U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce
Unicampus, spolku se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo
22765921, zastoupené Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v
Praze 10, Záběhlická 3262/88a, proti žalované Aminostar s. r. o. se sídlem v
Loukově 55, identifikační číslo 49811274, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zdržení se protiprávního jednání,
vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 98/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2014, č. j. 29
Co 180/2014-296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.178,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta.
Žalobce podal dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze,
který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. prosince
2013, č. j. 11 C 98/2013-242, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti
žalované zdržet se podrobně specifikovaného protiprávního jednání vůči
spotřebiteli. Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod
2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či
procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se
při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“
dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud
nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být
dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce shora uvedenému
požadavku nedostál, neboť v dovolání pouze kriticky analyzoval závěry soudů
obou stupňů a vyjádřil svůj subjektivní náhled na to, jak měl odvolací soud
rozhodnout. Přípustnost dovolání nejsou samy o sobě způsobilé založit otázky,
které dovolatel považuje za „velmi významné“, a požaduje, aby je k vyřešení
Nejvyšší soud - pokud je nevyřeší sám - předložil Soudnímu dvoru Evropské unie. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro
tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013,
sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Pro úplnost - mimo důvody, které vedly k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov.
nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil
podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 7 bodu 4., § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (srovnej čl. II
vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 1.500,- Kč.
Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378,-
Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s.
ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Václav
D u d a
předseda senátu