33 Cdo 3891/2022-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Raiffeisen stavební spořitelny a. s., se sídlem Praha 4, Nusle, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49241257, proti žalovanému J. M., bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem Čerčany, Sokolská 505, o zaplacení 128 862,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 341/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 13 Co 118/2021-236, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3. 8. 2020, č. j. 15 C 341/2017-156, žalovanému a A. H. a Z. H. uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 128 862,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 128 820,63 Kč od 10. 5. 2017 do zaplacení, s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění ostatním žalovaným, a povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 13 999 Kč, s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění ostatním žalovaným. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 13 Co 118/2021-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé vůči žalovanému potvrdil,
změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy č. reg. 2002/07671 ze dne 27. 12. 2002 poskytla Z. H. (dlužníkovi) překlenovací úvěr ve výši 205 000 Kč, spoludlužníkem závazku z úvěrové smlouvy je A. H. (původně první žalovaná). Ručitelským prohlášením z téhož dne se Z. H. (původně druhý žalovaný) aj. M. (původně třetí žalovaný, v dovolacím řízení jen „žalovaný“) zavázali uspokojit pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy pro případ jejich neuhrazení dlužníkem či spoludlužníkem.
S poukazem na výslovný text ručitelského prohlášení odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že ručení převzal pouze za hlavního dlužníka, nadto i v případě ručení jen za hlavního dlužníka se osvobození od placení zbytku neuhrazených pohledávek rozhodnutím insolvenčního soudu na ručitele nevztahuje. Důvodnou neshledal žalovaným uplatněnou námitku promlčení, neboť k zesplatnění pohledávky v insolvenčním řízením vedeném na majetek dlužníka nedošlo (věřitelka přihlásila pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení jako nesplatnou), a čtyřletá promlčecí doba ručitelského závazku začala běžet až v roce 2017 v návaznosti na marnou výzvu k plnění vůči spoludlužnici, což „činí žalovaný nárok vůči žalovanému nepromlčeným“.
S odkazem na judikaturu odmítl názor žalovaného spojující počátek běhu promlčení se zjištěním úpadku obligačního dlužníka či s následným přihlášením pohledávky v insolvenčním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; pakliže by dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolatel přesvědčen, že právní otázka v daném případě má být posouzena jinak.“
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Formulace, že pro případ, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, má být právní otázka (kterou dovolatel blíže nevymezil) posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, nýbrž dovolatel se zjevně domáhá, aby dovolací soud věc posoudil odlišně od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a již proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Námitka týkající se převzetí ručitelského závazku má základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalovaný se ručitelským prohlášením z 27. 12. 2002 zavázal uspokojit pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy pro případ jejich neuhrazení dlužníkem nebo spoludlužníkem.
Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani namítané pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalovaného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Tvrzení žalovaného, že „převzal ručení pouze za úvěrového dlužníka“, není zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem. Tato argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Nelze přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu reprezentované rozhodnutím ze dne 1. 9. 2016, č. j. 20 Cdo 2372/2016, jež na situaci, která nastala v souzené věci, nedopadá, tedy (jinak řečeno) pro souzenou věc není použitelné a rozsudek odvolacího soudu tak s ním nemůže být v rozporu. Jednalo se o skutkově odlišnou věc, kdy byla řešena otázka, zda je věřitel v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka oprávněn se domáhat splnění závazku na ručiteli i bez předchozího vyzvání dlužníka.
V nyní projednávané věci však k prohlášení konkursu na majetek dlužníka nedošlo. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu s tím, co Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 63/2011, podle něhož rozhodnutí, jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu.
Poukazuje-li žalovaný na dopis ze dne 30. 9. 2009, jímž podle jeho přesvědčení byl vyzván ke splnění ručitelského závazku, pak přehlíží, že takové zjištění z jeho obsahu odvolací soud neučinil. Odvolací soud měl z provedených důkazů za prokázáno, že k výzvám ke splnění závazků ze smlouvy (vůči dlužníkovi a spoludlužníkovi) a k úhradě ručitelského závazku (vůči ručitelům) došlo až v roce 2017. Sluší se poznamenat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Výtkou, že se odvolací soud nezabýval osudem peněžních prostředků na stavebním spoření hlavního dlužníka, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Nadto jde o okolnost, kterou dovolatel zjevně uplatnil v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v obou výrocích, tedy i v rozsahu jeho nákladového výroku, ve vztahu k němu však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o žádosti žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).