33 Cdo
3799/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně
Bohemia REAL INVEST, spol. s r. o. se sídlem Praha 4, Krčská 30, zastoupené
JUDr. Věrou Rýdlovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Dobronická 635/1256, proti
žalovaným 1) PhDr. B. H. a 2) V. H., zastoupeným JUDr. Františkem Schulmannem,
advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, o zaplacení částky 228.404,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
8 C 135/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. března 2007, č. j. 21 Co 230/2006-579, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 253.225,- Kč s
příslušenstvím sestávající ze 146.225,- Kč (nedoplatek ceny za byt, garáž a za
podíly na společných prostorách domu a pozemku) a ze 107.000,- Kč (nedoplatek
ceny za další garáž a za podíly na společných prostorách domu a pozemku). Žalovaní se podáním ze dne 18. 12. 1998 domáhali po žalobkyni zaplacení
částky 475.718,20 Kč s příslušenstvím z důvodů vad a nedodělků zhotoveného díla. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 8
C 135/97-117, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni částku 253.225,- Kč s 26% úrokem z částky 121.404,- Kč od
16. 11. 1995 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997
do zaplacení, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 263.697,80
Kč s 20% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh
žalovaných v částech, jimiž se domáhali zaplacení částky 212.020,40 Kč s 26%
úrokem z prodlení od 18. 12. 1998 do zaplacení, vyššího úroku z prodlení za
dobu od 11. 2. 1999 do zaplacení z částky 263.697,80 Kč a úroku z prodlení ve
výší 26% za dobu od 18. 12. 1998 do 10. 2. 1999 z částky 263.697,80 Kč, a
rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. listopadu 2001, č. j. 64 Co
254/2001-150, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
ohledně částky 253.225,- Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku o vzájemném
návrhu ohledně částky 263.697,80 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech
řízení mezi účastníky navzájem zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 28. července 2003, č. j. 8 C
135/97-438, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně částku 253.225,- Kč se 17% úrokem z prodlení z
částky 146.225,- Kč od 8. 6. 1996 do zaplacení a s 21% úrokem z prodlení z
částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997 do zaplacení, žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalovaným částku 10.472,80 Kč s 20% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999
do zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalovaných, aby byla žalobkyni uložena
povinnost zaplatit jim částku 253.225,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení, zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala po
žalovaných zaplacení 9% úroku z prodlení z částky 146.225,- Kč
od 16. 11. 1995 do zaplacení a 5% úroku z prodlení z částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2004, č. j. 64 Co
562/2003-479, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a
ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 19. srpna 2005, č. j. 8 C
135/97-514, uložil žalovaným povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 253.225,- Kč se 17% úrokem z
prodlení z částky 146.225,- Kč od 8. 6. 1996 do zaplacení a s 21% úrokem z
prodlení z částky 107.000,- Kč od 21. 3.
1997 do zaplacení (výrok I.), uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 263.697,80 Kč s 15% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení (výrok
II.), zamítl vzájemný návrh žalovaných v části, jíž se domáhali po žalobkyni
zaplacení 5% úroku z prodlení z částky 263.697,80 Kč od 11. 2. 1999 do
zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky
IV., V. a VI.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 21 Co
230/2006-579, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé (I., II. a III.) jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 24.821,- Kč se 17% úrokem
z této částky od 8. 6. 1996 do zaplacení; jinak jej v těchto výrocích potvrdil,
změnil jej ve výrocích o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 9. 1994 (ve znění
dodatků) smlouvu o dílo a o uzavření smlouvy budoucí, v níž se žalobkyně
zavázala pro žalované zhotovit podle připojené a objednatelem odsouhlasené
projektové dokumentace v bytovém domě o 18 bytových jednotkách na pozemku p. č. 1428/2 v k. ú. K. mezonetový byt o velikosti 5+1 (celková výměra 171 m2) a
garážové stání v termínu do 30. 11. 1995 za celkovou cenu 3,837.304,- Kč včetně
ceny za spoluvlastnický podíl k bytovému domu a k pozemku. Účastníci a další
stavebníci uzavřeli dne 3. 10. 1995 se žalobkyní smlouvu o výstavbě bytového
domu (na pozemku ve vlastnictví žalobkyně), který bude ke dni kolaudace
převeden do spoluvlastnictví stavebníků; ujednali si, že na žalované připadá
byt č. B/2 a garáž č. 11 a že výstavbu zajistí žalobkyně podle uzavřené smlouvy
o dílo. Stavebníci odsouhlasili termín kolaudace do 30. 11. 1995, schválili
celkové stavební náklady výstavby a příspěvky jednotlivých stavebníků byly
rozpočítány podle podlahové plochy na ně připadající s přihlédnutím k
individuálnímu vybavení jednotlivých bytových jednotek. Celková cena za bytovou
jednotku, garáž a spoluvlastnické podíly žalovaných ke společným částem domu a
k pozemku (704/10000) byla sjednána ve výši 3,739.738,- Kč. Tzv. nadstandardy
již žalobkyně započetla do ceny díla. Žalovaní žalobkyni zaplatili na
dohodnutou cenu 3,593.513,- Kč a dosud jí neuhradili 146.225,- Kč. Protokolem
ze dne 14. 11. 1995 byl žalovaným předán byt, garážová stání č. 11 a 15 a
sklípek. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 11. 1995, které nabylo právní moci
dne 22. 12. 1995, odbor výstavby OÚ městské části Praha 5 povolil užívání
předmětného bytového domu. Smlouvou uzavřenou dne 18. 4. 1996 převedla
žalobkyně na žalované nebytový prostor, a to garážové stání č. 15 a
spoluvlastnické podíly ke společným částem bytového domu a pozemku za cenu
157.000,- Kč. Žalovaní žalobkyni na tuto kupní cenu nezaplatili 107.000,- Kč,
které byly splatné do čtrnácti dnů po vkladu do katastru nemovitostí, tedy dne
12. 9. 1996. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví
spoluvlastníci v rozsahu 753/10000 pozemků p. č. 1428/2, 1428/4, 1428/8,
1428/5, 1428/6 a 1428/7 s domy čp. 1213, 1212 a 1211 a bytu č. 1212/2, garáže
č. 1212/11 a 1213/15. Žalobkyně se ve smlouvě o dílo zavázala poskytnout záruku
za vady díla po dobu tří let od jeho dokončení, během níž bude mít dílo
dohodnuté vlastnosti, nebude mít vady, které by snižovaly jeho hodnotu nebo
schopnost užívání k bytovým účelům. Zároveň se zavázala odstranit veškeré vady
na své náklady do jednoho měsíce od reklamace; pro případ, že vady neodstraní,
bylo dohodnuto, že žalovaní je po upozornění mohou nechat odstranit na náklady
žalobkyně jinou osobou. Po převzetí bytu žalovaní vytkli žalobkyni nedodělky,
vady a v průběhu řízení, v němž neuznávali žalobu pro neprůkaznost, podali
vzájemnou žalobu, v níž po žalobkyni požadovali zaplatit částku 475.718,20 Kč s
příslušenstvím představující náhradu za náklady, jež vynaložili v souvislosti s
nedodělky, a slevu z ceny díla.
O vzájemné žalobě již soud prvního stupně
rozhodoval rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 8 C 135/97-117. Vzal
přitom za prokázané, že žalobkyně žalovaným slevila z ceny díla o 97.566,- Kč
(oproti smlouvě o dílo s cenou 3,837.304,- Kč, byla ve smlouvě o výstavbě
sjednána cena 3,739.738,- Kč); proto žalovaným nepřiznal 23.746,80 Kč za
nedodané části kuchyně, 3.520,- Kč za vadné garnýže, 4.804,30 Kč za vadně
dodané či provedené vpustě, obklady teras a terasových vývodů a 65.494,90 Kč
jako částečnou náhradu za dveře pořízené žalovanými, 4.410,- Kč za demontáž a
montáž dveří, 13.104,- Kč za vymalování bytu, 19.846,- Kč za odvoz suti,
6.480,- Kč za obklady v kuchyni a předsíni a za slevu z ceny díla z důvodu vady
týkající se zvukové izolace stěn a stropů v bytovém domě. Vzájemný návrh
žalovaných tak v rozsahu 212.020,40 Kč s příslušenstvím zamítl. Jelikož
rozsudek soudu prvního stupně nebyl v tomto výroku napaden odvoláním a nabyl
samostatně právní moci, soud prvního stupně se již zabýval jen zbylou částí
