33 Cdo 3713/2021-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně T. C., bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, o 571.584,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 96/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 36 Co 27/2020-260, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 12 C 96/2018-189, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 571.584 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání a požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2020, č. j. 12 C 96/2018-229, nebylo žalovanému osvobození od soudního poplatku přiznáno. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20.
5. 2020, č. j. 15 Co 206/2020-240, rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku potvrdil. Usnesením ze dne 10. 6. 2020, č. j. 12 C 96/2018-245, byl žalovaný opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání. Usnesení s výzvou bylo žalovanému doručeno dne 15. 6. 2020, přičemž lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula dne 30. 6. 2020. Proti usnesení podal žalovaný námitky, v nichž zopakoval důvody, pro které nemůže soudní poplatek uhradit. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.
7. 2020, č. j. 36 Co 27/2020-260, bylo usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2020, č. j. 12 C 96/2018-245, o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání potvrzeno. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 36 Co 27/2020-260, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle jeho přesvědčení usnesením Městského soudu v Praze mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy svá rozhodnutí „založily na skutkovém zjištění a navazujícím právním posouzení, jež se nacházelo v extrémním rozporu s důkazy“. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Uvedené platí i tehdy, pokud podle jeho přesvědčení dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahují k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené a konkrétně specifikované judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (tj. konkrétního způsobu vyřešení sporné právní otázky) se odvolací soud měl podle jeho názoru odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalovaný v projednávaném dovolání neučinil. Nelze přehlédnout, že žalovaný se svým dovoláním snaží zvrátit skutkové závěry předchozího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2020, č. j. 12 C 96/2018-229, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od placení soudního poplatku z odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 12 C 96/2018-189, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.
5. 2020, č. j. 15 Co 206/2020-240. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu včetně výroku o nákladech řízení, které však není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud nemohl nevyhovět již proto, že dovoláním nebyl (a nemohl být) napaden rozsudek soudu prvního stupně, ale usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení.
Podle § 243 písm. a) o. s. ř. přitom může dovolací soud odložit pouze vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Václav Duda předseda senátu