33 Cdo 398/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 411.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 168/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. července 2006, č. j.
15 Co 320/2006-84, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. července 2006, č. j. 15 Co 320/2006-84, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. května 2006, č. j. 15 C 168/2005-53, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 411.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Závěr, že není hrubým porušením dobrých mravů odůvodňujícím vrácení daru podle § 630 obč. zák. chování žalované spočívající v tom, že „nepocítila skutečnou lítost po smrti své matky (a manželky žalobce) a tuto lítost ani neprojevila“, má význam právě a jen pro projednávanou věc; otázka aplikovatelnosti § 630 obč. zák. se vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a právní závěry
v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit (nemají judikatorní přesah).
Dovolací výhrady žalobce vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní, neboť je lze podřadit pouze dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu