33 Cdo 3464/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně JUDr. J. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti žalované S. G. S.-D., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, o 183.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 166/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 18 Co 230/2008-216, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 11.916,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Jablonského, advokáta se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 25. června 2008, č. j. 18 Co 230/2008-216, kterým Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. září 2004, č. j. 18 C 166/94-165, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 183.420,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl.
II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). V pořadí prvním rozsudkem ze dne 31. května 2001, č. j. 18 C 166/94-97, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2001, č. j. 18 C 166/94-98, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 21. ledna 2002, č. j. 18 Co 439/2001-120, 18 Co 440/2001, totiž soud prvního stupně nerozhodl jinak než v rozsudku ze dne 3. září 2004, č. j. 18 C 166/94-165, jenž byl potvrzen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (žalobu rovněž zamítl). Dovolacím soudem nebylo dovolání shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze znění § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek. Znamená to, že v něm lze samostatně namítat jen to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zcela vyloučené je uplatnění dovolacího důvodu, který zpochybňuje správnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že jí přísluší mimosmluvní odměna podle § 13 odst. 6 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „vyhláška č. 270/1990 Sb.“), neboť hodnotu věcí, které měly být v řízení podle restitučního předpisu vydány, nelze vyjádřit v penězích. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně v důsledku chybného hodnocení provedených důkazů učinil nesprávný skutkový závěr (který bez dalšího převzal odvolací soud), že se jí nepodařilo prokázat hodnotu předmětu restitučního sporu, a prosazuje vlastní verzi skutku, že hodnota šperků, které žalovaná požadovala v restitučním řízení vydat, byla zjištěna, jestliže ji samotná žalovaná stanovila na 30,000.000,- Kč, v souladu s tím později formulovala eventuální petit na peněžité plnění a z této hodnoty byl soudem vyměřen soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení.
Tyto námitky podle jejich obsahového vylíčení, však lze podřadit jedině pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání založit. Žalobkyně při popisu vlastní verze skutku s poukazem na vadné hodnocení provedených důkazů vytýká odvolacímu soudu nesprávný skutkový závěr, že hodnotu věcí v posuzovaném případě nelze vyjádřit v penězích, a teprve na základě odlišného skutkového závěru namítá nesprávnost právního závěru, že jí náleží mimosmluvní odměna podle § 13 odst. 6, a nikoli podle § 12 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb. Irelevantní je námitka žalobkyně, že odvolací soud řádně neodůvodnil, v jakém směru se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř. K okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jde-li o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů.
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 9.630,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.986,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu