33 Cdo 3806/2017-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně H.
S., zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad
Sázavou, Koželská 205, proti žalovanému M. S., o 250.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 50/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2017,
č.j. 24 Co 95/2017-163, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č.j. 3 C
50/2016-102, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 250.000 Kč s 8,05% úroky z
prodlení od 15. 11. 2015 do zaplacení, co do 50.000 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č.j. 24 Co 95/2017-163, Krajský soud v Hradci
Králové rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o 250.000
Kč s 8,05% úroky z prodlení od 15. 11. 2015 do zaplacení, v části, jíž soud
prvního stupně žalobu v rozsahu 50.000 Kč s příslušenstvím zamítl, potvrdil, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po právní stránce odvolací
soud uzavřel, že žalovaný důvodně namítl promlčení práva, které proto nelze
žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen
„obč. zák.“). V občanskoprávních vztazích platí, že věřitel může dlužníka
požádat o splnění dluhu kdykoli, byla-li splatnost ponechána na vůli věřitele;
za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. je pak
třeba považovat den, který následuje po vzniku právního vztahu (z půjčky), a
nikoliv den splatnosti dluhu (§ 563 obč. zák.). V dovolání – směřujícím jen proti měnícímu výroku o věci samé – žalobkyně
namítá, že promlčecí doba počala běžet první den po marném uplynutí půlroční
lhůty poté, co 13. 5. 2015 vyzvala žalovaného k zaplacení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního
stupně a vyšel z toho, že smlouvou ze 7. 5. 2001 se žalovaný (dlužník) zavázal
vrátit žalobkyni „částku vloženou do výstavby nové bytové jednotky“ ve výši
300.000 Kč, a to do půl roku od doby, kdy o to bude žalobkyní požádán,
nejpozději do patnácti let. Protože lhůta patnácti let není lhůtou splatnosti,
ale lhůtou limitující možnost žalobkyně učinit půjčku splatnou, tedy „lhůtou
bez významu pro běh promlčení,“ byla splatnost půjčky ponechána na vůli
žalobkyně (věřitelky). Tříletá promlčecí doba začala běžet nejpozději od 21. 9. 2001 (dodavatelům žalovaného zaplatila žalobkyně poslední částku 20. 9. 2001),
její běh se 8. 8. 2003 zastavil, neboť 9. 8. 2003 účastníci uzavřeli
manželství; znovu běžela od 15. 2. 2014, kdy jejich manželství bylo pravomocně
rozvedeno (§ 114 obč. zák.), a uplynula 31. 3.
2015. Řízení bylo zahájeno 15. 2. 2016 (§ 82 odst. 1 o.s.ř.). Není-li doba splnění ve smlouvě dohodnuta či jinak určena, je podle rozhodovací
praxe soudů dlužník oprávněn plnit kdykoli i bez výzvy věřitele a věřitel je
povinen takové plnění přijmout. Je tomu tak proto, že nedošlo-li k dohodě o
době plnění, nemohla být sjednána ani ve prospěch věřitele. Je-li však podle
smlouvy doba plnění ponechána na vůli věřitele, pak je tím stanovena v jeho
prospěch. Platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost
podat na jeho základě žalobu, jinak řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je
actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník
povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby
podle § 101 obč. zák. Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat
dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i
vykonat (podat žalobu k soudu). Byla-li splatnost dluhu dohodnuta ve prospěch
věřitele (ponechána na jeho vůli), může věřitel dlužníka požádat o jeho splnění
kdykoli. Za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je třeba považovat
den, který následuje po vzniku právního vztahu, a nikoliv den, kdy nastala
splatnost dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33
Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011, a rozhodnutí, na která je v jeho odůvodnění odkazováno). Lze uzavřít, že právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem žalobkyně
zpochybnila, již byla Nejvyšším soudem vyřešena, a napadené rozhodnutí je s
touto (konstantní) judikaturou v souladu. Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu