33 Cdo 3977/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Z. P., zastoupené JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 20, proti žalované M. P., zastoupené JUDr. Janou
Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, o 900.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C
201/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
dubna 2009, č. j. 13 Co 104/2009-70, ve znění opravného usnesení ze dne 23.
července 2009, č. j. 13 Co 104/2009-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 15. prosince 2008, č. j. 19 C 201/2008-34, zamítl žalobu o
zaplacení částky 900.000,- Kč s úrokem z prodlení od 11. 9. 2008 do zaplacení a
rozhodl o nákladech řízení. Neuvěřil žalobkyni, že sporná částka představuje
půjčku, kterou žalované poskytla na pořízení bytu a kterou jí do dnešního dne
žalovaná nevrátila. Spornou částku nepřiznal ani z titulu bezdůvodného
obohacení, neboť peníze poskytnuté žalobkyní nebyly plněním bez právního
důvodu, ale představovaly „vyrovnání“ mezi sourozenci za nemovitosti, které
žalobkyně získala darem od rodičů.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 13 Co
104/2009-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni 900.000,- Kč včetně blíže specifikovaného úroku z
prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po
zopakování výslechu svědkyně Z. P. (matky účastnic) a po provedení výslechu
svědka J. P. (otce účastnic) vzal za prokázané, že v roce 2000 rodiče účastnic
(jako dárci) uzavřeli s žalobkyní darovací smlouvu, jíž převedli vlastnické
právo k domu na žalobkyni, která se zavázala v případě prodeje daru vyplatit
žalované ve smlouvě uvedenou částku. Po rozvodu svého manželství si žalovaná na
pořízení vlastního bytu půjčila peníze od své kamarádky, která je ovšem
požadovala brzy zpět. Žalobkyně měla v té době peníze z prodeje svého bytu a
slíbila jí je půjčit. Protože si následně žalobkyně rodičům stěžovala, že
žalovaná odmítá existenci půjčky potvrdit, požádali ji o vydání takového
potvrzení, což žalovaná nejprve přislíbila, ale následně odmítla. Nepopřela, že
peníze v dubnu 2007 od žalobkyně dostala. Jelikož žalobkyně neprokázala „úmysl
peníze dlužníkovi půjčit ani úmysl dlužníka o půjčku požádat“, přisvědčil
odvolací soud závěru, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo. Na rozdíl od
soudu prvního stupně má zato, že žalovaná neprokázala existenci dohody o
vypořádání podílu žalované za nemovitost, kterou její rodiče darovali
žalobkyni, tj. právní důvod plnění žalobkyně. Taková povinnost žalobkyně mimo
situaci prodeje darované nemovitosti nevyplývá z darovací smlouvy (ani ze
zákona) a lze o ní uvažovat jen v rovině morálního (právně nevynutitelného)
závazku. Neměla-li žalobkyně právní povinnost vyplatit žalované spornou částku,
představuje žalovanou přijaté plnění bezdůvodné obohacení, které je povinna
žalobkyni vydat podle § 456 obč. zák. Návrh žalované na provedení výslechu
svědkyně M. K. odvolací soud zamítl s odůvodněním, že jde o nepřípustný důkaz
uplatněný v odvolacím řízení v rozporu s § 205a o. s. ř.; z obsahu spisu
nevyplývá, že jej žalovaná navrhla již před soudem prvního stupně.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu
vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Se zřetelem k právnímu názoru soudu prvního stupně, že
nárok žalobkyně není pohledávkou z titulu půjčky ani pohledávkou z bezdůvodného
obohacení, nedostalo se účastnicím poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o
tomto možném jiném právním posouzení věci. Proto také nebyly vyzvány k doplnění
rozhodujících skutečností. K prokázání tvrzení, že jí žalobkyně vyplatila
sporné peníze na základě dohody o vypořádání za nemovitost darovanou rodiči
účastnic, navrhla žalovaná v řízení před soudem prvního stupně výslech svědkyně
M. K., avšak s ohledem na skutečnost, že se tato svědkyně nemohla z důvodu
čerpání dovolené na nařízené termíny jednání soudu dostavit a proto, že soud
prvního stupně „v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí“ žalované sdělil, že
již tento důkaz nepovažuje za tolik podstatný, aby jednání bylo dále
odročováno, žalovaná na provedení tohoto důkazu netrvala. Z uvedeného důvodu
nebyl tento její návrh ani zaprotokolován, což vedlo k tomu, že v odvolacím
řízení byl tento důkaz označen za nepřípustný. Pokud by jí bylo ale
„zpřístupněno jiné právní posouzení soudu prvního stupně, tj. že v posuzovaném
případě se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení, měl by tento důkaz (...)
