33 Cdo 350/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce
Z.V., proti žalovaným 1) Z.L., 2) V.L., o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 61/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. října 1999 č. j. 15
Co 533/99 - 56, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce s
žalovaným 1) uzavřel dne 13.3.1996 tři smlouvy - smlouvu o půjčce, zástavní
smlouvu a smlouvu kupní. Půjčená částka žalobci činila 60 000 Kč. K zajištění
této pohledávky byla uzavřena s žalovaným 1) zástavní smlouva na předmětné
nemovitosti. Kupní smlouvou převedl žalobce na žalovaného 1) k předmětným
nemovitostem vlastnické právo, které bylo vloženo do katastru nemovitostí.
Žalobce od této smlouvy dne 17.9.1997 písemně odstoupil, neboť ji považoval za
smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud
dospěl k závěru, že žalovaná 2) není pasivně legitimována, neboť nebyla s
žalobcem v žádném smluvním vztahu a není proto v katastru nemovitostí zapsaná
jako spoluvlastník předmětných nemovitostí. Kupní smlouva, kterou žalobce
převedl na žalovaného 1) sporné nemovitosti, nebyla uzavřena
v tísni ve smyslu § 49 obč. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá,
že žalobce i jeho rodina jsou v trvalé sociální nouzi, která je nutí řešit své
potřeby různými půjčkami. Okresní soud však dovodil,že tehdejší sociální
a hospodářský stav žalobce sice na něj mohl určitým způsobem působit,
ale ne tak intenzivně, že by si neuvědomoval vážnost svých závazků. Smlouvy
byly uzavírány v delším časovém intervalu a žalobce si mohl jejich podmínky
rozmyslet. Za situace, kdy žalobce měl značné dluhy, se jednalo ze strany
žalobce o smlouvy velmi odvážné, které uzavíral spíše zcela lehkomyslně, než v
tísni. Odstoupení od kupní smlouvy žalobcem proto nemůže být uznáno za důvodné
a platné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. října 1999 č. j. 15 Co 533/99 - 56
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby proti
žalovanému 1) s tím, že výrok o zamítnutí žaloby vůči žalované 2) zůstává
nedotčen. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému
rozsudku nepřipustil dovolání s odůvodněním, že výkladu pojmů „tíseň a tíseň
za nápadně nevýhodných podmínek\" byla již v judikatuře soudů věnována značná
pozornost a nejde tedy o nový právní problém, představující otázku po právní
stránce zásadního významu.
Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neuzavřel kupní smlouvu v tísni ( §
49 obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u
žalobce se nejednalo o subjektivní stav naplňující předpoklad
tísně, ale o lehkomyslný postoj při uzavírání smluv. Podle krajského soudu
nelze pominout délku časového intervalu, který uplynul od doby, kdy
se účastníci na půjčce domluvili, do doby, než došlo k uzavření smluv. Žalobce
měl dále možnost si obsah jednotlivých uzavíraných smluv přečíst a vzhledem k
tomu, že byly uzavírány za přítomnosti právního odborníka, mohl v případě
nejasností požádat o odbornou konzultaci. I když žalobce i jeho manželka byli v
době uzavření smluv nezaměstnaní, odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že
sociální síť umožňuje krytí základních potřeb rodiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
navrhl jeho zrušení, včetně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení
věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. V rámci dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. brojí žalobce proti závěru odvolacího soudu
dovozujícímu, že předmětná kupní smlouva nebyla žalobcem uzavřena v tísni. Za
zásadně právně významné pak považuje posouzení, jaké skutečnosti, podmínky a
okolnosti charakterizují lehkomyslně uzavírané smlouvy tzv. smlouvy odvážné,
vylučující námitku tísně a zda stav, kdy se osoba dostala do situace, kdy její
příjmy jsou ze stávající sociální sítě (státu. event. obce), může
u ní vyvolat stav tísně. Závěr odvolacího soudu o neexistenci tísně pak žalobce
zpochybnil rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3
písm. c) o. s. ř., neboť v souvislosti s ním vytýká, že skutkové zjištění o
délce časového intervalu, který uplynul od doby, kdy se účastníci na půjčce
domluvili, do doby, než došlo k uzavření smluv, a dále skutkové zjištění, že
žalobce uzavíral smlouvy lehkomyslně, nemá oporu v provedeném dokazování. Podle
žalobce okolnost, která vyplývá z provedeného dokazování, že svoji sociální
situaci řešil pouze drobnými půjčkami, které splácel, a byl přesvědčen, že
pokud on a jeho manželka budou pracovat (o získání zaměstnání se oba snažili),
půjčku splatí, nesvědčí o lehkomyslném uzavírání uvedených smluv.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání namítl jeho nepřípustnost.
Uvedl, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn a že věc byla správně
posouzena i po právní stránce. Žalobce neprokázal, že by kupní smlouvu uzavíral
ve kvalifikovaném stavu tísně (§ 49 obč. zák.). Navrhl, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy
podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.
s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání bylo podáno
včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátem (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané
věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
87
Nejde-li o případ vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., a ty
v daném případě nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají,
je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat
přípustnost dovolání z pohledu § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s.
ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním z
nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak,
než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání
přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez
návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O
žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde, neboť
odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž by
proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání podle § 239 odst. 1 o.
s. ř. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání
proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže
odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů
nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po stránce právní
zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. se
žalobce dovolává.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto
účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle
důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Pokud tedy žalobce
napadl dovolacím důvodem uvedeným v § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. skutkový
základ sporu (zjištění o lehkomyslném postoji žalobce při
uzavírání smluv - existující dluhy žalobce z minulosti, zjištění o délce
časového intervalu od sjednání po uzavření smlouvy), z něhož odvolací soud při
formulaci právních závěrů týkajících se tísně vycházel, nelze správnost
rozhodnutí tímto důvodem prověřit, neboť vzhledem k přípustnosti
podaného dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. jde o důvod nezpůsobilý.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou a
jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu
navrhl vyslovení přípustnosti dovolání v souvislosti s „ posouzením, zda výše
půjčky a jiné zjištěné skutečnosti jsou důvodem, který vylučuje, nebo který
převažuje nad skutečnostmi povahy sociální a hospodářské zakládající stav tísně
jako objektivní stav\". Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu je
otázka výkladu pojmu tísně v ust. § 49 obč. zák. a jeho aplikace na skutkový
stav věci. Tento právní závěr, na kterém rozsudek odvolacího soudu spočívá, v
rámci (jim) uplatněného (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř., pak žalobce zpochybnil, takže s jeho posouzením je dovolací
soud povolán spojovat závěr, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutím odvolacího soudu, které má po právní stránce
zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku,
která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky
určující. Současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na
případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu
zásadního právního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů, popřípadě rozhodnutích soudů prvního
stupně vyššími soudy akceptovaných a za účelem sjednocení judikatury
publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud
vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší
soudy při svém rozhodování řeší otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za
otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou otázku,
která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí.
Pojem tísně užitý nejen v § 49 obč. zák. a stejně tak v § 6
odst. 1 písm. g), d) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je
zapotřebí vykládat zásadně jednotně a přisuzovat mu stejný význam, byť jde o
pojem užitý různými ustanoveními zdánlivě nesouvisejících právních předpisů.
Hlava první části druhé restitučního zákona (§ 3 až § 13) nazvaná
„Občanskoprávní vztahy\" obsahuje ustanovení nepochybně občanskoprávní povahy,
jde sice o speciální úpravu, avšak obsahově i formálně shodné pojmy nelze
vykládat odchylně. Pojem tíseň užitý v § 49 obč. zák rovněž i v § 6 odst. 1
písm. g) restitučního zákona je třeba vykládat stejným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky se ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu, že posouzení otázky tísně, která je již jednotně řešena v
rozhodovací praxi dovolacího soudu, nečiní zásadní výkladové potíže. V této
souvislosti lze poukázat kupříkladu na kapitolu č. III., bod č. 9 písmeno b)
stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
5.3.19993 sp. zn. 3 Cdo, 47/92, uveřejněný pod č. 36 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8 z roku 1993, případně další
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 1397/98 ze dne 28.1.
1999, 2 Cdo 667/96 a další.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i
psychický stav (například rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však
psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska § 37 odst. 1 obč.
zák.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu
uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní
právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně
existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a
současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že
jedná ke svému neprospěchu.
88
V daném případě je třeba pojem tísně ve smyslu § 49 obč. zák.,
jak již bylo výše zmíněno, hodnotit z pohledu skutkových zjištění, která soudy
obou stupňů učinily. Vzhledem k nim (delší časový interval sjednávání podmínek
smluv, dluhy žalobce z minulosti, tedy nikoliv, jak tvrdí
dovolatel, pouze závěr odvolacího soudu, že osoba, která má příjmy výlučně ze
stávající sociální sítě, má takto kryty základní potřeby a tato skutečnost
proto u ní nemůže vyvolat stav tísně), lze dovodit, že zjištěná hospodářská a
sociální situace rodiny žalobce nevykazovala v době před uzavřením sporné kupní
smlouvy znaky, které jsou podle citované judikatury charakteristické pro stav
tísně, jak správně uzavřel odvolací soud.
Lze uzavřít, že odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury
správně interpretoval pojem tísně, jejíž řešení odvolacím soudem i soudem
prvního stupně žalobce napadl, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu ve
smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. zásadně významným. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř.,
protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému 1) vznikly v dovolacím
řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně
za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč a v paušální částce
náhrad ve výši 75 Kč (srov. § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 13
odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl.č. 235/1997 Sb.), celkem 1 075 Kč,
uložil žalobci, aby žalovanému 1) tyto náklady řízení uhradil. Ve smyslu § 149
odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Kateřina H o r n
o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu