33 Cdo 3694/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
AVETRADE FINANCE spol. s r.o. se sídlem Praha 9, Mladoboleslavská 330,
zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská
Ostrava, Sadová 1585/7, proti žalované D. L., zastoupené Mgr. Denisou
Belošovičovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Bohumínská
788/61, o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 253/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 15 Co 63/2007-160,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
43.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Denisy
Belošovičové, advokátky se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61.
Žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,500.000,- Kč s
odůvodněním, že její právní předchůdkyně Komerční banka, a. s. uzavřela se
žalovanou smlouvu o úvěru, která byla zajištěna zástavním právem k
nemovitostem žalované. Protože žalovaná porušila svůj závazek ze zástavní
smlouvy nepřevést tyto nemovitosti bez souhlasu zástavního věřitele, vzniklo
žalobkyni právo na smluvní pokutu.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 11 C
253/2004-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 2,500.000,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení od 1. 9. 2004 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela
s právní předchůdkyní žalobkyně Komerční bankou, a. s. dne 7. 8. 1997 smlouvu o
úvěru ve výši 4,200.000,- Kč, který byl účelově určen na koupi nemovitostí. Dne
4. 12. 1997 uzavřela žalovaná s Komerční bankou, a. s. zástavní smlouvu, kterou
bylo k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zřízeno zástavní právo k
předmětným nemovitostem. V článku III. bodu 2 zástavní smlouvy si smluvní
strany sjednaly, že žalovaná (zástavce) po dobu existence zajišťované
pohledávky bez souhlasu zástavního věřitele zástavu smluvně nepřevede. V článku
III. bodu 5 písm. a/ odst. 1 zástavní smlouvy se žalovaná zavázala k úhradě
smluvní pokuty ve výši 2,500.000,- Kč v případě, že nedodrží kteroukoliv
smluvní povinnost uvedenou v tomto článku. Smlouvou o postoupení pohledávky ze
dne 28. 5. 2002 postoupila Komerční banka, a. s. pohledávku za žalovanou ze
smlouvy o úvěru včetně příslušenství i zajištění (dále jen „pohledávka za
žalovanou“) na JUDr. Z. H., který tuto pohledávku postoupil dne 6. 6. 2002
společnosti HP TRONIC Zlín, s. r. o. a ta ji postoupila dne 19. 8. 2002
žalobkyni; postoupení pohledávky bylo vždy žalované oznámeno (naposledy dopisem
ze dne 19. 8. 2002, který převzala 26. 8. 2002). Žalovaná předmětné nemovitosti
prodala dne 7. 6. 2004 D. L., aniž požádala o souhlas zástavního věřitele. Z
takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná
uzavřela s Komerční bankou, a. s. smlouvu o úvěru podle § 497 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“),
přičemž pohledávka věřitele z úvěru byla zajištěna zřízením zástavního práva k
předmětným nemovitostem. Žalovaná tím, že bez souhlasu věřitele převedla
vlastnické právo k zástavě, nesplnila závazek, s jehož porušením byl spojen
vznik práva zástavního věřitele na smluvní pokutu ve smyslu § 544 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč.
zák.“) ve spojení s § 300 a násl. obch. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007,
č. j. 15 Co 63/2007-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
zaplacení částky 2,500.000,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení od 1. 9. 2004 do
zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů
a o poplatkové povinnosti žalobkyně. Po zopakování důkazu zástavní smlouvou
dospěl k závěru, že ujednání v článku III. bodu 2 zástavní smlouvy je absolutně
neplatné podle § 39 obč. zák., neboť odporuje účelu (smyslu) zástavního práva;
žalovaná jím byla jako zástavce v rozporu se zákonem omezena ve svobodném
nakládání se zástavou. V této souvislosti odkázal na právní závěr vyjádřený
Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 296/2003. Protože předpokladem
vzniku práva na smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti a žalovaná svým
jednáním žádnou platně sjednanou smluvní povinnosti neporušila, nevzniklo
žalobkyni právo na smluvní pokutu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž napadla
správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání v článku III. odst. 2
zástavní smlouvy je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné. Má za to, že zástavní
smlouva neobsahuje žádné ujednání, podle něhož se žalovaná zavázala, že
předmětné nemovitosti nepřevede. Žalovaná mohla nemovitosti převést, avšak
zavázala se, že tak neučiní bez souhlasu věřitele. Pro případ, že se tak stane
bez jeho souhlasu, zavázala se zaplatit mu smluvní pokutu. Žalobkyně je
přesvědčena, že žalované bylo umožněno s nemovitostmi disponovat, a to i bez
souhlasu věřitele; v tom případě však pod sankcí smluvní pokuty. Z toho
dovozuje, že žalovaná nebyla žádným způsobem omezena v uskutečnění převodu
předmětných nemovitostí. Ujednání o povinnosti požádat o souhlas věřitele s
převodem nemovitostí bylo sjednáno za účelem jeho včasné informovanosti o
aktuálním vlastníkovi zástavy pro potřeby uspokojení pohledávky (případně i
cestou exekuce). Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21
Cdo 296/2003 považuje za nepřiléhavý, neboť v tomto řízení se jednalo o případ,
kdy zástavní dlužník zástavu pronajal, ač se v zástavní smlouvě zavázal, že tak
neučiní. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním závěrem odvolacího
soudu o neplatnosti ujednání v článku III. odstavci 2 zástavní smlouvy. Je
přesvědčena, že žalobkyní tvrzený účel tohoto ujednání, tedy pouze informační
povinnost zástavce, nelze dovodit ani výkladem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou při splnění podmínky
jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.)
se proto zaměřil na posouzení, zda je též důvodné.
Žalobkyně v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.). Protože existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu
spisu, dovolací soud se zabýval jen dovolací námitkou, jak ji žalobkyně
obsahově vymezila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání v
článku III. bodu 2 zástavní smlouvy je neplatné ve smyslu § 39 obč. zák.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 151a odst. 1 části věty před středníkem obč. zák. (tj. zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření zástavní smlouvy dne 4. 12.
1997 - dále opět jen „obč. zák.“) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je
zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Zástavní právo má především funkci zajišťovací. Zabezpečuje pohledávku
zástavního věřitele od okamžiku svého vzniku, motivuje dlužníka k dobrovolnému
splnění pohledávky zástavního věřitele, jemuž zároveň poskytuje jistotu, že se
bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna.
Jestliže taková situace nastane, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva.
Zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy. Zástavní právo je právem
věcným. To znamená, že zásadně působí proti každému pozdějšímu vlastníku
zástavy. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo
296/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2004,
dospěl k právnímu závěru, podle něhož zástavní právo zásadně nebrání vlastníku
zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco
jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní
věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Ujednání, kterými
by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém
nakládání se zástavou, jsou neplatná (§ 39 obč. zák.).
V posuzovaném případě zástavní smlouva v článku III. bodu 2 obsahuje ujednání,
podle něhož se zástavce zavazuje, že po dobu existence zajišťované pohledávky
uvedené v článku I. této smlouvy nebude zástava bez souhlasu zástavního
věřitele smluvně převedena. V článku III. bodu 5 písm. a/ si pak smluvní strany
ujednaly, že pokud zástavce poruší kteroukoliv smluvní povinnost uvedenou v
tomto článku, má zástavní věřitel nárok na smluvní pokutu ve výši 2,500.000,-
Kč.
Slovní znění článku III. bodu 2 zástavní smlouvy lze vyložit (§ 35 odst. 2 obč.
zák.) jedině tak, že žalovaná se zavázala pod sankcí smluvní pokuty nepřevést
zástavu bez souhlasu zástavního věřitele. Jinými slovy řečeno, žalovaná mohla
převést zástavu, aniž by porušila smluvní ujednání, jedině se souhlasem
zástavního věřitele. Z toho jednoznačně plyne, že žalovaná coby zástavní
dlužnice byla tímto ujednáním významně omezena v nakládání se zástavou, neboť
vlastnické právo k ní sice mohla převést, avšak aby vyloučila hrozbu smluvní
pokutou, musela tak učinit jedině se souhlasem zástavního věřitele. By-li podle
ujednání stran zástavní smlouvy převod zástavy vázán pod sankcí smluvní pokuty
na souhlas zástavního věřitele, je evidentní, že mu tím bylo umožněno zasahovat
do dispozice zástavního dlužníka se zástavou. Mohl tak jednoduše učinit tím, že
by požadovaný souhlas s převodem zástavy odepřel. Nelze tak přisvědčit
žalobkyni, že účelem souhlasu byla pouhá informovanost zástavního věřitele o
aktuálním vlastníku zástavy. K naplnění tohoto proklamovaného účelu by jistě
postačil závazek zástavce informovat zástavního věřitele o převodu vlastnického
práva k zástavě.
Právní závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažené v článku III. bodu 2
zástavní smlouvy je neplatné podle § 39 obč. zák., je tudíž správný a v souladu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože se žalobkyni nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího
řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši
43.650,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. srpna 2010
JUDr.
Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu