33 Cdo 3496/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. Š.,
zastoupeného JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká
678/6, proti žalovanému B. Š., zastoupenému MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o 145.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 125/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č.j. 19 Co
102/2011-93, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
19.693,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Richarda Sysla,
advokáta.
Rozsudkem ze dne 18. 1. 2011, č.j. 20 C 125/2010-58, Obvodní soud pro Prahu 4
zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném a L. S. domáhal zaplacení 145.000,-
Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně uzavřel, že nelze přihlížet k uznání dluhu žalovaným z 18. 6.
2004, protože pohledávka žalobce v rozsahu vyčísleném v listině (660.000,- Kč
včetně úroků) neexistovala. Žalovaný do dne, kdy podepsal uznávací prohlášení,
z půjčky v celkové výši 870.000,- Kč zaplatil 361.500,- Kč, takže zůstatek jeho
závazku představoval jen 508.500,- Kč. Žalobce, jehož tížila důkazní
povinnost, neprokázal, že zůstatek dluhu činil částku vyčíslenou v písemném
uznání, tj. že z účtu žalovaného byly hrazeny též splátky půjčky, kterou
poskytl L. S.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č.j. 19 Co 102/2011-93, v
odvoláním napadeném rozsahu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobci 145.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši REPO
sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů,
od 1. 1. 2006 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil, že důkazní břemeno zatěžuje žalovaného, jehož vyzval,
aby označil důkazy k prokázání tvrzení, že dluh v uznané výši neexistoval,
protože před podpisem uznávacího prohlášení jej splatil ve větším rozsahu a
protože se účastníci o úrocích nedohodli. Tvrzení, že z účtu žalovaného byla
splácena také půjčka L. S., takže v době uznání činil dluh 660.000,- Kč, se
žalovanému nepodařilo vyvrátit.
Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a L. S. – napadl žalovaný dovoláním. Za vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), pokládá to, že odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně s odkazem na § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ačkoli vyšel z
jiného skutkového stavu, že mu uložil předložit listinný důkaz v držení třetí
osoby (výpisy z účtu L. S.), že nezohlednil shodu ve tvrzeních účastníků stran
včasného a řádného splacení půjčky L. S. a že přihlédl k důkazu (výpisu z jeho
účtu z 8. 10. 2003), který v rozporu s § 205a odst. 1 o.s.ř. žalobce uplatnil
až v odvolání. Dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. odpovídá
nesouhlas s tím, jak bylo posouzeno rozložení důkazního břemene účastníků
řízení. Odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno stran průkazu tvrzení,
že z účtu žalovaného byly hrazeny také splátky půjčky L. S., na žalovaného.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud
dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, srov. část první, čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.); důvodné však
není. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Jinak je vázán
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. § 242 odst. 3, větu
první, o.s.ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen
existencí těch vad řízení, které vytknul dovolatel. Odvolací soud – jak vyplývá z výkladu níže – převzal skutkový stav zjištěný v
řízení před soudem prvního stupně. Právní otázku rozložení důkazního břemene v
případě platného uznání dluhu však posoudil jinak než soud prvního stupně,
takže jiné vymezení subjektivních práva a povinností účastníků je důsledkem
odlišného právního posouzení téhož skutku. Shodným tvrzením účastníků ve smyslu
§ 120 odst. 4 o.s.ř. bylo jen to, že L. S. splatila žalobci svoji půjčku včas a
řádně, nikoliv okolnost, že se tak nestalo z prostředků na účtu žalovaného. Výzvou opírající se o § 118a odst. 3 o.s.ř., který se uplatní i v odvolacím
řízení (§ 213b odst. 1 o.s.ř.), aby žalovaný důkazně doložil tvrzení, že uznal
dluh ve vyšší částce, než kolik ke dni uznání skutečně činil, a to „nejlépe …
výpisy z účtu“ L. S., odvolací soud neuložil povinnost předložit listinu,
kterou má v držení třetí osoba, ale označil jeden z vhodných důkazních
prostředků. Výtka, že odvolacím důvodem byl důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního
stupně, aniž by šlo o některou z výjimek vymezených v § 205a odst. 1 o.s.ř., se
míjí s obsahem spisu. Odvolací soud žádné dokazování neprováděl, ani důkazy
neopakoval; důkaz výpisem z účtu žalovaného z 8. 10. 2003 provedl soud prvního
stupně při jednání 25. 11. 2010 a odvolací soud z toho, co bylo touto listinou
najisto postaveno, vycházel. Zbývá posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z hlediska uplatněné
námitky nesprávného právního posouzení věci. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se
zato, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento
právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení (§ 558
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „obč. zák“). Odvolací soud – převzav skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně –
vyšel z následujícího dovolatelem nezpochybněného skutkového stavu věci. Na základě písemné smlouvy o půjčce z 24. 9.
2001 přenechal žalobce (věřitel)
žalovanému (dlužníku) částku 580.000,- Kč, kterou žalovaný před podpisem
smlouvy převzal a zavázal se ji vrátit do tří let v šestatřiceti měsíčních
splátkách po 16.000,- Kč. Písemným dodatkem ke smlouvě z 6. 10. 2001 se
účastníci dohodli na další půjčce ve výši 290.000,- Kč „včetně úroků“; peníze
žalovaný převzal rovněž před podpisem dodatku a zavázal se dluh splácet ve
splátkách po 24.000,- Kč měsíčně s tím, že doba splatnosti zůstala nezměněna. Dne 18. 6. 2004 žalovaný písemně uznal dluh z obou půjček v celkové výši
660.000,- Kč „včetně úroků“ a prohlásil, že jej zaplatí v dohodnutých splátkách
nejpozději do konce roku 2005. Podle písemné smlouvy o půjčce z 9. 7. 2002
předal žalobce 150.000,- Kč L. S., která se zavázala peníze vrátit do 9. 7. 2004 včetně smluvního úroku (45.000,- Kč), a to v měsíčních splátkách po
8.125,- Kč. Z účtu žalovaného u banky bylo ve prospěch účtu žalobce do 7. 5. 2004 převedeno celkem 361.500,- Kč (jedenáct splátek po 24.000,- Kč, dvanáct
splátek po 8.125,- Kč). Poté, co žalovaný uznal dluh, zaplatil na žalobcův účet
515.000,- Kč. Žalobce tvrdil, že podle dohody účastníků byla z účtu žalovaného hrazena také
půjčka L. S. (část dluhu splatila v hotovosti), a to ve výši 97.500,- Kč. Po
dobu, kdy byla z účtu žalovaného splácena půjčka L. S., nesplácel žalovaný
svoji půjčku; proto uznal dluh v celkové výši 660.000,- Kč, která představovala
jistinu 606.000,- Kč a ve zbytku, tj. 54.000,- Kč, šlo o úrok kompenzující
prodloužení splatnosti půjčky). Žalovaný tvrdil, že jeho závazek ke dni uznání nečinil 660.000,- Kč, ale jen
508.500,- Kč, protože vše, co převedl ze svého účtu ve prospěch účtu žalobce
(tedy i částka 97.500,- Kč), bylo plněním jeho dluhu; L. S. hradila své závazky
vůči žalobci samostatně, a to jak převody z účtu, tak v hotovosti. Pokud jde o
úroky, tvrdil, že se s žalobcem na příslušenství jistiny nedohodl. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost – významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci – nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1, věty
první, o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Odvolací soud správně vycházel z toho, že uznání dluhu žalovaným založilo
vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že jeho závazek v době uznání
(18. 6. 2004) trval; v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění
tohoto závazku, pak spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence nebo zániku
závazku na dlužníku (srov. § 558 obč. zák.).
Důsledkem uznání závazku je tedy
přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, který –
aby byl ve sporu úspěšný – musí prokázat, že závazek (dluh) nevznikl, případně
zcela nebo zčásti zanikl některým ze způsobů uvedených v části osmé, hlavě
první, oddílu šestém („Zánik závazků“) občanského zákoníku. V procesní rovině
vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o.s.ř., které
určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští
důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon
tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou
skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i
závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje,
nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí
vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li
v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, musí mít soud podle §
133 o.s.ř. skutečnost za prokázanou. V řízení tak mohou nastat jen dvě
možnosti; buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za
prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen
důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě opačná, než
jak ji prezentuje domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného
uznání závazku učinit závěr, že věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které
svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li
dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda
účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže tak být založeno na pouhém
popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo
3894/2010). Z výkladu shora vyplývá, že odvolací soud postupoval správně, jestliže na
základě uznání dluhu, jehož platnost nebyla v řízení zpochybněna, vyzval
žalovaného (jako účastníka zatíženého důkazním břemenem), aby označil důkazy k
prokázání tvrzení, že z jeho účtu byla splácena jen jeho půjčka, že L. S. uhradila svůj dluh vůči žalobci ze svého účtu (okolnost, že část půjčky
zaplatila v hotovosti, nebyla sporná) a že účastníci nesjednali kapitalizované
úroky jako kompenzaci za prodloužení splatnosti (§ 120 odst. 1, § 118a odst. 3,
§ 213b odst. 1 o.s.ř.); pouhé popření žalobcova tvrzení, resp. přednesení
vlastní verze skutku, k vyvrácení domněnky existence dluhu 606.000,- Kč
(jistiny) a 54.000,- Kč (příslušenství) ke dni uznání nepostačuje. Lze uzavřít, že se žalovanému správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo
zpochybnit; Nejvyšší soud proto jeho dovolání bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení.
Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1,
§ 2, § 3 odst. 1, 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 – viz čl. II vyhlášky č. 64/2012
Sb., tj. částkou 15.975,- Kč; součástí nákladů je dále paušální částka náhrady
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 – viz čl. II
vyhl. č. 486/2012) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.418,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).