relevantní hodnotu a žalovaná by na jeho provedení trvala“. Dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k jinému právnímu názoru, než měly účastnice
řízení, a rozhodl, aniž jim jej „zpřístupnil v rovině povinnosti tvrzení a
důkazní“. V rozporu s § 118a o. s. ř. je nevyzval, aby v potřebném rozsahu
doplnily vylíčení rozhodných skutečností, což by pro žalovanou znamenalo, že by
v odvolacím řízení navrhla provedení důkazu výslechem svědkyně M. K. Odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž žalovanou vyzval, aby v
potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností; jeho jiným právním
posouzením věci byla zaskočena. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je
založeno na závěru, že neunesla důkazní břemeno, aniž byla poučena o tom, že
takové břemeno má. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu žalovaná namítá, že již před soudem
prvního stupně navrhovala výslech svědkyně M. K., avšak tento její důkazní
návrh nebyl zaprotokolován, tedy tvrdí, že obsah protokolu o jednání ze dne 15. 12. 2008 neodpovídá skutečnosti. Soudní protokol (v daném případě protokol o jednání – viz § 40 odst. 1 o. s. ř.) je veřejnou listinou, tedy listinou, jež se od listin soukromých liší svou
důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní
osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Důsledkem toho, že protokol jakožto veřejná listina
potvrzuje i pravdivost v něm osvědčených údajů, je přenos důkazního břemene. Tvrdí-li tedy účastník, že údaje uvedené v protokolu jsou nepravdivé, je na
něm, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy, jejichž prostřednictvím by svá tvrzení
o opaku prokázal. Protokol o jednání ze dne 15. 12. 2008 obsahuje prohlášení právní zástupkyně
žalované (v reakci na poučení soudu podle § 119a o. s. ř.), že nehodlá tvrdit
další skutečnosti a nemá žádné další důkazní návrhy; není v něm zachycena žádná
námitka nesprávné protokolace ani návrh na jeho doplnění. Dovolací soud proto
(stejně jako před ním odvolací soud) musí vycházet ze skutečností uvedených v
tomto protokolu o jednání, neboť nebyl prokázán jejich opak. Stojí zato
upozornit, že (podle obsahu podání účastnic řízení a protokolů o jednání) v
řízení před soudem prvního stupně nikdy nezazněl návrh na provedení výslechu
svědkyně M. K., ani to, o jakých sporných skutečnostech by tato svědkyně měla
vypovídat. Přesvědčení žalované, že soud prvního stupně nepovažuje „nějaký“
důkaz za natolik podstatný, aby jednání odročil (a proto žalovaná na jeho
provedení netrvá), nemůže vést k vyloučení důsledků plynoucích z § 119a odst. 1
a § 205a o. s. ř.
Je v zájmu účastníka řízení, aby nesl odpovědnost za svůj
úspěch v soudním řízení tím, že uvede všechny rozhodné skutečnosti svědčící v
jeho prospěch [splnil povinnost tvrzení - § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a
označil k nim potřebné důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.); žalovaná tak měla proti
požadavku žalobkyně uplatnit na svou obranu vše, co mohlo přivodit její úspěch
ve věci. Žalovaná svou procesní obranu založila na tvrzení, že „není ochotna částku
900.000,- Kč (...) vracet, protože (...) žádná smlouva o půjčce, ze které by ji
uvedený závazek měl vzniknout, uzavřena nebyla (viz vyjádření ze dne 8. 9. 2008), a že žalobkyně převedla uvedenou částku (...) na základě své svobodné
vůle jako částečné vyrovnání za to, že pouze ona získala do svého výlučného
vlastnictví nemovitosti v T.“; uvedená tvrzení zopakovala v odporu proti
platebnímu rozkazu ze dne 29. 7. 2008, v němž dodala, že mezi stranami darovací
smlouvy bylo dohodnuto, že žalobkyně uhradí žalované částku 900.000,- Kč a po
případném prodeji nemovitosti rozdíl, který do ? tržní hodnoty zbývá. Obranu
proti požadavku žalobkyně tak založila na tvrzení o existenci dohody, na jejímž
základě (právním důvodu plnění) jí byly peníze poskytnuty. Chtěla-li si být
žalovaná jista svým procesním úspěchem (tj. zamítnutím žaloby), měla po poučení
podle § 119a o. s. ř. navrhnout všechny důkazy, jimiž mohla existenci dohody
účastnic prokázat. Se zřetelem k obsahu spisu nelze pominout, že ještě ve
vyjádření k odvolání ze dne 18. 3. 2009 žalovaná důkazní návrh na provedení
výslechu M. K. nezmiňuje. Až poté, co odvolací soud odročil jednání dne 26. 3. 2009 za účelem zopakování výslechu svědkyně Z. P. a provedení výslechu svědka
J. P., podáním ze dne 15. 4. 2009 tento důkaz poprvé navrhuje s odůvodněním, že
„tento důkazní návrh přednesla již v řízení před soudem I. stupně, avšak s
ohledem na skutečnost, že svědkyně se na nařízené termíny jednání nemohla z
důvodů dovolené dostavit a vzhledem k tomu, že soud v rámci předvídatelnosti
svého rozhodnutí žalované sdělil, že již tento důkaz nepovažuje za natolik
podstatný, aby bylo jednání dále odročováno, žalovaná na jeho provedení
netrvala“. Tento návrh doprovodila tvrzením, že je důsledkem doplnění
dokazování výslechem svědka J. P. a svědkyně Z. P. Ze shora uvedených důvodů správně odvolací soud návrh na provedení důkazu
výslechem uvedené svědkyně s odkazem na § 205a o. s. ř. zamítl, neboť ve smyslu
citovaného ustanovení nejde o přípustný „nový důkaz“, jelikož jej žalovaná
(podle obsahu spisu) neuplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vystihují
dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro dovolatelku
„překvapivým“, že ji soud prvního stupně nepoučil o možném jiném právním
posouzení věci a v návaznosti na to ji nevyzval k doplnění rozhodujících
skutkových tvrzení a navržení důkazů. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo
žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem
prvního stupně. V souzené věci bylo předmětem dokazování již před soudem
prvního stupně, zda účastnice uzavřely smlouvu o půjčce, popř. zda existuje
jiný právní titul (tvrzená dohoda o vyrovnání mezi sourozenci za darovaný dům
rodiči), na jehož základě žalobkyně poskytla žalované spornou částku. Na
základě provedeného dokazování soud prvního stupně neuvěřil žalobkyni, že
poskytla žalované půjčku. Uzavřel, že plnění částky 900.000,- Kč nemůže
představovat bezdůvodné obohacení získané žalovanou, neboť nešlo o plnění bez
právního důvodu, nýbrž o „vyrovnání“ mezi sourozenci za nemovitosti, které
žalobkyně získala darem od rodičů. Přesto, že na základě hodnocení provedených
důkazů přijal odvolací soud odlišný skutkový závěr o existenci tvrzené dohody o
„vyrovnání“, není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým; byla-li soudem
prvního stupně zjišťována mezi účastníky řízení sporná skutečnost (existence
dohody), nezatížil odvolací soud řízení vadou, pokud na základě vlastního
posouzení téže sporné skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému závěru o její
(ne)existenci. Jedině platná dohoda uzavřená mezi účastnicemi mohla zvrátit
závěr o neexistenci právního důvodu plnění (a tedy vzniku bezdůvodného
obohacení), v situaci, kdy oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že
smlouva o půjčce nebyla uzavřena (tento závěr dovoláním nebyl zpochybněn a
dovolací soud je tímto závěrem vázán). K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle
ustanovení § 118a o. s. ř. Poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. sleduje, aby poučení, kterého se
má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim
dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za
takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro
nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých
právech. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene
tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního
řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti
nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních
rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci
náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se
uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li
předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění
vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v
průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení (odst. 3). Ustanovení § 118a o. s. ř.
vymezuje poučovací
povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi
nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že
takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl
důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací
povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné
poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného
ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v
porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu
právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé
svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému
právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta,
doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu
právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám
postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových
skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo
poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle
účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je
soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných
skutečností, který však soud účastníku nesděluje. Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a
odst. 1 a 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení účastnicím
(potažmo žalované) poskytnout. Žalovaná svou procesní obranu vymezila
dostatečně a nebylo, v čem by skutková tvrzení měla doplnit. Z řečeného vyplývá, že řízení není zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.