vzájemného návrhu. Ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví Ing. I. G. a jeho výslechu zjistil vady prasklin ve stropech, plovoucích podlah, vnitřního
bytového schodiště a výtoků z květinových truhlíků, jimž odpovídá sleva z ceny
díla ve výši 328.105,- Kč. Žalobkyně nedodala žalovaným dálkový ovladač k
vjezdu do garáže v ceně 2.500,- Kč, neodstranila suť z koryta na terase a
neopravila vadnou omítku, což si vyžádalo náklady 5.000,- Kč a 900,- Kč. Žalovaní uvedené vady a nedodělky včas vytkli, žalobkyně nedostatky
nenapravila. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o výstavbě bytového domu ze dne 3. 10. 1995 podle jejího obsahu částečně jako smlouvu podle § 17 zákona č. 72/1994
Sb. a částečně jako smlouvu nepojmenovanou podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, platném v tu dobu - dále jen „obč. zák.“. Smlouvu o dílo
ze dne 22. 9. 1994, kterou účastníci uzavřeli v souladu s § 631 obč. zák.,
vyhodnotil jako platný právní úkon, jehož ujednání ohledně vad díla nebyla
dotčena později uzavřenou smlouvou o výstavbě. Smlouvu o převodu nebytových
prostor ze dne 18. 4. 1996 posoudil jako smlouvu smíšenou, která vykazuje prvky
smlouvy kupní a smlouvy o převodu vlastnictví jednotky (§ 588 a násl. obč. zák. a § 6 zákona č. 72/1994 Sb.). Protože žalovaní neuhradili žalobkyni ceny
sjednané ve smlouvách ze dne 3. 10. 1995 a ze dne 18. 4. 1996, shledal soud
prvního stupně žalobu opodstatněnou. Při rozhodování o nárocích uplatněných žalovanými vycházel z § 645, § 646 odst. 3, § 648, § 504 a § 507 obč. zák.; dospěl k závěru, že dílo vykazovalo vady,
jež žalovaní včas vytkli,
a vzniklo jim proto právo na slevu z ceny díla z titulu odpovědnosti žalobkyně
za vady na náhradu za vynaložené náklady, které vyčíslil celkovou částkou
336.505,- Kč. Protože ze vzájemného návrhu zůstala předmětem řízení částka
263.697,80 Kč (v rozsahu 212.020,40 Kč již byl vzájemný návrh pravomocně
zamítnut), byla při vázanosti soudu tímto návrhem žalobkyni uložena platební
povinnost v tomto rozsahu. Soud prvního stupně totiž posoudil podání žalovaných
ze dne 18. 12.
1998 jako vzájemný návrh podle § 97 odst. 1 o. s. ř., který
neobsahoval projev vůle žalovaných směřující k započtení jejich pohledávky do
výše žalované částky. Toto podání tudíž nemohlo být považováno částečně za
obranu proti žalobě. Přihlédl přitom k výslovnému vyjádření žalovaných, že
nikdy a tedy ani v podání ze dne 18. 12. 1998 neučinili právní úkon, jímž by
uplatnili svou pohledávku k započtení vůči pohledávce žalobkyně. Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně až na
určení nedoplatku ceny podle smlouvy o výstavbě ze dne 3. 10. 1995. Konečná
cena 3,739.738,- Kč byla sice cenou smluvní, žalobkyně však kalkulaci ceny
soudu nepředložila a v průběhu řízení se její žalobní požadavky z tohoto titulu
lišily; vyšel proto z nejnižší částky 121.404,- Kč, kterou žalobkyně
po žalovaných požadovala v přípisu ze dne 7. 3. 1997, a rozsudek soudu prvního
stupně v žalobě vyhovujícím výroku částečně změnil (do částky 24.821,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl). Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části jeho
výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v nákladových
výrocích II. a III. Jeho přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítají, že určení výše jejich
platební povinnosti není ničím podloženo; svědci E. P. a Ing. P. V. potvrdili,
že žalobkyně nedodala kalkulaci, na jejímž základě uplatňuje svůj nárok, a
nepředložila ji ani na výzvu soudu. Připomínají, že sama žalobkyně jim dopisem
ze dne 30. 11. 1995 sdělila, aby jí nic neplatili, dokud od ní neobdrží řádné
vyúčtování. Bylo tomu tak proto, že po uzavření smluv došlo k četným
modifikacím, které se promítly do ceny díla. Není jim tak zřejmé, kolik mají
žalobkyni doopravdy za dílo zaplatit. Její tvrzení, že šlo o cenu smluvní,
považují za účelové a poukazují na to, že žalobkyně v průběhu řízení v
jednotlivých podáních uplatňovala různě vysoké částky. Odvolacímu soudu
vytýkají, že nevzal na vědomí skutečnost, že v důsledku neodstraněných vad a
nedodělků museli vynaložit vlastní finanční prostředky (za dveře v bytě
106.979,30 Kč, za jejich montáž 4.410,- Kč, za zárubně a kliky 10.000,- Kč, za
vymalování bytu 13.104,- Kč, za kování, obklady a dlažby 6.480,- Kč, za ovladač
od garáže 2.500,- Kč, za oprava omítky a odvoz suti z koryta na terase 24.846,-
Kč, za dovybavení kuchyně 23.746,80 Kč a za dodělání zděné příčky 12.997,70
Kč). Listinné důkazy prokazující tuto skutečnost jsou součástí spisu včetně
znaleckých posudků Ing. J. N., DrSc.,
a Ing. J. Č., CSc. Ačkoli se účastníci řízení dohodli, že žalobkyně jim z
celkové ceny díla tyto vynaložené náklady odečte, odvolací soud tuto okolnost
nezohlednil a absurdně jim uložil, aby vlastně tyto částky zaplatili dvakrát
včetně úroků z prodlení. I nadále trvají na tom, že byly splněny podmínky k
projednání jejich podání ze dne 18. 12. 1998 jako vzájemného návrhu včetně
námitky započtení, a poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 1998, sp. zn.
2 Cdon 1506/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 21/99, podle něhož se soud nejprve zabývá otázkou důvodnosti
žalované pohledávky a teprve v případě její opodstatněnosti posuzuje i otázku
přípustnosti navrhovaného započtení. Z uvedených důvodů a s odkazem na svá
předchozí podání navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky
jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaní v dovolání výslovně uvádějí, že jím napadají
rozsudek odvolacího soudu „co do části výroku ad I., kterou se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje, dále celý výrok II. a celý výrok III.“, z obsahu
jejich dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části výroku
I. rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, kterým bylo vyhověno žalobě v rozsahu 228.404,- Kč s příslušenstvím. Ostatně proti té části výroku I.,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž
bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaných v rozsahu 263.697,80 Kč s
příslušenstvím, by ani nebyli k podání dovolání subjektivně legitimováni,
neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 28/1998, nebo jeho rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 154). Protože dovolání žalovaných neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti té části
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku zamítajícím jejich vzájemný návrh v rozsahu 5 % úroků z
prodlení z částky 263.697,80 Kč od 11. 2. 1999 do zaplacení, nelze než dovodit,
že žalovaní ve skutečnosti rozsudek odvolacího soudu v této části nenapadli. Stejně tak žalovaní neuplatnili žádné námitky proti nákladovým výrokům II. a
III. rozsudku odvolacího soudu. I kdyby svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího
soudu o nákladech řízení odůvodnili, nebylo by dovolání proti těmto výrokům
objektivně přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 4/2003). Jelikož dovolání žalovaných proti části výroku I. rozsudku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě do částky
228.404,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř., Nejvyšší soud České republiky se zaměřil na posouzení, zda je též důvodné. Přitom byl ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je žalovaní obsahově vylíčili. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek
1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V daném případě žalobkyně po žalovaných požadovala zaplatit nedoplatek ceny
díla podle smlouvy o výstavbě ze dne 3. 10. 1995 ve výši 146.225,- Kč, tedy
rozdílu mezi sjednanou cenou 3,739.738,- Kč a žalovanými zaplacenou částkou
3,593.513,- Kč, a dále nedoplatek ceny za převod další garáže, včetně podílu na
společných částech domu a pozemku podle smlouvy o převodu nebytových prostor ze
dne 18. 4. 1996 v částce 107.000,- Kč, tedy rozdílu mezi sjednanou cenou
157.000,- Kč a žalovanými zaplacených 50.000,- Kč. Žalovaní nedoplatek ceny za
převod další garáže nepopírali, proti nedoplatku ceny díla provedeného podle
smlouvy ze dne 3. 10. 1995 brojili námitkami, že po uzavření smlouvy došlo k
četným modifikacím, které měly vliv na celkovou cenu díla, že některé vybavení
bytu si zakoupili sami, některé věci dodány nebyly a že žalobkyně neprovedla
konečné vyúčtování ceny.
Pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda žalovaní zaplatili
žalobkyni cenu díla účastníky sjednanou (§ 631 a § 634 odst. 1 obč. zák.),
resp. cenu za převod další garáže s příslušenstvím. Odvolací soud, který
převzal skutkový stav učiněný soudem prvního stupně, závěr o důvodnosti žaloby
v rozsahu částky 228.404,- Kč založil na zjištění, že účastníci si dohodli ve
smlouvě o výstavbě uzavřené dne 3. 10. 1995 konečnou cenu díla za zhotovení
bytu a garáže včetně podílu na společných částech domu a pozemku ve výši
3,739.738,- Kč. Jednalo se o cenu smluvní, v níž byly zahrnuty veškeré
požadavky stavebníků, neboť v tu dobu byl bytový dům těsně před dokončením a
kolaudací, k níž došlo 24. 11. 1995. Tato skutková zjištění čerpal ze smlouvy o
dílo ze dne 22. 9. 1994, smlouvy o výstavbě ze dne 3. 10. 1995 a ze smlouvy o
převodu nebytových prostor ze dne 18. 4. 1996. Skutkový závěr odvolacího soudu
tak má ve zmíněných důkazech oporu. Okolnost vyplývající z výpovědí svědků E.
P. a Ing. P. V., že žalobkyně nedodala žalovaným konečnou kalkulaci, je
vzhledem k závěru, že částka 3,739.738,- Kč byla cenou konečnou, bez významu a
odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že k ní nepřihlížel. Obdobně je tomu s
výtkou, že odvolací soud pominul dopis ze dne 30. 11. 1995; v něm totiž
žalobkyně sděluje žalovaným, aby posečkali s úhradou cenového navýšení
víceprací v bytě z důvodu očekávaného vyúčtování z TILIE (tj. za kuchyňskou
linku). Nerozhodný je i poukaz žalovaných na existenci dohody mezi účastníky
řízení, že veškeré jejich náklady na dokončení díla jim žalobkyně odečte z
celkové ceny díla. V předchozí fázi řízení bylo prokázáno, že žalobkyně z
těchto důvodů již žalovaným podle této dohody poskytla slevu ve formě rozdílu
mezi cenou původně sjednanou ve smlouvě o dílo (3,837.304,- Kč) a konečnou
cenou sjednanou ve smlouvě o výstavbě bytového domu (3,739.738,- Kč). Tato
skutečnost již byla zohledněna v rozsudku ze dne 21. 11. 2000, č. j. 8 C
135/97-117, jímž soud prvního stupně z tohoto důvodu zamítl vzájemný návrh
žalovaných do částky 212.020,40 Kč s příslušenstvím (náhrada za nedodělky v
kuchyni 23.746,80 Kč, za vadné garnýže 3.520,- Kč, za vpustě, obklady teras a
terasové vývody 4.804,30 Kč, demontáž a montáž dveří 4.410,- Kč,
za vymalování bytu 13.104,- Kč, za odstranění suti z koryta na terase 19.846,-
Kč, za obklady v kuchyni a předsíni 6.480,- Kč a sleva z ceny díla z důvodu
vady týkající se zvukové izolace stěn a stropů v bytovém domě). Proti tomuto
zamítavému výroku žalovaní odvolání nepodali, a tak nabyl samostatně právní
moci. Jedná se tedy o věc pravomocně rozsouzenou a správnost tohoto rozhodnutí
nelze podrobit přezkumu. Výhrada, že odvolací soud nezohlednil, že žalovaní v
důsledku neodstraněných vad a nedodělků vynaložili vlastní finanční prostředky,
se tudíž nemůže prosadit.
Z řečeného plyne, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalovaní
neuplatnili úspěšně.
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco existenci zmatečností žalovaní
netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), námitkou, že „byly splněny podmínky k
projednání jejich podání ze dne 18. 12. 1998 jako vzájemného návrhu včetně
námitky započtení“, uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.
Podle § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti
žalobci i vzájemným návrhem.
Podle § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti
žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby
bylo přiznáno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev
jen jako obranu proti návrhu.
V řízení zahájeném žalobcem může žalovaný uplatnit svá práva vůči němu
vzájemnou žalobou, kterou pak soud projedná a rozhodne o ní ve stejném řízení
jako o žalobě.
Pro vzájemnou žalobu podle § 97 o. s. ř. je typické, že žalovaný, který stejně
jako žalobce požaduje peněžité plnění, neuznává žalobcovu pohledávku. V
případě, kdy žalovaný pohledávku žalobce uznává a uplatní proti ní k započtení
svou vzájemnou pohledávku, která pohledávku žalobce nepřevyšuje, posuzuje se
takový projev jen za procesní obranu proti žalobě. Jestliže započítávaná
pohledávka je vyšší než žalovaná pohledávka, považuje se projev žalovaného,
kterým svou pohledávku započetl, ve výši odpovídající pohledávce žalobce za
obranu a v té části, v níž navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než požadoval
žalobce, za vzájemnou žalobu (§ 98 o. s. ř.).
Námitka započtení je adresný jednostranný (případně dvoustranný) hmotněprávní
úkon, jímž ten, kdo takový právní úkon učinil, projevil vůli k započtení své
pohledávky na pohledávku toho, komu je úkon adresován. Forma právního úkonu
započtení není předepsána, musí splňovat obecné náležitosti stanovené v § 34 a
násl. obč. zák. a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši
se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Zánik započtených
pohledávek v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, nastane okamžikem, kdy se
setkaly (§ 580 obč. zák.).
Podle § 41 odst. 3 o. s. ř. hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je
účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v
řízení dozvěděli.
Ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastníci, mezi nimiž bylo
zahájeno občanské soudní řízení, mohli činit hmotněprávní úkony nejen přímo
vůči sobě navzájem, ale také vůči soudu. Hmotněprávní úkon učiněný tímto
způsobem je vůči druhému účastníku účinný od okamžiku, kdy se o něm v řízení
dozvěděl.
Hmotněprávní úkon učiněný účastníkem vůči soudu musí být v žalobě nebo v jiném
návrhu na zahájení řízení obsažen výslovně a natolik určitě, aby druhý účastník
nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že prostřednictvím soudu byl vůči němu
učiněn hmotněprávní úkon. Za hmotněprávní úkon přitom nelze považovat, jsou-li
v žalobě v souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř. uvedeny rozhodující skutečnosti a
to, čeho se žalobce domáhá. Lze uzavřít, že předpokladem postupu podle § 98 o.
s. ř. je, aby žalovaný učinil výslovný kompenzační projev (ať již přímo vůči
žalobci nebo vůči soudu), tedy aby projevil vůli směřující k započtení své
pohledávky na pohledávku žalobce uplatněnou v žalobě.
V posuzovaném případě z podání žalovaných ze dne 18. 12. 1998, které označili
jako vzájemný návrh o zaplacení 475.718,20 Kč s příslušenstvím, vyplývá, že
obsahuje pouze přehled vad a nedodělků, které vykazuje dílo zhotovené pro ně
žalobkyní, s vyčíslením z toho plynoucích pohledávek; projev vůle žalovaných
směřující k započtení jejich pohledávek (resp. některých z nich)
na žalovanou pohledávku neobsahuje. V souladu s tím se ostatně žalovaní
opakovaně výslovně vyjádřili v řadě svých podání; zejména v podání ze dne 21.
11. 2003 zdůraznili, že nikdy neučinili právní úkon, jímž by uplatnili k
započtení svoji pohledávku vůči pohledávce žalobkyně, a že jejich podání ze dne
18. 12. 1998 je skutečně vzájemným návrhem podle § 97 odst. 1 o. s. ř. Aniž
uznali opodstatněnost žalobkyní uplatněného nároku, navrhovali žalobu zamítnout
a vyhovět jejich vzájemnému návrhu na zaplacení částky 475.718,20 Kč s
příslušenstvím. Jejich pozdější argumentaci, že podání ze dne 18. 12. 1998 bylo
způsobilé k projednání jako vzájemný návrh včetně námitky započtení, nelze
přisvědčit, jelikož ve vzájemné žalobě není námitka započtení výslovně
obsažena. Soud proto nemohl v důsledku (úspěšné) obrany žalovaných žalobu
zamítnout a vyhovět vzájemné žalobě v rozsahu rozdílu mezi pohledávkami
účastníků řízení.
Protože se žalovaným ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v
jeho napadené části, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy podle obsahu
spisu ve věci úspěšné žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla vůči neúspěšným žalovaným právo (§ 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr.
Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu