USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobce M. B.,
bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V
Jámě 699/1, proti žalovanému S. Z., bytem XY, zastoupenému opatrovnicí – obcí
Samopše, se sídlem Sázava, Samopše 17, identifikační číslo osoby 00236403,
právně zastoupen Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Havlíčkovo
náměstí 512/16, o zaplacení 210 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 115/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 23 Co 225/2019-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana
Nováka, advokáta.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
5. 2019, č. j. 5 C 115/2019-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 210 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 210 500 Kč ode
dne 6. 11. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2019,
č. j. 23 Co 225/2019-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu,
kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 210 500 Kč se zákonným
úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 6. 11. 2018 do zaplacení,
zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen
„o. s. ř.“). K „upřesnění dovolání“ žalobce ze dne 7. 2. 2020, které bylo
podáno po uplynutí dovolací lhůty, nemůže dovolací soud přihlížet z úřední
povinnosti (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný zastoupený opatrovnicí považuje dovolání za nepřípustné, jelikož
neobsahuje řádné vymezení přípustnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za
věcně správné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové
otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně
uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje.
Formulace žalobce, že „vymezuje
dovolací důvod a přípustnost dovolání tak, že dovolacím soudem vyřešená otázka
má být posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím
soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena
jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z obsahu dovolání je nadto zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby
dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného
nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od
odvolacího soudu. Absence údaje o tom, v čem podle žalobce spočívá splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve
smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze
odstranit. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného
rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Krom uvedeného žalobce svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím zakládá primárně
na nesouhlasu se skutkovým zjištěním ohledně obsahu smlouvy uzavřené se
žalovaným. Námitky, že se žalovaný v předmětné smlouvě ke kolaudaci garáže ani
k převodu vlastnictví garáže na žalobce nezavázal, nesměřují proti právnímu
posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti správnosti skutkového závěru, že
obsahem smlouvy byl - kromě nájmu garáže na dobu 30 let - závazek žalovaného
směřující k získání kolaudačního rozhodnutí a závazek k převodu vlastnického
práva ke garáži na žalobce, a rovněž závazek žalovaného k úhradě smluvní pokuty
ve výši 500 Kč denně pro případ porušení smlouvy. Skutkový základ sporu nelze
úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání směřující proti rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení
není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu