33 Cdo 3473/2023-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Premium Flats Investment s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, identifikační číslo 09083162, zastoupené Mgr. Janem Táboříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované MOMB real s. r. o., se sídlem v Praze 3, Lucemburská 2136/16, identifikační číslo 04556399, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o vzájemné žalobě o zaplacení 574 325 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 122/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 Co 122/2023-537, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Vavříka, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 7 C 122/2021-484, zamítl žalobu o zaplacení částky 174 325 Kč s příslušenstvím (výrok I), zároveň uložil žalobkyni na základě vzájemné žaloby povinnost zaplatit žalované 419 075 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 Co 122/2023-537, odvolací řízení ohledně částky 19 075 Kč s příslušenstvím zastavil, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 155 250 Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou ve dnech 5. 8. 2019 a 2. 10. 2019 smlouvy o budoucí smlouvě o převodu podílu v bytovém družstvu, se kterou mělo souviset právo nájmu k jednotkám č. 2136/33, č. 2136/34, č. 2136/35, č. 2136/40, č. 2136/41, č. 2136/42, č. 2136/46, č. 2136/47 v budově na adrese Lucemburská 2136, Praha 3.
Dodatkem č. 1 ke všem smlouvám ze dne 7. 5. 2020 pak namísto právní předchůdkyně žalobkyně nastoupila žalobkyně. Žalobkyně v souladu s těmito smlouvami uhradila rezervační zálohy (vždy 100 000 Kč) a další částky v celkové výši 4 270 000 Kč (zálohy na kupní cenu) s tím, že zbytek bude uhrazen do 15 dnů od uzavření té které smlouvy o převodu podílu. Strany se zavázaly uzavřít smlouvy o převodu nejpozději do 31. 12. 2020; lhůta k uzavření smlouvy byla sjednána v délce 90 dnů od předložení pravomocného rozhodnutí (o užívání jednotky), a to i tehdy, nastane-li 90.
den dříve než 31. 12. 2020. Žalovaná vyzvala žalobkyni k uzavření smluv o převodu koncem roku 2020 před Vánoci, žalobkyně smlouvy ve sjednaném termínu neuzavřela, následně učinila nabídky ohledně koupě družstevních podílů (ohledně jednotek č. 2136/40 a č. 2136/47 dne 23. 3. 2021, ohledně jednotek č. 2136/46 a č. 2136/42 dne 29. 4. 2021, ohledně jednotky č. 2136/41 dne 1. 5. 2022, ohledně jednotek č. 2136/34 a 2136/35 dne 4. 5. 2021 a ohledně jednotky č. 2136/33 dne 11. 5. 2021). Smlouvy o převodu jednotlivých podílů byly uzavřeny dne 30.
4. 2021 (ohledně jednotek č. 2136/40, č. 2136/46 a č. 2136/47), dne 7. 5. 2021 (ohledně jednotek č. 2136/34, č. 2136/35 a č. 2136/42) a dne 12. 5. 2021 (ohledně podílu spojeného s jednotkou č. 2136/33), a to ve znění, jak bylo původně ujednáno. Žalobkyně smlouvy neuzavřela ve sjednaném termínu a požadovala zpět uhrazené zálohy z toho důvodu, že došlo k podstatné změně okolností a zániku jejího závazku. Žalovaná s tím nesouhlasila a trvala na uzavření smluv podle smluv o budoucí smlouvě. Jelikož byla žalobkyně v prodlení s uzavřením jednotlivých smluv o převodu podílů (vyjma jednotek č. 2136/40 a č. 2136/47) déle než 90 dní, žalovaná jí vyčíslila smluvní pokutu, a to v dohodnuté výši 0,05 % denně ze sjednané úplaty.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k podstatné změně okolností ve smyslu ustanovení § 1788 odst. 2 o. z. a závazky nezanikly. Jednak neměl za prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaná věděla a byla srozuměna s tím, že závazek žalobkyně je podmíněn její možností nakládat s bytovými jednotkami tak, že budou využívány ke krátkodobému ubytování movité zahraniční klientely.
I kdyby, tak dočasný nezájem zahraniční klientely a pokles nájemného nebyly podle soudu prvního stupně tak zásadní změnou na trhu s nemovitostmi, když zároveň bylo zjištěno, že cena bytů v Praze naopak rostla. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Navíc, vzhledem k tomu, že žalobkyně nakonec uzavřela jednotlivé smlouvy o převodu družstevního podílu a zálohy byly zaplaceny na koupi družstevních podílů, je na věc nutno nahlížet tak, že smlouvy o smlouvě budoucí nezanikly a žalobkyni tak nikdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení z údajně zaniklých smluv nevznikl.
Soud prvního stupně dále na základě rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že žalovaná dokončila výstavbu „bytů“ v souladu s přílohou č. 3 a proběhla kolaudace, případně bylo vydáno rozhodnutí – souhlas s užíváním jednotky. Nic dalšího nebylo třeba a žalobkyně se mýlí, poukazuje-li na stav společných prostor a jejich vybavení. Soud prvního stupně s ohledem na ujednané podmínky zcela správně dovodil, že není významné zkoumat stav a provedení společných prostor, neboť strany si ujednaly toliko podmínku ohledně stavu bytu.
Protože smlouvy o převodu byly nakonec uzavřeny v podobě, jak byly dohodnuty ve smlouvách o budoucí smlouvě (pouze s drobnými formulačními změnami), soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně byla v prodlení a žalovaná má v zásadě nárok na jí vyčíslenou smluvní pokutu, s výjimkou pokuty spojené s pozdním uzavřením smlouvy ve vztahu k jednotce č. 2136/40 a č. 2136/47.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly „dovolacím soudem do dnešního dne uspokojivě vyřešeny.“ Konkrétně předkládá otázku oprávněnosti odstoupení (resp. oznámení o zániku povinnosti) žalobkyně z důvodu pandemie COVID-19, otázku oprávněnosti výzev k uzavření převodních smluv (a související otázku oprávněnosti smluvní pokuty přes četná porušení žalované); zároveň soudům vytýká zásadní procesní pochybení, v jejichž důsledku došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatelka svou argumentaci včetně formulace k dovolání předestřené právní otázky staví na vlastní skutkové verzi, a to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyní pořizované bytové jednotky měly sloužit k pronájmu pro krátkodobé pobyty zahraniční klientely. K takovému skutkovému zjištění však soudy nedospěly.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neměl za prokázáno tvrzení žalobkyně, že by žalovaná věděla a byla srozuměna s tím, že závazek žalobkyně je podmíněn její možností nakládat s bytovými jednotkami tak, že budou využívány ke krátkodobému ubytování movité zahraniční klientely. Rozhodnutí odvolacího soudu tak na dovolatelkou vymezené otázce nespočívá. Rovněž druhá dovolatelkou předestřená otázka je založena na vlastní skutkové verzi, když tvrdí, že nebyly splněny předpoklady pro zaslání výzev k uzavření realizačních smluv z důvodu nedokončenosti bytových jednotek.
Odvolací soud se přitom zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná dokončila výstavbu „bytů“ v souladu s přílohou č. 3 a proběhla kolaudace, případně bylo vydáno rozhodnutí – souhlas s užíváním jednotky. Nic dalšího nebylo třeba a žalobkyně se mýlí, poukazuje-li na stav společných prostor a jejich vybavení. Soud prvního stupně s ohledem na ujednané podmínky zcela správně dovodil, že není významné zkoumat stav a provedení společných prostor, neboť strany si ujednaly toliko podmínku ohledně stavu bytu.
Namítá-li dovolatelka zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně při provádění důkazu svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami
dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu