33 Cdo 3972/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou
ve věci žalobkyně MUDr. S. V., zastoupené JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se
sídlem Kolín IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému F. V., zastoupenému
Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem Kolín I, Kutnohorská 43, o
zaplacení částky 458.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 113 C 19/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21 Co 404/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu
§ 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu
patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se - podle mínění dovolatele -
řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2014). Obdobně tomu musí být i v případech, má-li být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
(v případě tzv. neustálené judikatury) anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená (tj. dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu) právní otázka posouzena
jinak (v případě tzv. překonané judikatury). Žalobkyně přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) vymezila jen tak, že
po obsáhlém popisu své verze skutku pouze cituje znění § 237 o. s. ř.
a namítá,
že oba soudy „učinily nesprávné skutkové a právní závěry a nesprávně právně věc
posoudily.“ Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ohledně „otázky plnění za jiného, otázky daru, otázky hodnocení
obsahu návrhu smlouvy, vůle účastníků, otázky, kdy a jakým způsobem může
oprávněná osoba nárok uplatnit“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tyto otázky nebyly dosud
v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo jsou odvolacím soudem rozhodovány
rozdílně, popř. by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než jak bylo
rozhodnuto odvolacím soudem. Údaje o tom, při řešení které konkrétní otázky hmotného či procesního práva se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od
kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu), či která konkrétní otázka
hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem řešena rozdílně (ve kterých
konkrétních rozhodnutích dovolacího soudu), popř. která konkrétní otázka
hmotného či procesního práva (již dříve rozhodnutím dovolacího soudu vyřešená)
má být posouzena dovolacím soudem jinak, se z dovolání (posuzováno podle obsahu
- § 41 odst. 2 o. s. ř.) nepodává. Dovolání neobsahuje ani údaj vymezující
otázku hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Lze uzavřít, že argumentace žalobkyně - přes podrobný popis
geneze případu a namítanou nesprávnost zjištěného skutkového stavu, na jehož
základě bylo rozhodnuto o věci, a postupu soudů v řízení - není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vykazuje vadu, kterou
žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3
o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, dovolací soud
dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu
podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předseda senátu