U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. H., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Liberec, Na Rybníčku 387/6, proti žalovanému P. S., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, České mládeže 135, o určení neplatnosti výpovědi, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 25 C 93/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. března 2008, č. j. 29 Co 310/2007-28, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč k rukám JUDr. Rudolfa Vaňka, advokáta se sídlem Liberec, Na Rybníčku 387/6.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. března 2008, č. j. 29 Co 310/2007-28, jímž byl potvrzen ve věci samé rozsudek ze dne 17. srpna 2006, č. j. 25 C 93/2003-18, kterým Okresní soud v Liberci určil, že výpověď dohody, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 11. 4. 2002, daná žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 28. 5. 2003, je neplatná, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009), a dovolací soud je neshledal přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud poté, co přisvědčil soudu prvního stupně, že na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., založil své rozhodnutí, jímž potvrdil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, na dvou na sobě nezávislých právních závěrech Především se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že závazek z dohody účastníků ze dne 11. 4. 2002 nebyl takového charakteru, aby jej bylo možno účinně vypovědět podle § 582 obč. zák. Nad rámec právního posouzení věci soudem prvního stupně dovodil, že pro možnost dání výpovědi nebyla splněna další podmínka vyplývající z § 582 obč. zák., a sice že dohoda byla sjednána na dobu neurčitou. Samotný závazek žalovaného vyplývající z dohody vyplatit žalobkyni jednu polovinu částek obdržených z vyplacených divident a z prodeje obchodního podílu společnosti Jizerské pekárny spol. s r. o. je vázán na dobu, po kterou žalovaný bude vlastníkem obchodního podílu v uvedené společnosti; z toho vyplývá, že se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že dohodu ze dne 11. 4. 2002 není možno vypovědět podle § 582 obč. zák., protože byla uzavřena na dobu určitou. Závěr, že závazek vyplývající z dohody účastníků nebyl takového charakteru, aby jej bylo možno účinně vypovědět podle § 582 obč. zák., nebyl - jak vyplývá z obsahu dovolání - zpochybněn a nelze jej tudíž ani podrobit přezkumu v dovolacím řízení. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na existenci více důvodů, z nichž i jenom jeden vede k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006). Jelikož žalovaný v dovolání zpochybnil pouze jeden z právních závěrů, na nichž je dovoláním revidované rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže jeho přezkum nikterak ovlivnit výsledek sporu a dovolání nelze shledat přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 560,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 19. května 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r. předsedkyně senátu