení předvídá proměnlivost práv a povinností vyplývajících ze závazkových vztahů. Výjimečně proto připouští uplatnění zásady změny poměrů (rebus sic stantibus) a s podstatnou změnou okolností, ze kterých smluvní strany při vzniku závazku (uzavření smlouvy) vycházely, jež následně nastala, spojuje zánik závazku k uzavření budoucí smlouvy, jestliže nelze (objektivně posuzováno) po povinném spravedlivě požadovat uzavření smlouvy budoucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, č. j.
33 Odo 1103/2003). Z obsahu spisu se podává, že žalobce po roce trvání smlouvy o smlouvě budoucí kupní zjistil, že stavba rodinného domku v podstatě (mimo inženýrské sítě) nezačala (viz shora zjištěný stav stavby), žalovaná přesto, že jí předložil písemný příslib Českomoravské stavební spořitelny a. s. poskytnutí meziúvěru na koupi rodinného domu, po něm vyžaduje (blíže neurčený) další průkaz jeho schopnosti uhradit kupní cenu, že je nereálné, aby do 15. 12. 2004 byla stavba připravena ke kolaudačnímu řízení, a že nedojde k uzavření hlavní (kupní) smlouvy, přičemž žalovaná odmítá ve stavbě pokračovat.
V důsledku toho ztratil zájem na naplnění účelu smlouvy o smlouvě budoucí. Je přirozeným očekáváním stran smlouvy o smlouvě budoucí, že uzavřou do dohodnuté doby hlavní (realizační) smlouvu, na jejichž podstatných (obligatorních) náležitostech se dohodly. Účelem přípravné smlouvy, jež zakládá kontraktační povinnost mezi smluvními stranami, je uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně změnit. Jejím důsledkem je nemožnost znovu otevírat kontraktační proces, jenž původně vyústil v dohodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy a v závazek smluvních stran podléhajícímu režimu § 50a odst. 1 obč. zák. Již dřívější právní teorie dovozovala, že (…) povinnost uzavříti hlavní smlouvu je omezena dvěma směry, časově a hospodářsky (…) Hospodářsky je povinnost omezena t.
zv. clausala rebus sic stantibus. To znamená, že povinná strana je zbavena své povinnosti uzavřít smlouvu hlavní, když poměry se tou měrou změnily, že účel jednání, buď výslovně stanovený anebo z okolností patrný, by byl zmařen, anebo že ztracena byla důvěra ve stranu druhou. Poměry musí se změniti po uzavření smlouvy a účel je onen, který sledovala povinná strana oním právním jednáním. Účelem rozumí se zde majetkový stav, kterého oním právním jednáním povinný mínil docílit (Rouček, F., Sedláček, J., Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl čtvrtý, Praha 1936, Právnické knihkupectví a nakladatelství V.
Linhart v Praze, § 936, str. 397 a násl., Sedláček, J., Obligační právo, díl první, reprint původního vydání, Wolters Kluwer ČR, a. s., str. 20 a násl.). Výjimku z kontraktační povinnosti tvoří takové změny poměrů (oproti původním podmínkám smlouvy o smlouvě budoucí), za nichž by se jevilo nespravedlivým, aby se trvalo na splnění povinnosti uzavřít (v dané věci kupní) smlouvu (§ 50a odst. 3 obč. zák.). Nastane-li taková změna poměrů, závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí ze zákona zaniká.
Správný je proto závěr odvolacího soudu, že v důsledku shora popsaných skutečností a jednání žalované došlo ke změně okolností ve smyslu § 50a odst. 3 o. s. ř. Jestliže změnou okolností podle § 50a odst. 3 obč. zák. (a nikoli jednostranným odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí) zanikla povinnost žalobce uzavřít s žalovanou kupní smlouvu, nevzniklo žalované právo ponechat si složenou „kauci“. Odvolací soud sice na základě stejných skutkových zjištění dovozoval zánik závazku v důsledku následné nemožnosti plnění podle § 575 obč. zák., avšak dovolací soud se zřetelem ke shora uvedenému výkladu s tímto jeho závěrem nesouhlasí.
Prohlašuje-li § 575 odst. 2 obč. zák. že plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit i po dohodnuté době, jde o objektivní a nikoli subjektivní kategorii. Jestliže objektivně mohla být stavba rodinného domku provedena (bylo vydáno stavební povolení, uzavřena smlouva o dílo, bylo zajištěno finanční krytí a jiné, na lidské vůli nezávislé okolnosti, stavbě nebránily), avšak pro subjektivní postoj žalované bylo stavbě bráněno, lze mít nadále zato, že plnění žalované bylo možné. Tento odlišný právní názor se však neprojevil ve výsledku řízení, neboť v konečném důsledku závěr o zániku povinnosti žalobce uzavřít kupní smlouvu vyplývá jak ze závěru o důvodech podle § 50a odst. 3 obč. zák. tak i z (chybné) aplikace § 575 odst. 1 a 2 obč. zák., a případné kasační rozhodnutí dovolacího soudu by bylo jen přepjatým formalismem.
Jelikož se dovolatelce ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 15.795,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 600,- Kč, a 20% DPH ve výši 3.279,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).