33 Cdo 3551/2024-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Váňova 3180, proti žalované B. I., zastoupené Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Pohořelcem 697/8, o zaplacení 611 169,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 273/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 36 Co 128/2024-704, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 8. 2023, č. j. 16 C 273/2018-654, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 36 Co 128/2024-704, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 080 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Vágnera, advokáta.
Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 2 456 535,76 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácených zápůjček.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 16 C 273/2018-654, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 845 366,23 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ohledně částky 611 169,53 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a státu (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 36 Co 128/2024-704, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadená rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a „ve věci bylo postupováno v rozporu s § 118b a § 119a o.
s. ř.“ Zdůrazňuje, že dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl zamítnut její požadavek na zaplacení částky 611 169,53 Kč s příslušenstvím, představující 533 489,06 Kč na zaplacených úrocích z úvěru a 57 650,53 Kč vynaložených na „movité věci“. Nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily její nárok a vytýká jim nesprávné posouzení počátku běhu úroků z prodlení. Při posouzení práva na vrácení zápůjčky na pořízení šperků se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu týkající se dokazování, představované jeho rozsudky ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 8. 2023, č. j. 16 C 273/2018-654, Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Co se týče námitek ohledně nároku na zaplacení kapitalizovaných úroků ze zápůjček a úvěrů a počátku běhu úroků z prodlení, dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní otázku, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, ani neodkazuje na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Svou argumentací pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a zpochybňuje hodnocení důkazů.
Ani argumentace dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od výše citované judikatury týkající se dokazovaní a rozložení důkazního břemene, neboť ohledně údajného darování šperků nedošlo k otočení důkazního břemene, není přiléhavá. Judikatura, na kterou dovolatelka odkazuje, na danou věc nedopadá, neboť se týká rozložení důkazního břemene v případě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka přitom přehlíží, že to byla ona, komu se v řízení nepodařilo prokázat, že v případě pořízení předmětných šperků šlo o zápůjčku, a že soudy vzaly naopak za prokázané, že se jednalo o dar.
Ačkoli dovolatelka polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).