33 Cdo 3738/2021-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. V. J., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Na Zábradlí 205/1, proti žalované Skanska Residential a. s., se sídlem Praha 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 02445344, zastoupené Mgr. Filipem Kisić Svobodou, advokátem se sídlem Praha, Dušní 8/11, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 80/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 30 Co 144/2021-103, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal vůči žalované částky 150 000 s příslušenství představující smluvní pokutu.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 24. 9. 2020, č. j. 28 C 80/2020-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 %
ročně z částky 150 000 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 30 Co 144/2021-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
S odkazem na závěry judikatury, jež citoval a podle nichž fikce uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům, v nyní projednávané věci žádnou z uvedených variant v jednání žalované nedovodil, takže předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. naplněny nebyly. Výtky dovolatele, že se odvolací soud při svém rozhodování (v souvislosti s posouzením tzv. fikce podpisu datové zprávy) odchýlil od Stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, publikovaného pod č. 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko pléna“), a že nesprávně přihlédl k podání učiněnému z datové schránky, přípustnost dovolání nezakládají. Byť lze přisvědčit pochybnostem žalobce ohledně věcné správnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsaženého závěru odvolacího soudu, podle něhož na podání ze dne 9. 4. 2020 obsahující vyjádření k žalobě lze nahlížet jako na řádně podepsaný úkon, nelze přehlédnout, že napadené rozhodnutí na posouzení dovolatelem předestřených otázek (fikce podpisu podání učiněného datovou zprávou a zda je porušením práva na spravedlivý proces - či přepjatým formalismem - postup soudu, který k podání učiněnému z cizí datové schránky nepřihlédne) nezávisí, neboť je založeno na posouzení naplnění jednoho z předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř. - tzv. fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. V souladu s ustálenou judikaturou, podle níž jsou obecné soudy povinny citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a pečlivě vážit, zda i přes splnění formálních podmínek vydání rozsudku pro uznání je jeho vydání namístě, odvolací soud posuzoval, zda v projednávané věci jde o případ lhostejné či obstrukční pasivity žalované, a nikoliv pouze (jako soud prvního stupně) to, zda žalovaná podala či nepodala (řádné) vyjádření ve věci. Hodnotil tedy celkově, zda její chování bylo obstrukčně pasivní, přičemž vycházel ze zjištění, že podala včas odpor, že se následně vyjádřila k žalobě, přestože své podání učinila z nesprávné datové schránky, a i posléze byla aktivní tím, že se dotazovala na stav řízení.
Závěr, že uvedené skutečnosti nezakládají zřejmé indicie svědčící o snaze žalované činit procesní obstrukce a že tak není opodstatněna fikce uznání, je v souladu s judikaturou, na níž odkázal. Argumentace dovolatele, že odvolací soud neměl k podání učiněnému z cizí datové schránky přihlížet, se tak míjí s tím, jak věc posuzoval odvolací soud, který při právním posouzení otázky naplnění fikce uznání vycházel z toho, že vyjádření k žalobě bylo podáno z nesprávné datové schránky (srov. odstavec 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a zároveň, že šlo pouze o jednu z vícero okolností, jež byly pro posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání významné.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje (srov. např. nálezy ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1981/17, nebo ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV.
ÚS 281/04), že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k
odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Lze shrnout, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v souladu s tím, co bylo uvedeno výše, i v souladu s judikaturou citovanou v odůvodnění jeho rozhodnutí, podle níž jsou soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na přístup k soudu. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu