33 Cdo 3957/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České republiky-Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) J. H. a 2)
M. H., zastoupeným advokátem, o zaplacení 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 104/2006, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2007, č. j. 12 Co
719/2006-53, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně po žalovaných požadovala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili
55.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaným byl poskytnut státní
příspěvek na individuální bytovou výstavbu; protože nedodrželi sjednané
podmínky, vznikla jim povinnost tento příspěvek vrátit.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 21. července 2006, č. j. 6 C
104/2006-37, žalobu o zaplacení 55.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 12. 6. 1991 s
tehdejším Okresním úřadem v T. smlouvu o „poskytnutí státního příspěvku na
individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům“, která obsahovala i
ujednání o „omezení převodu nemovitosti“; smlouva byla registrována tehdejším
Státním notářstvím v T. dne
24. 6. 1991 pod č.j. R III 1663/91. Na základě této smlouvy jim byl poskytnut
příspěvek ve výši 55.000,- Kč určený na realizaci „novostavby rodinného domu v
katastrálním území Ř.“, která byla prováděna podle stavebního povolení
Městského úřadu v T. ze dne 3. 12. 1990; jím byla povolena stavba (novostavba)
rodinného domku na pozemku „parc. č. st. pl. 15“ s tím, že novostavbou bude
nahrazen původní dům, který bude odstraněn. V odstavci 4. uvedené smlouvy se
žalovaní mimo jiné zavázali výstavbu provést v souladu s platným stavebním
povolením a dokončit ji tak, aby související kolaudační rozhodnutí nabylo
právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Bylo sjednáno, že
nedodržení některé ze smluvených podmínek žalovaní neprodleně oznámí a ve lhůtě
do třiceti dnů vrátí poskytnutý příspěvek. Do 24. 6. 2005 nebylo na stavbu, na
niž byl příspěvek poskytnut, vydáno kolaudační rozhodnutí. Žalovaní poskytnutý
příspěvek nevrátili, přestože k tomu byli žalobkyní písemně vyzváni. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu věci soud žalobu zamítl. Přisvědčil námitce
žalovaných, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku je promlčeno. Dospěl totiž
k závěru, že nebylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle § 58
a následujících občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, neboť
žalovaný byl v době podpisu smlouvy vlastníkem pouze jedné ideální poloviny
zajišťované nemovitosti, pro niž je v katastru nemovitostí vyznačeno omezení
převodu, a žalovaná k ní neměla vlastnický vztah vůbec; nebyli tudíž oprávněni
s nemovitostí nakládat
a smlouva, kterou s tehdejším Okresním úřadem v T. uzavřeli, je neplatná.
Žalobkyně tak mohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaní
získali vyplacením příspěvku. Protože k jejich obohacení došlo již v roce 1991,
je právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 12 Co 719/2006-53,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 55.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od
13. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, na
rozdíl od něj dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí státního příspěvku,
kterou žalovaní s Okresním úřadem v T. uzavřeli dne 12. 6. 1991, je platným
právním úkonem. Skutečnost, že žalovaní nebyli vlastníky nemovitosti, resp.
nemovitostí (okresním soudem blíže nespecifikovaných), je z hlediska platnosti
smlouvy nevýznamná, neboť smlouva nebyla se žalovanými uzavírána jako s
vlastníky stávajících nemovitostí (domu určeného k demolici a pozemku, na němž
se nacházel), nýbrž v souladu s § 16 vyhlášky č. 136/1985 Sb. bylo jednáno se
stavebníky nemovitosti, která měla teprve vzniknout, a na niž byl poskytován
státní příspěvek. To ostatně vyplývá přímo ze smlouvy, kde je odkazováno na
příslušné stavební povolení vydané na novostavbu samostatného rodinného domku v
katastrálním území Ř. na pozemku „parc. č. st. pl. 15“ (slovy smlouvy „stavba
bude realizována na pozemku získaném odstraněním stavby“). Stavební činností,
na niž byl žalovaným poskytnut státní příspěvek, tedy měla vzniknout nová
nemovitá věc. Úvahy soudu prvního stupně týkající se vlastnictví stávajících
nemovitostí a možnosti s nimi nakládat jsou nepřiléhavé a z hlediska platnosti
smlouvy o poskytnutí státního příspěvku irelevantní. Skutečnost, že předmětem
omezení převodu nemovitosti ve smyslu § 58 obč. zák. ve znění účinném do 31.
12. 1991 byla stavba, která měla teprve vzniknout (novostavba), neplatnost
smlouvy nevyvolává. Protože žalovaní nesplnili platný smluvní závazek dokončit
stavbu rodinného domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do
deseti let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, vznikla
jim povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit. Odvolací soud nepřisvědčil
ani závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě došlo k promlčení
práva žalobkyně na vrácení příspěvku. Uzavřel, že toto právo se promlčuje v
desetileté promlčecí době (§ 109 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991),
která počala běžet 13. 7. 2001 a dosud neuplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že článek 5 smlouvy o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu obsahuje platné
ujednání
o omezení převodu nemovitosti. Ze smluvního ujednání totiž nelze spolehlivě
dovodit, že omezení převést nemovitost je spjato právě s budoucí stavbou.
Připomínají,
že se zavázali „nepřevést (svou) své nemovitosti na pozemku p.č. 15 zapsaném na
LV
č. 273 pro obec a k.ú. Ř.“, přičemž jedinou stavbou na takto označeném pozemku
byl v době uzavření smlouvy objekt bydlení ve vlastnictví žalovaného a jeho
matky. V této souvislosti odkazují na smlouvu o půjčce obsahující rovněž
ujednání o omezení převodu nemovitosti, kterou uzavřel žalovaný s Č. s., a. s.
a v níž je předmět omezení náležitě vymezen. Mají zato, že odvolací soud
vyložil smluvní ujednání o omezení převodu nemovitosti v rozporu s gramatickým
výkladem, tedy s tím, jak byl jejich závazek v písemné smlouvě slovy vyjádřen.
Ujednání obsažené v článku 5 smlouvy je neurčité a tudíž neplatné již proto, že
bylo vyloženo odlišně jak odvolacím soudem, tak soudem prvního stupně i
Katastrálním úřadem v T.; zatímco odvolací soud spojil omezení s budoucí
stavbou žalovaných, soud prvního stupně jej vázal na existující objekt bydlení
ve spoluvlastnictví žalovaného a jeho matky a katastrální úřad se vším, co bylo
zapsáno na listu vlastnictví číslo 273. Promlčecí doba tak není desetiletá a
právo žalobkyně je promlčeno. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí. Závěr odvolacího soudu, že závazek žalovaných
nepřevést svou nemovitost (resp. své nemovitosti) se vztahoval především k
novostavbě rodinného domu, která měla být realizována na pozemku ve
spoluvlastnictví žalovaného, považuje za zcela správný. Jednou z podmínek
poskytnutí státního příspěvku bylo podle § 17 odst. 4 vyhlášky č. 136/1985 Sb.
uzavření smlouvy o omezení převodu nemovitosti obsahující závazek stavebníka –
pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek – nepřevést rodinný domek
nebo byt v osobním vlastnictví, na jehož výstavbu byl příspěvek poskytnut, na
jiného bez souhlasu příslušného úřadu; bez tohoto závazku by žalovaným státní
příspěvek vůbec nebyl poskytnut. Dohodu o omezení převodu nemovitosti považuje
žalobkyně za určitou, neboť byla řádně registrována tehdejším státním
notářstvím, kterému se tak její obsah musel jevit jasný a srozumitelný.
Žalovaní při podpisu smlouvy její obsah nikterak nezpochybňovali, státní
příspěvek přijali a zcela jej vyčerpali.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými) řádně
zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá,
že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důvodné, může
posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil, které svoji
povahou vystihují některý z přípustných dovolacích důvodů a na kterých odvolací
soud své rozhodnutí skutečně založil (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Ačkoli žalovaní v dovolání avizují rovněž použití dovolacího důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 3 o. s. ř., z vylíčení dovolacích námitek vyplývá, že brojí toliko
proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně proti závěru o
platnosti dohody o omezení převodu nemovitosti, který je rozhodující pro
posouzení, zda právo žalobkyně na vrácení příspěvku poskytnutého žalovaným na
individuální bytovou výstavbu je promlčeno. Oproti odvolacímu soudu prosazují
názor, že dohoda o omezení převodu nemovitosti je neplatná, neboť neobsahuje
určitě vyjádřený předmět, jehož
se omezení převodu týká.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu -
sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu,
aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového
vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle § 35
odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky
gramatickými
(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z
hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska
řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne
z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §
35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již
učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval
v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k
jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z
nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly
naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle § 37
obč. zák.
V posuzovaném případě si účastníci smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na
individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům uzavřené 12. 6. 1991 (dále
jen „smlouva“) v článku 5 sjednali omezení převodu nemovitosti slovy „Pro
případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z
podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 této smlouvy občané J. H., M. H., berou na
sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle § 58 a násl. obč. zák., že
nepřevedou svou (své) nemovitosti na pozemku p.č. 15 zapsaném na LV č. 273 pro
obec a k.ú. Ř. bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek
nevrátí.“ Dovolatelé nezpochybňují, že uvedené ujednání je skutečně dohodou o
omezení převodu nemovitosti podle § 58 a násl. obč. zák. v tehdy platném znění
a že jim v důsledku porušení podmínek uvedených v odstavci 3 a 4 smlouvy
vznikla povinnost vrátit státní příspěvek. Prosazují pouze názor, že dohoda o
omezení převodu nemovitosti je neplatná, neboť není určitě vyjádřeno, které
nemovitosti (resp. kterých nemovitostí) se omezení týká.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že výkladem ujednání obsaženého v článku 5
smlouvy nelze než dospět k závěru, že omezení převodu se vztahuje k domu, který
měl být (na ve smlouvě specifikovaném pozemku) žalovanými (stavebníky) postaven
a určen k zajištění jejich bydlení. K takovému závěru jednoznačně vede
gramatický výklad předmětného ujednání, kde se hovoří o „své“ nemovitosti
(resp. „svých“ nemovitostech) osob, jímž je příspěvek poskytován; žalovaná
nebyla v době uzavření smlouvy vlastníkem ani spoluvlastníkem stavby na pozemku
parc. č. 15 a obě smluvní strany si tedy při podpisu smlouvy musely být vědomy,
že omezení se týká převodu domu, který mají žalovaní nabýt do „svého“
vlastnictví zhotovením (výstavbou). Že se omezení převodu netýkalo i pozemku,
je ve smlouvě dostatečně vyjádřeno použitím předložky „na“; sjednáváno je totiž
omezení převodu „nemovitosti na pozemku“, nikoli tedy pozemku. Skutečnost, že
katastrální úřad nevyložil smluvní ujednání správně a zapsal omezení převodu i
k jiným nemovitostem, na tom nic nemění. Pro zmiňovaný závěr svědčí rovněž
logický výklad smlouvy, která byla uzavírána právě za účelem poskytnutí podpory
státu stavebníkům při výstavbě rodinného domu, nikoli vlastníkům stávajících
nemovitostí, jejichž rekonstrukce nebyla uvažována (stávající dům měl být
naopak stavbou nového domu nahrazen, tedy zbourán). Smyslem státem stanovených
podmínek, které byly zakomponovány do smlouvy, bylo zabránit spekulaci se
stavbou, jež vznikla za jeho podpory. Stát, který poskytoval finanční příspěvek
občanům na jejich bydlení, logicky vzato nezajímal osud nemovitostí, do nichž
nebyly tyto finanční prostředky investovány (v posuzovaném případě stávajících
nemovitostí). Jeho zájem byl zaměřen výhradně na osud novostavby budované za
jeho finančního přispění. Do které nemovitosti měl být finanční příspěvek státu
investován, a potažmo která nemovitost nemohla být bez souhlasu státu
převáděna, pak vyplývá rovněž ze stavebního povolení, na něž je ve smlouvě
odkazováno. Lze uzavřít, že při použití interpretačních metod je výkladem podle
§ 35 odst. 2 obč. zák. možné spolehlivě dovodit, co bylo předmětem dohody o
omezení převodu nemovitosti. Výhrady žalovaných ke správnosti závěru odvolacího
soudu, že dohoda účastníků o omezení převodu nemovitosti je z pohledu § 37 obč,
zák. platným právním úkonem, jsou tudíž neopodstatněné. Je-li správný závěr
odvolacího soudu, že dohoda o omezení převodu nemovitosti byla sjednána platně,
obstojí rovněž jeho závěr, že právo žalobkyně
na vrácení příspěvku není promlčeno. Dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, v daném případě naplněn nebyl. Jelikož
nebylo zjištěno (a ostatně ani žalovanými tvrzeno), že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu