33 Cdo 3791/2016-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně R. T., zastoupené Mgr. et Mgr. Antonínem Balounem, advokátem se
sídlem v Plzni, Hálkova 1229/44, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr.
Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o určení
doby plnění vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 99/2015, o
dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016,
č. j. 18 Co 5/2016-104, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
Žalobou ze dne 30. 12. 2013 se žalobkyně domáhá určení doby plnění
částky 1.990.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce. Žalobní požadavek odůvodnila
tím, že žalovanému poskytla půjčku v celkové výši 2.150.000,- Kč v dílčích
plněních na jeho bankovní účet (částku 300.000,- Kč dne 18. 3. 2008, částku
200.000,- Kč dne 14. 3. 2008, částku 150.000,- Kč dne 2. 4. 2008, a částku
1.500.000,- Kč dne 16. 4. 2008), přičemž žalovaný jí dne 26. 10. 2009 vrátil
pouze 160.000,- Kč. Zavázal se přitom, že veškeré peníze vrátí „poté, co bude
mít dostatek finančních prostředků.“
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 6. 10. 2015, č. j. 15 C 99/2015-91, řízení zastavil a rozhodl o nákladech
řízení. S odkazem na ustanovení § 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen – „o. s. ř.“), dospěl k závěru,
že rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Praha–západ sp. zn. 21 C
148/2010 představuje překážku věci pravomocně rozsouzené, která brání
opětovnému projednání věci. Žalobu v této věci podala L. K. proti žalovanému a
požadovala po něm zaplacení částky 1.990.000,- Kč s odůvodněním, že dne 25. 8. 2008 s ním uzavřela smlouvu o půjčce, podle níž mu půjčila 2.150.000,- Kč (na
jeho bankovní účet složila dne 18. 3. 2008 částku 300.000,- Kč, dne 14. 3. 2008
částku 200.000,- Kč, dne 2. 4. 2008 částku 150.000,- Kč, dne 16. 4. 2008 částku
1.500.000,- Kč). Tuto částku jí měl vrátit do 28. 5. 2009, resp. do 31. 12. 2009. Dosud jí zaplatil pouze 160.000,- Kč. V průběhu řízení usnesením ze dne
6. 5. 2011, č. j. 21 C 148/2010-137, Okresní soud Praha-západ připustil, aby na
místo žalobkyně L. K. do řízení na její místo vstoupila nabyvatelka práva R. T., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky; k odvolání toto rozhodnutí
potvrdil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2011, č. j. 31 Co
242/2011-128. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že u jednání dne 28. 11. 2011 žalobkyně (nabyvatelka práva R. T.) uvedla, že není pochyb o tom, že
sporné finanční prostředky na účet žalovaného převedla ona podle smlouvy o
půjčce. Rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 21 C 148/2010-171, byla žaloba
zamítnuta. Stalo se tak, ačkoli nebylo sporu o tom, že žalovaný peníze na svůj
účet obdržel, avšak nebylo prokázáno, že původní žalobkyně L. K. mu peníze
přenechala. Ze shora uvedených skutečností soud prvního stupně dovodil, že je
dána totožnost účastníků řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 21 C 148/2010 a v nyní projednávané věci, přičemž je zachována i totožnost
předmětu řízení (zaplacení částky 1.990.000,- Kč). Jedinou odlišnost soud
prvního stupně spatřoval v tom, že oproti původní žalobě, kdy pohledávka
původní žalobkyně byla postoupena R. T., je tvrzení o odlišné splatnosti
půjčky. Při totožnosti účastníků a skutku soud prvního stupně - se zřetelem k
ustanovení § 159a o. s. ř. - dovodil nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104
odst. 1 o. s. ř., a řízení zastavil. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 18 Co
5/2016-104, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Na základě § 159a odst. 4 o. s. ř. akcentoval, že o stejnou věc se
jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž
předmět řízení je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Z
pohledu těchto závěrů odvolací soud uzavřel, že byť v obou řízeních vystupují
tytéž účastnice, není zachována totožnost skutku. V řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 148/2010 bylo základem žaloby tvrzení, že peněžní prostředky byly
žalovanému poskytnuty L. K. na základě písemné smlouvy o půjčce ze dne 28. 5. 2009, kterážto pohledávka byla postoupena žalobkyni, naproti tomu v nyní
souzené věci je předmětem žaloby tvrzení, podle něhož peněžní prostředky ve
stejné výši a stejným způsobem přenechala žalovanému přímo žalobkyně R. T. podle ústní smlouvy o půjčce. Není tedy dán nedostatek podmínky řízení ve
smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. odůvodňující zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“)
dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jeho
přesvědčení toto rozhodnutí spočívá – posuzováno podle celého obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo
540/2005. Považuje za nepochybné, že žalobkyně v obou řízeních přednáší tvrzení
o poskytnutí půjčky žalovanému ve výši „zcela identických plateb,“ jež byly
tvrzeny i v předcházejícím řízení, požaduje stejnou částku a tvrdí splátku
žalovaného v téže výši, domáhá se vydání totožného petitu. Jedinou „změnou“
oproti řízení ve věci 21 C 148/2010 je tvrzení, že půjčku poskytla ona a nikoli
K. Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k
závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně
splněna jsou. Dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozporu
rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, přičemž argumentuje pasáží, podle které „o stejnou věc jde
přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o
němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného
předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže
tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového
děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových
formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku
podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které
tvoří skutek (a že) týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším
řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese)
osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení“. Pomíjí, že
rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry plně v souladu. Předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné
právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně
významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných
rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na
jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.
Žalobce je proto povinen v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok
uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Tato
individualizace je nezbytná nejen pro vedení procesní obrany žalovaného,
vymezení okruhu sporných a nesporných skutečností, ale též pro posouzení
případných překážek věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.) a pravomocně
rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozsouzené patří
mezi negativní procesní podmínky řízení a brání tomu, aby věc, o níž bylo již
pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyjde-li najevo, že o téže věci
již bylo v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení pravomocně
rozhodnuto, soud řízení pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastaví
(§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává zásadně v
situaci, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se
jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že
totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo
totožnost následku (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní
části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně svůj žalobní požadavek odůvodnila tvrzením, že na základě
ústní smlouvy o půjčce žalovanému postupně půjčila částku 2.150.000,- Kč, jejíž
splatnost byla dohodnuta tak, že ji jí vrátí „až bude mít dostatek finančních
prostředků.“ Naproti tomu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 21 C 148/2010 původní žalobkyně L. K. tvrdila, že žalovanému půjčila
totožnou částku, která mu byla poukázána na jeho bankovní účet, a kterou měl
podle svých možností splácet tak, aby byla vrácena nejpozději do 28. 5. 2009. Proto požadovala, aby mu soudem byla uložena povinnost zaplatit jí částku
1.990.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. V nyní probíhajícím
řízení se žalobkyně domáhá určení splatnosti plnění, které bylo podle žalobních
tvrzení ponecháno na vůli dlužníka (žalovaného). Ačkoli v důsledku postoupení žalované pohledávky žalobkyni (usnesení
Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 5. 2011, č. j. 21 C 148/2010-113, a
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, č. j. 31 Co 242/2011-128)
nastal stav totožnosti účastníků v obou řízeních, je správný závěr odvolacího
soudu, že není dána totožnost skutku ani totožnost předmětu řízení vymezeného
petitem žaloby. Rozhodující skutečnosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) jsou totiž v
obou věcech zásadně odlišné. V řízení sp. zn.
21 C 148/2010 bylo totiž tvrzeno,
že právní vztah ze smlouvy o půjčce vznikl mezi L. K. a jen v důsledku
postoupení její pohledávky žalobkyni došlo ke změně v subjektech práva na
plnění. Naproti tomu v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 99/2015 je tvrzeno, že
smluvní vztah vznikl mezi žalobkyní a žalovaným a navíc je tvrzeno, že
splatnost půjčky byla ponechána na vůli dlužníka. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu