33 Cdo 3872/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České
televize se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory (identifikační číslo 00027383), proti
žalovanému K. P., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Ing. Jiřím Beerem, advokátem
se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, o 150.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 194/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2010, č.j. 10
Co 489/2009-208, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního
soudu v Chebu ze dne 21. 10. 2009, č.j. 17 C 194/2006-154, tak, že žalovanému a
B. P. (v řízení před soudy nižších stupňů druhé žalované) uložil zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně 150.000,- Kč s 2% úroky z prodlení od 13. 5.
2004 do zaplacení; v návaznosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištění, že žalovaný a
B. P. pořídili do hotelových pokojů před kontrolou stavu neevidovaných
televizních přijímačů patnáct televizorů, ale do evidence je přihlásili až po
doručení výzvy k zaplacení přirážky, tj. po 27. 4. 2004, uzavřel, že žalobkyni
vzniklo právo na zaplacení přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý televizní
přijímač (§ 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních
poplatcích, ve znění účinném do 30. 9. 2005, dále jen „zákon č. 252/1994 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž namítá nesprávné
hodnocení provedených důkazů a předkládá vlastní verzi skutku, podle níž
televizory v pokojích hotelu nebyly v době kontroly instalovány.
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) –
není důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Je-li dovolání – jako v
projednávaném případě – přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 (tj. vadám způsobujícím zmatečnost),
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá,
o.s.ř.). Protože zmatečnostními vadami řízení před soudy obou stupňů netrpí a
„jiné vady“ žalovaný nevytknul a z obsahu spisu rovněž nevyplývají, zabýval se
dovolací soud tím, zda napadený rozsudek obstojí z hlediska námitek snesených v
dovolání.
V podobě obsažené v dovolání však argumenty po obsahové stránce nevystihují
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž slouží právě k uplatnění
výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Nesprávnost skutkových zjištění je – obecně – v dovolacím řízení podřaditelná
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování); nepojí se však s jakoukoliv skutkovou výhradou. Významné jsou
zásadně námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v
hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby podle § 133 až §
135 o.s.ř.
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z
hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované
zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona
provádí (srov. § 125 o.s.ř.). Jde-li o výslech svědka (§ 126 o.s.ř.), musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž
vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při
výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na
otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do
jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje,
popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak
poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných)
skutečností. Obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§ 131
o.s.ř.).
Námitkou, že soud nesprávně a jednostranně zhodnotil provedené důkazy, zejména
že neměl uvěřit výpovědi svědka M. K., který vykonal kontrolu neevidovaných
televizních přijímačů, a – naopak – za pravdivou měl pokládat výpověď svědkyně
M. B., zpochybňuje dovolatel hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze však napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že měl
uvěřit jinému, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění, že televizory v hotelu, který byl v provozu od března 2003,
byly umístěny před kontrolou stavu neevidovaných televizních přijímačů v dubnu
2004, odvolací soud učinil po opětovném výslechu svědků M. K. a M. B. s
přihlédnutím k listinným důkazům (reklamnímu materiálu). Za nevěrohodnou měl
odvolací soud výpověď M. B. „vzhledem k poměru svědkyně k žalovanému, se kterým
měla známost, z níž se narodilo dítě a dnes od něj pobírá výživné.“ Ke
skutkovému závěru o počtu televizních přijímačů v době rozhodné pro danou věc
odvolací soud dospěl – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – způsobem
procesně regulérním; jestliže výpovědi svědkyně M. B. nepřiznal věrohodnost a
její sdělení vyhodnotil jako nepravdivé, učinil tak – po řádném zdůvodnění – v
mezích hodnocení všech v řízení provedených důkazů s přihlédnutím k tomu, co
vyšlo v řízení najevo.
Dovolání žalovaného, které po obsahové stránce neposkytuje oporu pro závěr o
existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud
zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobkyni náklady v tomto stadiu řízení /podle
obsahu spisu/ nevznikly a žalovaný /dovolatel/ na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu